Včera se konala další mše v hospodě, tentokrát v České u Brna. Dělo se tak na podporu Marka Váchy, odvolaného z postu vikáře akademické farnosti u sv. Salvátora v Praze. Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak jediné, co se s tím dá dělat – přes důrazná ujištění celebranta Jana Hanáka, že to „rozhodně není žádný protest“. Kdyby nebyl, nebylo by třeba takového prohlášení.
Mše byla samozřejmě důsledně mediálně pokrytá, a my si tak můžeme o jejím průběhu udělat poměrně přesný obrázek. Ten asi nejupřímnější přináší reportáž redaktora portálu Seznam Zprávy Tomáše Svobody. Víme díky ní, že v úvodu byl Váchův případ připomenut a byla analyzována jeho kauzalita: „Chci říct jednu důležitou věc. Uvědomme si, kde je příčina a kde je následek. Ta příčina vyšla z Prahy a v Brně se musí řešit. Mezi Pavlem a Orkem není žádný závan nepochopení,“ cituje redaktor Svoboda otce Hanáka. Nic tak na začátku mše neposílí křesťanskou lásku jako oživení známé pražsko-brněnské rivality. Cajzli z Práglu nám tu dělají do borca Váchy.
Aby smysl mše svaté pochopili úplně všichni přítomní, nabídl Jan Hanák po evangelijním vzoru podobenství, tentokrát z oblasti fotbalu: „Také v něm máme branky, ofsajdy a čáry. Je to něco, co má pomoct, ale jde přece o tu hru. Díval by se někdo na mistrovství světa o čárách nebo o ofsajdech?“ Problém je, že mistrovství světa o čárách a ofsajdech je, protože právě tady se pravidla hlídají nejúzkostněji, dokonce za využití stále modernější techniky. Ofsajdy a čáry nezajímají akorát kluky při čutané na plácku mezi paneláky. Zbývá tedy odpovědět si na otázku, čím pro nás mše svatá je. Jestli ještě pořád vrcholným mystériem církve, nebo čutanou.
Čím je pro účastníky v Brně, není úplně jasné. Pan redaktor Svoboda svou reportáž nazval „,Prosíme Tě, pane, vyslyš nás.‘ Na mši svaté v hospodě“. Ten, kdo by do hospody přišel na bohoslužbu, by patrně napsal „Pane“ s velkým „P“. Pane jako Bože. Jenže v tomhle kontextu se z Boha stal jen nějaký pán. Takový malý pán s malým „p“, s kterým posedíme v hospodě.
Podobně signifikantní je, že událost v České u Brna označuje za „církevní slavnost“. V praxi církve existuje liturgická slavnost slavená v přesně určené významné dny, mezi něž 20. únor překvapivě nepatří, a Tomáš Svoboda ji patrně nemá na mysli. Církevní slavnost je pak v lidovém chápání třeba žehnání nové hasičské zbrojnice, což je milá sousedská slavnost a má velký komunitní potenciál. A o ten nám jde především, ne?
Roztomile freudovské je pak konstatování, že „římskokatolický kněz Jan Hanák si nasazuje bílozelený talár“, jak pan redaktor říká ornátu. Talár ovšem používají jako bohoslužebné roucho protestanti a taky ho nosí soudci. Autor reportáže tak nevědomky implikuje P. Hanákovi hned dva úkoly: protest a soud. Na druhou stranu není třeba hned v každém diletantství hledat hlubokou symboliku. Možná že pan redaktor jen vzpomněl na akademické prostředí, kde se to taláry jen hemží, neboť sám „vyučuje začínající novináře na Masarykově univerzitě v Brně“. A to je moc dobře, protože studenti by prostě měli vědět, jak to dnes v online médiích chodí.
„,Honzo, moc díky za statečnost,‘ ozývá se z davu věřících,“ zakončuje Seznam Zprávy svou reportáž. Je to trochu v rozporu s opakovaně deklarovaným neprotestním charakterem mše: Pokud je zcela běžná a ničím mimořádná, není úplně jasné, proč je k jejímu sloužení v hospodě třeba statečnosti. Ale co už – nemusíme rozumět všemu. Možná se to teď lavinovitě rozšíří a největšími hrdiny budou ti, kdo budou mši svatou sloužit v kostelích. Lidé se tam potáhnou po malých skupinkách s šálami přes tvář, aby je nikdo nepoznal, a pod kruchtou na sebe budou spiklenecky pomrkávat. Takový ten étos pozdního socíku v Československu.
Petr Kukal je básník, spisovatel a publicista
Foto: Jana Havlová, ČaV
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!