Vždycky když jsme se v říjnu v kostele modlívali za misie, měl jsem představy o nahatých černoušcích na poušti nebo indiánech někde v pralese jako jsem to viděl ve filmu Misie z osmdesátých let. Teprve před třiceti lety mi pomalu došlo, že misionářem může být každý z nás.
Už od mládežnických let jsem preferoval spíše venkovské farnosti a menší církevní společenství, kde se žije jako jedna rodina. Ale to nepopírá, že velmi rád si zajedu na poutě a velké akce typu celostátního setkání mládeže apod.
Osobně jsem se setkal s misionáři až v podobě polských kněží a bohoslovců, kteří přišli na výpomoc v roce 1992. A v té době také na přednášce o korejské církvi v podání otce Václava Klemeta SDB.
V půli května 2023 jsem byl dotázán, zda bych jel do Erdenetu v Mongolsku postavit a rozjet minipivovar, ale rozhodl jsem se rychle. Koncem května jsem potvrdil tuto svou pivní misi a odjel na Svatý Hostýn. Tam jsem s jezuity vtipkoval, že když se po zázračném zásahu Panny Marie Mongolům v roce 1242 nepovedlo dobýt Moravu mečem, tak letos tedy Morava dobude Mongolsko pivem. A tak také symbolicky naliji do první várky litr svatohostýnské vody. No a ten šok, když týden poté papež František oznámil svou apoštolskou cestu! Že se aktivně zúčastním této slávy, jsem měl pouze za realitu formátu sci-fi. Začal jsem si hledat informace ohledně struktury místní církve a farností. A v jednom článku jsem pak našel zmínku o otci Jaroslavovi Vracovském SDB, který zde od roku 2017 působí. Strejda Google mi zase pomohl, a tak jsme se s Járou následně zkontaktovali přes WhatsApp.
Přípravu na papežovu návštěvu Mongolska s mottem „Hopping together – Společně doufat“ jsem průběžně celou dobu sledoval a sdílel na Facebooku a v kostele vkládal při čtení do přímluv. Posledních deset dní jsem se pak přidával k modlitbě novény za zdar této plánované návštěvy. A pevně věřím, že to přineslo a přinese své plody nejen mongolské církvi.
První měsíc zde v Erdenetu byl na stavbě pracovně náročný, děkoval jsem alespoň za on-line nedělní mše svaté. Po měsíci jsem pak byl odměněn volnou nedělí, prožitou s místní farností. Ta mi zařídila vstupenku s příslibem společného noclehu a cesty vlakem. Bohužel v Mongolsku plánovat znamená mrhat časem a hodiny zde tikají jinak. Místo pátku jsem nakonec odjížděl až v sobotu ráno a taxíkem spolu s českými kolegy montážníky, směřujícími na letiště. Strávil jsem pak s nimi odpoledne a večer procházkou po Ulánbátaru, i když jsem měl zajištěnou vstupenku na program s papežem u katedrály. I toto považuji za určitý druh misie a evangelizace – přebývat s druhými lidmi a být jim na blízku.
Božím řízením jsem se dostal do Steppa Areny na čas. Dokonce jsem seděl vedle rodáka z Kyjova, stejně jako jsem já. Oba nás překvapila plná hala, pestrost zúčastněných národů a vitalita papeže. Oba jsme silně vnitřně pocítili, že jsme součástí společenství celosvětové Církve – jedné velké duchovní rodiny. Osobně se mě dotknuly liturgické texty (22. neděle v mezidobí cyklu A) a papežova promluva zmiňující se o vyprahlosti s odkazem na žalm 62,3. Silným okamžikem bylo též setkání dvou emeritních biskupů na konci mše svaté a papežova touha po návštěvě a podpoře čínské katolické církvi.
Po mši svaté se mi podařilo získat několik květin z výzdoby od oltáře, kterou si účastníci mše svaté rozebírali na památku. Po příjezdu do farnosti Svaté Rodiny v Šovo můj postup vázání kytiček před oltář (anthurie) a ke svatostánku (karafiát a růže) zvědavě a udiveně pozorovali dva k kluci doslova s otevřenou pusou.
Pondělní ráno začalo mší svatou v kapli a po ní odjezdem na letiště k závěrečnému rozloučení se s papežem před jeho odletem do Říma. Díky mongolskému chaosu jsme byli na místě první a už tři hodiny předem. Loučení s „dědečkem v bílé klerice“ bylo pro mnohé tím nejdojemnějším okamžikem papežova zdejšího pobytu.
Z letiště s námi do Šovo přijel otec biskup Vladimír Fekete SDB, apoštolský prefekt Ázerbajdžánu a misionáři z Jakutska otec Josef Tóth se svou sestrou Margitou. Během mého vaření oběda stihli natočit audio reflexi zveřejněnou zde:
Náš společný pozdní oběd způsobil, že jsme nestihli odjezd autobusu na vlak zpět do Erdenetu. Mělo to však jiný přínos. Povídání si u oběda mě povzbudilo v mých dosavadních farních aktivitách (ministrování, péče o květiny v kostele) a navíc vyústilo mimo jiné i do tří pozvánek, abychom s celou mou rodinou přijeli a strávili společný čas, klidně i rok, na misích. Zde v Mongolsku i jinde totiž chybí živé aktivní a nadšené rodiny, které povzbudí a evangelizují další pro práci a službu s lidmi ve farnostech (ministranti, varhaníci, kostelníci apod.). Při loučení s otcem Josefem mi do očí doslova vhrkly slzy dojetí.
Zatelefonoval jsem tedy kolegům, že přijedu o den později. Mé obavy a stres z následků pozdního příjezdu zpět do práce se staly planými a o den později se vyřešily zvláštní duchovní odměnou. Nakonec v práci na montáži pivovaru totiž nic neuteklo a ve středu stejně nikdo z dělníků na stavbu nepřišel.
Získal jsem za to dva dny volna, které jsem mohl pojmout i jako duchovní obnovu na misii a nahradit otci Járovi komunitu za odcestované spolubratry. Společná mše svatá v češtině, modlitba breviáře, růženec na procházce u řeky, meditace v přírodě, večerní návštěva s eucharistií u nemocného farníka v jurtě, naslouchání o životních příbězích jednotlivých farníků, odpolední cesta hromadnou dopravou a noční cesta vlakem spojené s rozhovory se spolucestujícími, zpěv moravských lidovek coby reakce na zpěv partičky místních opilců před obchodem během čekání na Járův návrat z nákupu, komunikace s dětmi… to vše se nevejde do několika řádků tohoto článku.
Lidé s námi snadno navazovali komunikaci. Třeba v autobuse si chtěl pán povídat anglicky. Po asi čtvrthodině povídání na různá témata včetně představení farnosti a papežské návštěvy nás pak na cestu sám od sebe podaroval plechovkovým pivem, původně určených na oslavu narozenin jeho kamaráda. Jeho zase potěšil věnovaný kalendář farnosti Svaté Rodiny, coby kousek evangelizačního materiálu.
Během svého pobytu jsem si vytvořil v messengeru skupinku mongolských kontaktů na lidi, se kterými jsem se setkal a nějak hovořil. Byli zvědaví, co dělám a jak se mi zde žije. A tak jim občas napíšu hromadnou zprávu. Například na fotky s třemi vybranými citáty papeže v mongolštině jsem obdržel odpověď – wau!
Minulý týden jsem dostal nápad postavit na kopci nad pivovarem, na který koukám z okna pokoje, jednoduchý kovový kříž ze zbytků železných trubek ze stavby pivovaru. Po středeční mši svaté, sloužené v závětří na kamenech tohoto kopce, se mi v pátek povedlo tuto myšlenku zrealizovat. Místní svářeči mi kříž svařili, já jsem z drátu vytvořil trnovou korunu v podobě srdce. A navíc jsem v trávě u cesty našel se povalovat koňskou lebku (lebka hebrejsky Golgota, řecky kalvárie). Takže jsem kopeček pojmenoval Kalvárie Erdenetská na Govyl Bagu. A možná že z něho bude jednou i poutní místo.
Co říct závěrem? Ježíšovo „Nebojte se!“ platí i dnes. Nebojte se udělat rychlé a bláznivé rozhodnutí. Pán vás zato odmění zase z jiné strany a to třeba i několikanásobně…
Aleš Ondrůšek
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!