Povzbudivé téma pro blížící se Pochod pro život, který začíná 26. dubna 2025 v 11 hodin mší svatou ve Svatovítské katedrále v Praze. Polská žena popisuje příběh své dcery, která se navzdory chmurné lékařské prognóze rozhodla odmítnout potrat a porodila zdravou holčičku!
Lékař, který mou dceru přijal, po jejím vyšetření a seznámení se s dřívějšími vyšetřeními prohlásil, že za celou dobu, co pracuje v oboru, se ani v praxi, ani v odborné literatuře s podobným případem nesetkal. Řekl též, že to nelze nazvat jinak než zázrakem, vypráví paní Anna o své náročné životní zkoušce své dcery.
V únoru roku 2010 má dcera zjistila, že je v požehnaném stavu. Gynekolog, ke kterému šla na prohlídku, její domněnku potvrdil. Dodal nicméně, že srdíčko děťátka netluče, ačkoliv by už tlouct mělo. Poslal ji proto do nemocnice, v níž třikrát absolvovala přípravu na umělý potrat. Díky Bohu k tomuto zákroku nedošlo a všechno dobře dopadlo.
Další tři měsíce probíhaly v pořádku, dítě se vyvíjelo, jak mělo. Mladí manželé prožívali své štěstí a už vybírali pro svou ratolest jméno. Na 18. květen měla připadnout další z pravidelných návštěv u lékaře. Nemohli jsme se jí dočkat, gynekolog nám totiž slíbil, že nám oznámí, zda to bude chlapeček, anebo holčička. Ani nás nenapadlo, že bychom se měli dozvědět nějakou špatnou zprávu. Ta však byla strašlivá: vodnatelnost a téměř úplná absence mozku u dítěte… Bylo nám řečeno, že maličké nemá žádnou šanci na přežití. Umřít prý může každým okamžikem, nejpozději pak ihned po porodu, když nebude schopno dýchat, sát, vidět atd. Gynekolog proto vystavil doporučení k potratu.
Zhroutil se nám svět. Byli jsme dočista bezradní, nevěděli jsme, co bude dál. Ničemu z toho, co jsme se dozvěděli, jsme nemohli uvěřit. Dcera se sesypala. Prohlásila, že to všechno musí co nejrychleji skončit, že to nevydrží a dá na radu gynekologa. Věděla jsem, že potřebuje mou pomoc, avšak měla jsem na věc zcela opačný názor. Navzdory obrovskému smutku a trápení, jež jsme prožívali, jsem se snažila na dceru působit tak, jak nejlépe jsem uměla, aby si nepotřísnila ruce krví vlastního dítěte. Pán Bůh mu dal život, proto ať on rozhodne, kdy se skončí. Nikoliv ona. Bylo to hodně těžké… Chodila jsem se radit s kněžími, protože jsem si s tím sama nevěděla rady. Začali jsme chodit od jednoho gynekologa k druhému. Mimo jiné jsme zajeli i do Krakova, kde dceru prohlížel početný lékařský tým. Všude však jen potvrdili prvotní diagnózu. S mou dcerou to zatím šlo stále více z kopce, odmítala jíst, odmítala se stýkat s kýmkoliv, kdo nebyl členem domácnosti, nemohla spát. Když přece jen aspoň na chvíli usnula, probouzela se s křikem. Nevěděla jsem, co mám dělat. Prosila jsem Boha, aby má dcera neudělala nic, co by nebylo v souladu s jeho vůlí. „Pane, pomoz!“ volala jsem. Dnes vím, že Bůh mou modlitbu slyšel…
Přestože byla dcera rozhodnuta jít na potrat a znala už i datum přijetí do nemocnice, nakonec tam neodjela. Jeli jsme ještě k jinému gynekologovi. Diagnóza zněla stejně, nicméně tento lékař
nám navrhl jiné řešení. Výslovně řekl, že by bylo dobré počkat do sedmého měsíce. Tehdy proběhne předčasný porod císařským řezem, neboť hlavička dítěte bude velká na to, aby mohl porod proběhnout klasickým způsobem. Vysvětlil dceři, že takto nepodstoupí potrat. Řekl též, že dítě může umřít každým okamžikem. Navzdory kříži, který jsme museli nadále nést, jsem byla šťastná, že se dcera rozhodla počkat.
Mám skvělou sousedku, která je mi vždy oporou. Pomáhala mi zvládat ty těžké týdny. Modlila se za nás a neustále opakovala: „Modli se, a všechno se může změnit.“ Přiznám se, že jednou jsem na ni už byla naštvaná a odsekla jsem: „Co se může změnit? Doroste snad mozek?“ Ona mi klidně odpověděla, že ano, že v to věří. Já takovou víru neměla. Vroucně jsem se modlila za dceru, leč v takovýto zázrak jsem nevěřila.
Dne 5. června jsem na nočním bdění ve městě Jaroslaw uslyšela z úst P. Józefa Witka slova poznání: „A nyní se budeme modlit za vytvoření chybějících orgánů.“ Okamžitě jsem věděla, že ta slova patří mně a mé dceři. Pověděla jsem to dceři a spolu se sousedkou, naším „andělem“, jsme začaly jezdit na různá místa a prosit Boha o pomoc. Sousedka prohlásila, že krom všech těch lékařů, co na světě jsou, je tady ještě jeden, nejdůležitější – Bůh, a že on může vše.
Dozvěděly jsme se, že v obci Kraczkowa žije kněz, který má pásek a kříž sv. Jana Pavla II. Jely jsme také za ním. P. Mieczysław tímto páskem ovinul břicho mé dcery a společně jsme se všichni modlili k Bohu o zázrak na přímluvu našeho papeže.
Má dcera jezdívala v mládí na různé oázy a rekolekce, jenže když se odstěhovala z domova, začala se od Boha vzdalovat. Sice jsem ji napomínala, avšak ona mi odpovídala, že ví, co dělá. Nyní, když měla nést kříž, si vzpomněla, že Bůh existuje a že na ni čeká. Znovu mu uvěřila. Od onoho momentu se její psychický stav úplně změnil. Začala žít normálním životem, vrátila se do zaměstnání, dokázala se dokonce i usmívat. Často chodila na mši svatou a také k pomníku sv. Jana Pavla II. a prosila ho o pomoc. Účastnila se mší svatých s modlitbou za uzdravení, jezdila do Kraczkowé a Jodłówky [poutní místo Panny Marie Utěšitelky – pozn. redakce]. Vysvětlovala jsem jí, že ne vždy se stane to, co bychom my chtěli. Pán Bůh ví nejlépe, co je pro nás dobré. Ona mi rozhodně odpovídala, že dostaneme podle toho, jak moc věříme.
Dne 21. července šla dcera ke gynekologovi, jenž ji poslal na císařský řez. Byl to tentýž lékař, který ji před pár měsíci poslal na potrat. Když ji nyní uviděl, velice se podivil, že je ještě těhotná. Byl přesvědčen, že při ultrazvuku uvidí velkou hlavu, ale k jeho údivu měla hlava normální rozměry, nadto nade vše v ní rozpoznal mozek. Neuměl ovšem stanovit, jak velký je a zda vůbec bude fungovat. Vodnatelnost zde byla i nadále, nicméně nepatrná. Nemám slov, abych popsala, co jsme tehdy prožívali…
Poslal nás do varšavského Ústavu pro matku a dítě (Instytut Matki i Dziecka). Lékař, který mou dceru přijal, po jejím vyšetření a seznámení se s dřívějšími vyšetřeními prohlásil, že za celou dobu, co pracuje v oboru, se ani v praxi, ani v odborné literatuře s podobným případem nesetkal. Řekl též, že to nelze nazvat jinak než zázrak. Vodnatelnost se zmenšila a mozek byl dokonce zvrásněný. Nabádal nás nicméně, abychom se neradovali předčasně, a dodal, že vše se ukáže až po porodu. My jsme však už mysleli jen a jen pozitivně.
Další týdny míjely poklidně a my vyhlíželi s nadějí porod. Dcera byla pod neustálým dohledem ve varšavském Instytutu. A 15. října 2010 přišla na svět úplně zdravá Marcelinka Maria. Z 10 možných bodů dostala 10. Děkovali jsme Pánu Bohu, nemohli jsme tomu uvěřit, plakali jsme štěstím. U Boha není nic nemožného! Chtěla bych, aby toto svědectví bylo apelem pro jiné matky čekající potomka, aby se navzdory složité situaci nerozhodly pro potrat. Nás tento kříž mnohému naučil. Nenesli jsme jej sami. Pomáhal nám sám Pán Ježíš, podporovalo nás plno skvělých lidí, které nám Bůh poslal do cesty. Gynekolog, který dceru jako první poslal na potrat, nám řekl, že už to nikdy neudělá, i kdyby situace vypadala ještě beznadějněji než ta naše.
Náš příběh chci zakončit krásnou krátkou modlitbou: „Miluji tě, Pane Ježíši, skládám ti díky, toužím jít za tebou každý den.“
(Text a foto zdroj: Světlo č. 16/2025; převzato z časopisu Trwajcie w milości 3/2023)
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!