Vzpomínám si, že jako čerstvě dvacetiletý mladík, podzemní františkánský novic a zároveň voják Československé lidové armády, kterou jsme si kvůli notné konzumaci lihovin někteří přejmenovali na Československou lihovou armádu, jsem měl nemalé problémy s vojenskou přísahou. Obrana vlasti mi pochopitelně nevadila, nechuť jsem cítil k přísaze na socialistické zřízení. Na jaký socialismus jsme to přísahali? Byl to ten demokratický, o němž hovořil pan prezident Beneš? Ten stalinistický za prezidenta Gottwalda? Ten uvolněnější v šedesátých letech za prezidenta Novotného? Ten dubčekovský, takzvaně s lidskou tváří? Ten normalizační za prezidenta Husáka? Druhý, třetí a pátý typ socialismu se mi zajídaly a připadalo mi to obdobné, jako když němečtí vojáci museli přísahat osobně Adolfovi. Nebudu přece veřejně schvalovat koncentráky a likvidaci nevinných lidí. K tomu se přidávala hlavní potíž, protože přísahat pro věřícího znamená brát si Hospodina za svědka. Je-li přísaha křivá, je to opravdu velmi vážný hřích proti prvnímu přikázání, pročež provinění mnohem závažnější než třeba předmanželský sex.
Nojo, má ale režim, který je proklamativně ateistický, právo požadovat ode mne, abych si bral Hospodina za svědka? Určitě ne! To, co se nazývalo „přísaha“, tedy nemohl být náboženský úkon, protože se jednalo jen a jen o zneužití uvedeného slova k označení vynuceného právního úkonu, na jehož základě bych pak mohl být odsouzen jednak jako ten, kdo to odmítá udělat, jednak jako ten, kdo by něco závažného porušil. Navíc nevyjasněnost pojmu socialismu nabízela celou řadu výkladů. Bylo to hrubě nemravné rovněž z toho důvodu, že ateističtí komunisté tím chtěli vyvolávat tlak na svědomí věřících osob. Nenechávejme se obdobnými úskoky opít a dělat ze sebe naivní pitomce.
Ono to s důstojníky lidové armády bylo dosti spletité, neboť tihle uniformovaní ozbrojenci v sobě povětšinou měli něco jako vojenskou čest, což o příslušnících policie platilo v míře nesrovnatelně nižší. Přísahu mi soudruzi důstojníci značně usnadnili, protože v Pardubicích se slavnostně skládala na místě, kde byli popraveni účastníci odboje spjatého s parašutisty, kteří oddělali Heydricha. Mimochodem posledně zmíněný byl také představitel určitého typu socialismu. Jako by se nám tím dávalo najevo, že jde hlavně o vlast a její obranu a že ten socialismus tam prostě jen momentálně musí být. To místo přísahy mne docela dojímalo a bere mne za srdce i dnes. Odpřísahal jsem a také podepsal, ovšem s vědomím, že si neberu Hospodina, v něhož soudruzi nevěří, za žádného svědka, a že ten normalizační socialismus, kterému jsme říkali šokialismus, určitě není to, co bych chtěl navěky udržovat a bránit.
Mnohem větší problém ale museli mít s vojenskou přísahou čeští vojáci za Rakouska, protože tenkrát to byl nejen úkon právní, nýbrž určitě také do jisté míry náboženský. Přísahali tedy legionáři, kteří přešli do odboje, křivě? Německo a Rakousko-Uhersko se k tomu stavěly tak, že ano, a proto byli zajatí legionáři nemilosrdně popravováni za vlastizradu. Problém je ale složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Vojáci přísahali věrnost Rakousku, nicméně fungovalo to nevysloveně rovněž jako určitý kontrakt, protože smluvní protistrana za to měla hájit zájmy našeho národa, což ve válečné době doznalo brutálních změn. Stačí si uvědomit, že po celou první světovou válku se například nesměla hrát Smetanova Má vlast, že píseň Kde domov můj byla zakázána. Bylo také naprosto jasné, že vítězství centrálních mocností by znamenalo velmi tvrdou germanizaci českého národa. Je tudíž zřejmé, že bojovat na straně Rakousko-Uherska se najednou začalo v myslích vojáků dostávat do křiklavého rozporu s jejich českou krví, s vlastenectvím. Masaryk i Beneš později prohlašovali, že vazalská politika Rakouska vůči Německému císařství i další postoje Vídně nás do odboje vehnaly jako do čehosi nevyhnutelného v zájmu přežití českého národa. Jelikož tedy Vídeň neplnila implicitní smluvní podmínky přísahy, měli vojáci plné právo považovat ji za již neplatnou, a proto bych jejich přechod do odboje rozhodně nehodnotil jako hřích proti prvnímu přikázání. Ostatně mi není známo, že by něco takového nějaký duchovní české krve někdy prohlašoval. Určitě není bez významu, že mezi legionáři zejména v Rusku byli také vysvěcení katoličtí duchovní.
Další kapitolou rozvah o přísaze je to, co se odehrálo na Václavském náměstí po Heydrichově smrti, když statisíce shromážděných musely ze strachu z hrůzovlády a ve valné většině případů také proti svému svědomí přísahat věrnost Třetí říši. Je jasné, že násilím a hrozbou smrti vynucené právní úkony jsou svou vlastní povahou neplatné. Upřímnost té přísahy nebrali vážně ani Češi a ani soudní Němci. Byl to pouze akt totální potupy našeho národa.
Cosi značně obdobného platí o velmi podobné akci opět na Václavském náměstí, kde statisíce lidí po Stalinově smrti ne zcela svobodně přísahaly věrnost učení velkého „otce“ všech dělníků světa. Paradoxem dějin je však to, že v dějinách světa nikdo, tedy ani Hitler, nesprovodil ze světa víc komunistů než „veliký“ Stalin. Jakému učení, či spíše jaképak praxi, což bylo jakési zaklínadlo Stalinovy doktríny, se to vlastně v roce 1953 přísahala věrnost? Nezbývá než opakovat, že brutálními hrozbami vynucené právní úkony nelze brát vážně. Šlo tu o trapnou demonstraci všemoci sovětského impéria a KSČ. Tragikomičnost daného halasného aktu vyšla najevo velmi záhy, když sám Chruščov ostře kritizoval stalinistický teror a zvůli, pročež tento Stalinův pohůnek a svým způsobem účastník masového vraždění svého bývalého chlebodárce svrhl do propadliště dějin. Jenomže i on v roce 1953 na Rudém náměstí přísahal věrnost Stalinovu odkazu. Chování nejvyššího představitele SSSR jasně ukazuje na to, jakou váhu oněm přísahám přikládali sami nejvyšší představitelé komunistického režimu.
A jak se máme dívat na přísahu při svědecké výpovědi před soudem? Proklamativně ateistický režim určitě nemá právo chtít po nás, abychom si brali Boha za svědka. Podle mého soudu ani liberální a nekonfesní režim nemůže po věřícím vyžadovat, aby takovou přísahu vnímal jako náboženský úkon. Je tu ale osmé přikázání a povinnost vydat pravdivé svědectví, což samo o sobě činí z takovéto výpovědi úkon svědomí, tedy záležitost přímo před Hospodinem. Mohou ale nastat situace, kdy vypovědět pravdu by způsobovalo velké zlo. Například svědectví v době Protektorátu, které by odhalovalo odbojáře. Cosi podobného platilo v různých obměnách za rudé totality. Po hluboké vnitřní analýze nastalé situace tváří v tvář Hospodinu a hlasu vlastního svědomí má člověk podle mého soudu nejen právo, ale dokonce i povinnost zachovat se čestně, odvážně a spravedlivě a odmítnout přisluhování zločinu, který sám sebe povýšil na státní zřízení. Podle zlatého pravidla platí, že ten, kdo sám něco nenabízí, nemá právo to po druhých vyžadovat. Zločinný režim tudíž nemá právo na to, abych ho v záležitostech zcela v protikladu k přirozenému právu informoval podle skutečnosti. Podílet se na takovém typu zločinností určitě nemůže spadat pod kategorii spravedlnosti před Hospodinem.
Sice to nebylo před soudem, ale jen před soudruhy z StB, když jsem jim při výsleších bezostyšně lhal a dělal ze sebe nevědomého pitomce po vzoru jistého Josefa Švejka, no a rozhodně jsem se z toho nikdy nezpovídal. Proč taky? Jako malého ministranta mne můj milovaný pan farář Komorous učil, že lež je hříšná, když tím někoho poškozuji. V osmi letech jsem se ihned zeptal, jestli mohu ubližovat druhým také pravdivou výpovědí. Pater Liboslav se usmál a řekl: „Na to zanedlouho přijdeš sám, mozek ti funguje dobře.“ Měl jako vždycky pravdu. Dnes už vím, že v mém životě sehrál roli sice nenápadného, ale rozhodně pravého proroka.
R. D. Ctirad Václav Pospíšil je katolický kněz a teolog
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!