Měl jsem štěstí, že mi v roce 1964 bylo patnáct let. V šedesátých letech nastalo určité uvolnění a nezletilí, pokud ještě nebyli u odvodu (týká se pochopitelně jen chlapců) mohli vycestovat na západ, když je někdo pozval a zavázal se, že je bude po dobu jejich pobytu na západě živit. Nebudu vysvětlovat, jak jsem se k cestám dostal – bylo to díky známostem mých rodičů. V roce 1964 jsem byl v západním Berlíně a v západním Německu, v roce 1965 ve Velké Británii. Tam jsem si udělal celou řadu přátel z různých zemí a v roce 1966 jsem už si cestu do Dánska, Švédska a Holandska zařizoval sám. V Holandsku jsem se zúčastnil Konference křesťanských středoškolských studentů a byl jsem tam jediným účastníkem z východního bloku. Takže trochu rarita. Dělali se mnou interview do pravicových novin De Telegraaf – s fotografií včetně nohavice, na které jsem měl našitou československou a sovětskou vlaječku. Myslím, že to StB asi neuniklo a jistě byla tehdy spokojená.
V roce 1967 jsem se přihlásil na bohosloveckou fakultu. Tím jsem způsobil velké problémy ředitelce Boženě Dolanské a třídní učitelce Roubíčkové. O tom jsem se dověděl až po letech. Problémy patrně měli všichni profesoři a zejména ředitelé, když se někdo ze třídy hlásil na teologii. Konkrétně v mém případě dělala dusno profesorka biologie soudružka Hlaváčová, předsedkyně místní organizace KSČ. Myslím, že jsem se to dověděl až po revoluci. Dověděl jsem se také, že umírá na rakovinu. Navštívil jsem ji doma a modlil jsem se s ní za její uzdravení. Tato modlitba vyslyšena nebyla, ale ona modlitbu vděčně přijala, a mohl jsem jí rovněž zvěstovat evangelium. O minulosti i o jejím angažmá v mém případě jsem se záměrně nezmiňoval a ona taky ne.
Na léto 1967 jsem se chystal vycestovat do západního Německa a do Rakouska. Potřeboval jsem tedy výjezdní doložku, o kterou bylo nutno zažádat se značným předstihem. A náhle mi ve schránce přistála pozvánka na Krajskou správu pasů a víz.
Ve skutečnosti to byla StB, ale to jsem v tu chvíli netušil. Byl jsem přece v úřadovně Krajské správy pasů a víz. Ptali se mne, kam jedu, koho tam znám, a říkali, že by uvítali, kdybych jim po návratu řekl, co zajímavého jsem tam viděl. Byli přátelští a já jsem jim věřil. Vrátil jsem se koncem prázdnin a oni si mne zavolali – opět na Krajskou správu pasů a víz. Já jsem na této cestě nic zajímavého neviděl. Oni ale už věděli, že jsem nastoupil na bohosloveckou fakultu, a řekli mi, že by je zajímalo, jací jsou zahraniční studenti, kteří na fakultě studují. (Byli tam tuším tři Holanďani a minimálně jeden Němec z NSR, jeden Brit, jeden Francouz a jeden Švýcar.) Tady jsem si asi nejvíc zadal a doteď trnu, zda jsem něco nepodepsal. Doufám, že ne. Určitě jsem nepodepsal spolupráci s StB. Zda po mně chtěli nějaký podpis na Krajské správě pasů a víz, si nevybavuji, ale i kdyby ano, těžké svědomí bych z toho neměl. Byl jsem tak jako tak podveden. Později po mně žádnou spolupráci přímo nechtěli, byť to zkoušeli přes jiné lidi – o tom ještě bude řeč.
Ke zprávám, které měli podávat takoví lidé jako agent Bureš, ale něco podotknu. Takové zprávy psali i Američané a jiní občané demokratických zemí. Dokonce Izraelci psali zprávy o Američanech a Američané o Izraelcích a považovalo se to za normální. Ostatně dělá se to i dnes. Takže já bych z agenta Bureše nějakého velkého škůdce nedělal – pokud nechtěl třeba potopit někoho, na koho měl osobní pifku. Ani netuším, proč se agent Bureš tolik brání. Jinak mi tento agent vadí hodně, ale z jiných důvodů než podpis spolupráce s kontrarozvědkou.
Vraťme se ale k StB. Jestli se dobře pamatuji, tak mne nikdo nekontaktoval od podzimu 1967 až do září 1969. Nepochybuji, že měli jiné starosti. Když jsem byl na prvním řádném výslechu v září 1969, vyslýchal mne tentýž muž, který se mnou mluvil, když jsem byl předvolán na Krajskou správu pasů a víz. Najednou bylo všechno jasné.
Někdo může říct, že jsem byl naivní. Přiznávám. Když začalo pražské jaro, byl jsem stále ještě – podobně jako rodiče – přesvědčen, že obnova musí začít zevnitř, a zdálo se mi, že nám vývoj dává za pravdu.
Ještě na střední škole jsem byl zvolen do Obvodního výboru ČSM na Praze 8. Vzpomínám si, jak jsem kritizoval naše volby, když proti sobě nestojí alespoň dva kandidáti. Nějaká soudružka Sirová mne pěkně sepsula, jak mohu tak hloupě mluvit. Ptal jsem se, proč by nemohlo existovat více politických stran, které by spolu soutěžily. „Něco takového už máme dávno za sebou“, tvrdila soudružka Sirová hodně naštvaným hlasem. Jistě si všimla, že mnozí jsou na mé straně.
Tak to prostě tehdy bylo. Vždyť i onu adventní svíčkovou demonstraci studentů v prosinci 1967 vedl Vysokoškolský obvodní výbor ČSM. V tomto smyslu obroda skutečně začala uvnitř systému. Co si ale mnozí z nás neuvědomovali – a v tom byla skutečně naivita – bylo, že jakmile se tento proces rozjede, těžko se zastaví.
Já jsem se hned od počátku angažoval ve studentském hnutí a byl jsem u všech podstatných událostí, jako byla smrt a pohřeb Jana Palacha nebo poslední zasedání formálně již rozpuštěného Svazu vysokoškolských studentů (SVS). Byl jsem za naši fakultu členem Pražského studentského parlamentu. O tom ale jindy – chci se dostat k té StB.
Velkým předělem bylo první výročí okupace 21. srpna 1969. Už 20. srpna večer se v Praze stavěly barikády a byli první mrtví a zranění. Já jsem se se třemi dalšími kolegy studenty z naší fakulty vypravil položit květiny k Palachovu hrobu na Olšanských hřbitovech. Vyrazili jsme poměrně brzy ráno a pro jistotu jsme měli s sebou motorkářské helmy. Když jsme šli přes horní část Václavského náměstí, byli jsme zatčeni a odvedeni na služebnu Veřejné bezpečnosti v Krakovské ulici. Tam jsme čekali několik hodin na výslech. Po jednom nás pak vodili na výslechy a tam jsme dostali první opravdu pořádný nářez. Vlastně jsem pak byl bit už jen jednou, už si nemohu vzpomenout, kdy to přesně bylo. Ale později popíšu, jaký to mělo účinek.
V Krakovské jsem se nijak hrdinsky nezachoval. Podepsal jsem, že mne nemlátili, což nebyla pravda. Říkali, že pokud nepodepíšu, budu putovat rovnou na Ruzyň a kdo ví, kdy se z ní dostanu na svobodu. Pokud jste viděli film Goodbye Lenin, tak to celkem vystihovalo atmosféru doby i zacházení se zatčenými. A když jsme u těch filmů, dva vyšetřovatelé, kteří vystupují ve filmu Kolja, poměrně dobře vystihovali dva vyšetřovatele, kteří se mi věnovali dvacet let. Ten, který začínal jako poručík Wagner, končil jako kapitán Wagner, takže jsem mu spolu s maninským sborem posloužil k služebnímu postupu.
Ještě po oněch srpnových událostech se dalo svobodně cestovat – tuším do září či října 1969. S kolegou Honzou Kozlíkem jsme koncem srpna odletěli do Švýcarska na jakousi studentskou konferenci ve středisku Chateau de Bossey. Odtud jsme odletěli do Budapešti, protože jsme měli v plánu uspořádat setkání studentů bohosloveckých fakult. Nepochodili jsme nikde. Když to hodnotím zpětně, byl to z naší strany vrchol naivity. Někteří studenti byli naprosto zděšení, když jsme jim předestřeli naše plány. V Bulharsku se nám nepodařilo navázat jakékoli vztahy s místními křesťany. Mohli nás snadno vyhodnotit jako potenciální agenty-provokatéry. Nicméně byla to cesta nadmíru zajímavá a možná o ní napíšu samostatný článek.
Vrátili jsme se asi v půlce září. Za pár dnů spadla klec.
Na prvním výslechu jsem byl koncem září a pak jich bylo nepočítaně až do roku 1984, kdy náhle ustaly. Proč, to jsem se dověděl až z archivů StB, když byly zpřístupněny. O tom bude další článek.
Dan Drápal je publicista a evangelický duchovní
Obrázek: Redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!