V čase politických a mediálních útoků na katolickou církev, jíž někdy mj. bývá podsouvána nedostatečná sounáležitost s českým národem, je vhodné připomenout, jakou úlohu sehrál český katolický klérus v období vážných zkoušek našeho národa.
Jako by krátce po politickém obratu roku 1989 kdosi odpočítal několik vteřin hájení, kdy se církev směla jakžtakž svobodně nadechnout, aby se na ni vzápětí spustil nový hon, tentokrát ne kvůli jejímu odporu proti „pokrokové“ marxistické nauce a praxi, nýbrž kvůli údajné církevní nemodernosti a její zásadní neochotě kývnout na každou lidskou pošetilost, sociální inženýrství a liberální levicovou západní agendu. Osvědčeným protiklerikálním hitem je barvitě vykreslovaná hamižnost Církve a hlad po majetku, o který byla ovšem táž Církev protizákonně okradena a který mnohdy léta chátral ve státním vlastnictví (viz mnoho dříve prosperujících klášterů, zdevastovaných Čs. lidovou armádou a dalšími institucemi komunistického režimu).
Opět jsou potřeba pastýři, kteří budou hájit Boží práva ve společnosti, svůj lid vzdělávat a chránit proti bludům a útokům na lidskou důstojnost a svobodu. Kde se tito dnešní muži, jimž se dostalo zvláštních milostí a svátosti kněžství, mají inspirovat? Kde mají brát příklad? Učebnicově se skloňují jména kněží – národních buditelů: Františka Sušila, Václava Svatopluka Štulce či Jana Valeriána Jirsíka a dalších, na něž se mohou upírat zraky jejich současných pokračovatelů. Snad kvůli značné časové propasti, zející mezi obrozeneckým 19. stoletím, kdy víra byla ještě samozřejmostí, a permanentním napětím, skepsí a úpadkem autority 20. resp. 21. století, v němž svůj učitelský, pastýřský a obětnický úřad vykonávají dnešní služebníci oltáře, mohou se zdát buditelské kněžské osobnosti dnešním duchovním odtažité. Tyto starší vzory si tudíž vyžadují hlubšího studia, aby vyšlo na povrch, že oni hájili tytéž neměnné principy a duchovní jistoty Božího lidu jako všechny pozdější kněžské generace.
Z přirozených historických příčin jsou možná instruktivnějším a názornějším příkladem kněží 20. století, konfrontovaní s povědomými ateistickými myšlenkovými proudy a moderními politickými totalitami nacismu a komunismu. Zvučným reprezentantem této periody je zcela jistě P. Augustin Schubert (1902–1942), převor pražského augustiniánského konventu, mimořádný kazatel a vzdělavatel prvorepublikové středočeské Orelské župy Pospíšilovy v Praze. Převor A. Schubert se po okupaci roku 1939 netajil svými protinacistickými názory, které zcela otevřeně hlásal z kazatelny. Krátce po okupaci pomnichovské Československé republiky byl v srpnu 1939 okupačními úřady na nedlouho zadržen kvůli nařčení z urážky německé branné moci. Nedbal na varovné signály a pokračoval ve svých kázáních. Další uvěznění už mělo fatální důsledky a znamenalo počátek jeho mučednické pouti. Ani v koncentračním táboře v Sachsenhausen-Oranienburgu nerezignoval na svoji pastýřskou úlohu. V krutých táborových podmínkách obětavě posiloval vězněné české vysokoškoláky. Smrt nalezl v červenci 1942 v německém koncentračním táboře v Dachau. Důvodem byla otevřená tuberkulóza a srdeční selhání.
V řadě obětí protinacistického odboje stojí vedle P. A. Schuberta dlouhý zástup našich katolických kněží, kteří se rozhodli sloužit svěřenému lidu a nikdy jej neopustit (nedávno jsme v Katolických novinách informovali o zajímavé konferenci o české katolické církvi za okupace). Těch, kteří se nesmířili s okupací, útlakem českého národa a prosazováním nacistické novopohanské ideologie, bylo mnoho. Svými skutky si mnohdy vysloužili kruté pronásledování i nejvyšší tresty. Takovou oběť přinesl pražský arcibiskupský kancléř a kanovník svatovítské kapituly Antonín hrabě Bořek-Dohalský z Dohalic (1889–1942), který během mnichovské krize v září 1938 podepsal prohlášení české a moravské šlechty o věrnosti republice a po okupaci pomáhal odbojářům. Tento vlastenecký prelát a šlechtic pocházející z Chodska, který byl po smrti pražského arcibiskupa Karla Kašpara roku 1941 považován za jeho možného nástupce, byl za heydrichiády 5. června 1942 zatčen během mše svaté, kterou osobně celebroval. Byl internován nejdříve v Terezíně a posléze deportován do Osvětimi, kde nedlouho po příjezdu v důsledku nelidského zacházení umírá.
Kanovník Bořek-Dohalský si nevybíral ani vysoké církevní posty, ani nestál o to, být za každou cenu národním mučedníkem. Obojí však přijal a zůstal věrný až do konce. Jakými vlastnostmi oplýval tento český vlastenecký duchovní, nám ukazuje vzpomínka jeho přátel otištěná v poválečné Lidové demokracii, deníku Československé strany lidové: „Základními prvky povahy pana kanovníka byly dobrota srdce a skromnost, které osvětlovaly celou jeho osobnost a přispívaly jeho důstojnosti. Býti nenápadným, utajeně prokazovati dobro, nevidět nikoho trpět, každému pomoci bylo jeho ustavičnou snahou. Jeho nenáročnost byla tak veliká, že když se stal arcibiskupským sekretářem, neměl ve svých plánech do budoucna jiné touhy, než státi se jednou děkanem ve Staré Boleslavi, kteréžto místo ho svou idyličností nejvíce lákalo. Vysoká církevní hodnost našla si jej později sama, znajíc jeho ušlechtilost a vznešenost.“
V každém moderním osudovém konfliktu se kněží stavěli – nejednou velice hrdinně – po bok svého národa. Nejinak tomu bylo i za 2. světové války. Na aktuálnosti nabývají jejich oběti zvláště při letošním kulatému jubilu 80 let od konce 2. světové války. Během okupace naší vlasti bylo do německých koncentračních táborů a věznic odvlečeno na 260 českých kněží, 58 jich tábory vůbec nepřežilo, 8 z nich došlo při své křížové cestě na popraviště a 7 zemřelo po osvobození. Celkem 371 českých kněží bylo různým způsobem pronásledováno během nacistické okupace. To nejsou zanedbatelná čísla pro českou a moravskou církevní provincii, o to více, že se často jednalo o příslušníky intelektuální elity české katolické církve. Mezi vězněnými byli např. rektor pražského semináře a poválečný pražský arcibiskup ThDr. Josef Beran, homiletik, romanopisec a farář z Pelhřimova Msgre. František B. Vaněk, vyšehradský kanovník a předseda předválečné české zemské Československé strany lidové Msgre. Bohumil Stašek, generál duchovní služby v armádě P. Metoděj Kubáň, významný redemptoristický teolog P. Josef Konstantin Miklík, zakladatel kněžské nemocenské pokladny P. Ferdinand Chýlek a mnoho dalších věhlasných i prostých venkovských kněží.
Tito silní a pevní duchovní dokázali posílit svoje farníky, kteří díky nim zůstali pevní ve svém přesvědčení a spravedlivém boji a nezradili Boha ani vlast. Kněží šli příkladem, ačkoliv cenou za jejich činy často byly šibenice, gilotina v pražské sekyrárně nebo koncentrační tábor s osudovou značkou R. U. (Rückkehr unerwünscht – návrat nežádoucí). Počínání českých kněží v čase německé okupace je třeba stále připomínat, aby si zvláště jejich dnešní pokračovatelé brali náležitý příklad odvahy a hrdinství a nepodléhali soudobým nepřátelům církve a jejich mediálním útokům a pomlouvačným kampaním. Vždyť lživý článek v celostátním tisku (otištěný na objednávku nebo psaný z ignorantské neznalosti) přece nezpůsobí takovou bolest jako brutální výslech na gestapu, jemuž byli podrobeni mnozí naši katoličtí kněží i laici pro věrnost Církvi a vlasti.
Faktem zůstává, že tito kněží, kteří se v koncentračních táborech často setkávali s vězněnými českými komunisty, získali nejen mučednickou korunu, ale také vydobyli české katolické církvi nesmírnou prestiž z aktuálního politického i trvalého historického hlediska. Po únoru 1948 a uchopení vlády komunisty nebyla jména mučedníků Msgre. B. Staška nebo Msgre. Fr. B. Vaňka aj. oficiálně připomínána, ale v jistém slova smyslu požívala tiché úcty a ani vládní ideologická mašinérie si nedovolovala jejich mučednickou památku hanět. Jistě to bylo také díky osobní zkušenosti mnohých bezvěrců s kněžími, kteří ve vězeních a koncentrácích obětavě podporovali své bližní, aniž by se ohlíželi na jejich politickou příslušnost nebo náboženské vyznání.
Je dějinnou ironií, že mnozí kněží, kteří prošli německými koncentračními tábory, byli za svou věrnost Kristu a jeho Církvi po r. 1948 znovu odsouzeni, tentokrát do komunistických věznic a lágrů. Nesvobodu internace dlouhá léta zakoušeli pražský arcibiskup, pozdější kardinál Josef Beran nebo litoměřický biskup Štěpán Trochta, oba bývalí vězňové nacistických koncentračních táborů. Po německých káznicích putovali do bolševického žaláře také katecheta, orelský vzdělavatel a krajský předseda ČSL v Plzni P. Josef Limpouch nebo přední katolický publicista P. Jan Strakoš.
Kněžská práce a oběť pro národ jsou historickou skutečností, kterou lze snadno ověřit a dokázat. Je lehké akademicky vyzdvihovat hrdinné chování těchto osob. Náročné však je následovat jejich příkladu – ne snad v nevyhnutelném přijetí mučednické palmy, ale spíš v jejich každodenní rozhodnosti a důslednosti ve věcech víry. Laici vnímají kněžské mučedníky jako mimořádné osobnosti, přímluvce v nebi. Pro posvěcené osoby jsou vzorem k osobnímu kněžskému následování.
Foto: archiv autora. Úvodní fotografie: P. Josef Beran po návratu z koncentračního tábora (Dolní Břežany 1945); další fotografie zleva: Setkání P. Josefa Berana s přáteli před seminárním kostelem sv. Vojtěch v Dejvicích r. 1945, metropolitní kanovník Antonín hrabě Bořek-Dohalský, vyšehradský kanovník Msgre. Bohumil Stašek po r. 1945.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!