V prvním článku této série jsem toho o StB mnoho nenapsal. I v tomto pokračování toho o StB nebude mnoho. V prvním článku jsem toho napsal mnoho o rodičích a prarodičích; tento článek bude především o mé výchově. S kým se to StB vlastně setkala, když mne její agenti poprvé kontaktovali?
Myslím si, že si pamatuji poměrně dobře na mnoho věcí. Často se nestačím divit, jak si někteří příbuzní a známí málo pamatují z událostí, které mám v živé paměti. Nicméně určité okno mám. Vůbec si nepamatuji, co se se mnou dělo, když mé rodiče zatýkali. Naprosté okno. Na „útulek“ pro děti zatčených mám jedinou vzpomínku. Byli jsme v jakési středně velké místnosti a bylo nás tam asi dvacet. Byli to vesměs kluci starší než já. Starší děti tam hrály hru „hoří, hoří, přihořívá“, které jsem se nezúčastnil, jen jsem pozoroval starší děti.
Po nějaké době mne vyreklamovala „brněnská“ babička Lucie Václavíková, dcera Františka Urbánka, jednoho z otců zakladatelů tehdejší Církve českobratrské (roku 1960 přejmenované na Církev bratrskou). Bude o ní ještě řeč v jiných souvislostech. Pak jsem se ocitl – nepamatuji se jak – v jakési rodině v Libčicích nad Vltavou. Na pobyt v této rodině mám několik vzpomínek spíše příjemných. Měli dcerku s krásným jménem Majolenka, zhruba stejného věku se mnou, a dědečka, který se věnoval kaligrafii. Často jsme ho s Majolenkou pozorovali. Fascinovalo mě, že kromě běžných barev měl i zlatou a stříbrnou. Dále si pamatuji, že v jednom pokoji měli jeřáb ze stavebnice Merkur, kterou jsem už jako malé dítě obdivoval. Jeřáb byl skoro tak vysoký jako já.
Když jsem začal chodit do školy, vrátil se z vězení strýc Radovan (pro nás „Radík“). Podařilo se nám získat větší byt v Kouřimské ulici, v domě, kde bydlel herec Radovan Lukavský. Byl to krásný byt, o který projevila zájem Správa služeb diplomatickému sboru, která pečovala o byty diplomatů z východu i ze západu. Dostali jsme za tento pětipokojový byt dva byty, jeden v novostavbě na nám. Dr. Holého, hned vedle proslulého bufetu Svět, který proslavil Bohumil Hrabal. Radík s manželkou a „pražskou“ babičkou dostali byt na Žižkově.
V oněch šesti až devíti letech jsem se o politiku nezajímal. Nicméně připravil jsem svým rodičům několikrát těžké chvilky. Například ve zpěvu jsme se učili písničku „Vyletěla holubička ze skály“. Já jsem se přihlásil, že tu písničku znám, ale s jiným zakončením: „Nebyla to holubička ani pták, byl to ale americkej bombarďák.“ Když jsem to pak vyprávěl doma, maminka málem omdlela. Rodiče byli velmi vděční soudružce učitelce Podrázské, že je neudala.
Když se vstupovalo do Pionýra, vstoupil jsem do něj s nadšením. Obdivoval jsem našeho pionýrského vedoucího, sympaťáka z osmé třídy. Naši to brali na vědomí, tehdy mi nic nevysvětlovali, nic moc nekomentovali, v ničem mi v tomto ohledu nebránili. A myslím, že dobře udělali, později snad vysvětlím, proč.
Když tátu vyhodili ze studií, pracoval nejprve v továrně na nábytek zvané Interier. A udělal tam „kariéru“. Už druhým rokem psal projev předsedovi místního výboru ROH (Revolučního odborového hnutí). Lidé méně obdarovaní si ničeho nevšimli. Lidé vnímavější si říkali: Myslí to vážně? Nebo si dělá legraci?
Jeho mistr z fabriky dohodil tátovi „vedlejšák“. Nedaleko od Interieru bydlel Emanuel Famíra, starý komunista, účastník odboje za protektorátu, který ovšem přes své komunistické názory dosáhl toho, že jeho maminka mohla mít soukromý obchůdek s galanterií – snad jediný v celé Praze. Byl v Libni, nedaleko dnešní stanice tramvaje „Libeňská sokolovna“.
Pan Famíra byl sice komunista, ale snažil se lidem pomáhat. Začal se zajímat o tátův osud a pak se postaral snad přímo na ÚV KSČ, aby táta dostal lepší práci. Kromě toho mu daroval obraz – pohled na Prahu od Dejvic. Kdo byl u mne doma, tak si ho jistě vybaví – visí v obýváku nad pohovkou.
Táta pak dostal místo ve Výzkumném ústavu A. S. Popova na Novodvorské.
Maminka začala koncem 50. let pracovat v administrativě Křesťanské mírové konference, kterou vedli J. L. Hromádka a farář Lubomír Miřejovský, který měl za manželku velmi levicově smýšlející Američanku. Křesťanská mírová konference byla kolaborantská organizace, která si později v ničem nezadala s katolickou kolaborantskou organizací Pacem in terris (mí přátelé rádi říkali „pláčem in terris“). Nicméně když byla KMK zakládána, vstoupila do ní řada osobností i z třetího světa, a tito lidé v té době nebyli agenty Kremlu. Hromádkovi šlo o to, aby se křesťané z východu i západu, ze severu a jihu mohli stýkat i v době studené války. Nicméně maminka tam nepracovala dlouho – po nějaké době ji propustili s tím, že má nevhodný kádrový profil. Ostatně, už po propuštění rodičů z vazby prosil táta Hromádku, aby se přimluvil za vězněného otce. Hromádka to odmítl s tvrzením, že otec (můj dědeček) určitě musel něco udělat, když ho zavřeli na tak dlouho.
Paradoxně maminka nedlouho na to získala místo na kulturním oddělení iráckého velvyslanectví. A to musel nepochybně schválit nějaký komunista.
Kulturní oddělení iráckého velvyslanectví sídlilo v Petrské 24, nedaleko tehdejšího nádraží Florenc. Tam ale bylo pouze kulturní oddělení, velvyslanectví samo bylo někde jinde, tuším, na Praze 6. Maminka měla na starosti všechny irácké studenty ve východním bloku. (Ti Iráčané mi asi byli nějak souzeni – já si to nevymyslel.) Odolám chuti popsat, co vše řešila (např. výměnu české manželky za čtyři velbloudy), ale jeden detail si neodpustím.
Irácký velvyslanec jednou pozval celou naši čtyřčlennou rodinu k sobě domů na večeři. Připravila ji jeho šestnáctiletá (!) manželka, a byla výborná. Později se maminka náhodně od sousedů doslechla, že jeho mladá žena na pana velvyslance křičí a někdy ho i bije. To jsou paradoxy, paní Müllerová, že?
V polovině 50. let byla finanční situace naprosto zoufalá. Táta měl minimální plat, maminka příležitostně učila angličtinu, posílaly se balíčky dědečkovi do vězení. Ale už počátkem šedesátých let se situace výrazně zlepšila a myslím, že to byl rok 1964, kdy si rodiče pořídili auto, Renault 8.
V roce 1961 vyšla v Sovětském svazu i u nás Solženicynova kniha Jeden den Ivana Denisoviče, zcela pravdivě líčící poměry v gulagu, kde byl Solženicyn vězněn. Tatínek z ní předčítal mamince a pak si o tom povídali. Já jsem tu knihu četl také a byl jsem zděšen. Rozhovor rodičů mě jednou docela vytočil, už nevím proč. Zakřičel jsem na rodiče: „A to jste to nevěděli, když se to dělo?“ Maminka na chvíli zmlkla, a pak s velice vážnou tváří tiše řekla: „My jsme to, Danečku, věděli.“ Teď jsem byl zaražený já. Houby jsem tušil, co se dělo s dědečkem. A naši se mi to nesnažili vysvětlit.
V té době jsem už o politice hodně přemýšlel. Kdykoli jsem něco řekl, rodiče mi odpověděli otázkou. Vzpomínám si, jak jsem jednou na rodiče zakřičel: „Proč mě nenecháte být fašistou nebo komunistou?“ Opět pár vteřin pauzy a pak maminčin tichý hlas. „My dobře víme, Danečku, proč.“
Prostě mě vedli k poznání, že věci jsou někdy složitější. Zůstalo mi to do teď. Vím, že některé lidi tím štvu. Oni něco řeknou, a ve mně se hned rozsvítí červená světélka a v duchu formuluji otázky, které by položila protistrana. Když otázku položím, oni si myslí, že jsem tedy jejich oponent. Třeba putinovec nebo progresivista. Například použije obrat „zkorumpovaný ukrajinský režim“. Zeptám se ho, který režim je zkorumpovanější – ruský nebo ukrajinský? Většinou zastánce Putina neví, že Ukrajina je na 105. místě v měřítku zkorumpovanosti, ale Rusko na 154. místě. (Obě země si pohoršily: předloni byla Ukrajina na 104. místě, Rusko si ovšem pohoršilo ještě víc – předloni bylo na 141. místě.)
Dnes jsem za výchovné metody svých rodičů vděčný. Nenechali mne být ani fašistou, ani komunistou. Byť jsem měl silně levicové období, kdy jsem chtěl zakládat ČSM na teologické fakultě, a kdy jsem se účastnil nepokojů v Berkeley v říjnu 1968. Radši to na sebe vybalím hned.
A za nedlouho se konečně dostaneme k té StB. Slibuji.
Dan Drápal je publicista a evangelický duchovní
Obrázek: Redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!