Úvodní slovo redakce
Ve svátek svatého Josefa Dělníka, ve Svátek práce, se sluší poznamenat několik slov o dělnickém hnutí v Čechách. Uvědomíme si výraznou angažovanost katolíků, kněží i laiků, v dělnickém hnutí. Tomáš Josef Jiroušek, Václav Žižka, pater Placid Mathon, probošt Václav Svatopluk Štulc a další osobnosti v 19. a ve 20. století pracovali podle hodnot Evangelia na zlepšení duchovního a materiálního postavení dělníků. Tito sociální buditelé sdružovali řemeslný stav a dělnictvo v katolických svépomocných, podpůrných a vzdělávacích spolcích. Snažili se jim poskytnout vlastní katolickou spolkovou základnu, aby je uchránili před nebezpečím bezvěreckých socialistických organizací, které dělníky radikalizovaly a obracely proti křesťanskému řádu.
Kněží i katoličtí laici v čase tvrdého kapitalismu 19. století i později vynakládali značné úsilí na to, aby se dělnictvo neodcizilo církvi. Křesťanští dělničtí předáci soustavně působili na své druhy v továrnách, dílnách, lomech nebo dolech a snažili se o zlepšení jejich životní úrovně. Průkopníci křesťanskosociálního hnutí (někdy se také říkalo křesťanského socialismu, protože pojmy sociální a socialistický byly používány často jako synonyma) dělníky vzdělávali, sdružovali, zprostředkovávali jim hmotnou a právní pomoc. Pod jejich vedením se dělníci, žijící namnoze v nuzných poměrech, domáhali zlepšení své pracovní a životní úrovně v prostředí dravého kapitalistického systému, pro který kvalita dělnického života byla často věcí podružnou nebo nezajímavou.
Církev upozorňovala na špatné zacházení s dělníky. Varovala bezcitné průmyslníky před pácháním hříchu donebevolajícího tím, že dělník nedostane spravedlivou mzdu, za kterou může on i jeho rodina důstojně žít. V neposlední řadě prozřetelně poukazovala na růst dělnické nespokojenosti, která může vyvrcholit sociální revolucí a ohrožením nebo pádem stávajícího společenského zřízení.
Ve šlépějích polyhistora a fenomenálního vzdělance a učitele řemeslníků Karla Slavoje Amerlinga pokračovalo mnoho sociálních buditelů a dělnických vůdců, kteří sice neměli Amerlingovu univerzální erudici, ale uměli věcí pohnout společensky a politicky. Průvodci křesťanskosociálním dělnickým hnutím nám jsou strojní zámečník a dělnický novinář Tomáš Josef Jiroušek, rajhradský benediktin a nakladatel P. Placid Mathon nebo zlatník a politik Václav Žižka i jejich evropské vzory. Na české straně vystupuje výrazně do popředí uvedený T. J. Jiroušek, katolický novinářský matador a dlouholetý člen křesťanskosociální a posléze lidové strany, který patřil k zakladatelům českého dělnického hnutí, spolu s Františkem Ladislavem Chleborádem, Josefem Boleslavem Peckou nebo Ladislavem Zápotockým.
Jan Šobáň: Sociální učení Církve a dělnická otázka
Encyklika Rerum novarum
První důležitá sociální encyklika, na níž se odvolává spousta dalších církevních dokumentů, především sociálních encyklik Pia XI., Jana XXIII., Pavla VI. a Jana Pavla II., byla vyhlášena 15. května 1891. Jako každá encyklika, i tato nese své jméno podle počátku latinského originálu.
Můžeme ji rozdělit do šesti částí. Obsah krátké první části, která se jmenuje Naléhavá nutnost řešit dělnickou otázku, je zřejmý. Lev XIII. zde vysvětluje pohnutky, které ho vůbec k vydání Rerum novarum vedly: dychtění po novotách, nový rozmach průmyslu, nové způsoby výroby, hromadění majetku v úzké skupince lidí, upevnění dělnické organizace, pokles mravnosti všech lidí a z toho všeho vyplývající rostoucí sociální konflikt, kterého zneužívali radikálové k pobuřování a štvaní lidí mezi sebou.
Ve druhé části, Socialismus problémy dělníků neřeší, jsou popsány čtyři příčiny stavu, v němž se společnost nachází: zrušení starých cechů, aniž by byly nahrazeny adekvátním uspořádáním; vypuzení náboženství z veřejných zřízení a zákonů; lichva; obchod i výroba jsou soustředěny v rukou jen několika málo lidí. Papež zavrhuje zrušení soukromého vlastnictví, které navrhují socialisté, protože tím by se společnost dopustila nespravedlnosti na zákonných majitelích, “právo mít soukromý majetek je člověku dáno od přirozenosti. (…) Že však Bůh odevzdal k užívání zemi veškerému lidskému pokolení, to není popřením soukromého vlastnictví. (…) (Bůh) sám nikomu neurčil část k vlastnění, přenechávaje snaživosti lidí a státním zřízením, aby provedli rozdělení majetku.” Důraz je zde kladen především na rodinu. Otec má poskytnout živobytí a vzdělání svým dětem a zajistit prostředky pro jejich další život. Toho však nelze dosáhnout jinak než vlastněním určitého jmění, z něhož by vzešel užitek pro potomstvo. Soukromé vlastnictví je nedotknutelné, to píše už Starý zákon (Dt 5,21). Protože je rodina starší než stát, jsou její práva při volbě a užívání prostředků v mezích, které jsou dány jejím účelem, přinejmenším stejná jako práva státu. Státní moc tedy “nemá právo zasahovat do nejvnitřnějšího lůna rodiny” .
V následujících třech kapitolách jsou přiblíženy tři instituce, v nichž je třeba hledat prostředky k ozdravení společnosti: Církev, stát a svépomocné organizace. V první z nich, nesoucí název Bez náboženství a Církve není řešení možné, spolu s následující nejdelší, je naznačena papežova povinnost nemlčet ve všech otázkách, které se týkají katolického náboženství. Dále kapitola pokračuje rozborem rovnosti lidí. Znovu jako v předchozích sociálních encyklikách upozorňuje Lev XIII. na skutečnost, že absolutní rovnost všech lidí není možná. A přirozeným důsledkem nerovnosti ve zdraví, přičinlivosti atp. je i nerovnost v majetku, a tak vzniká třída vlastníků a třída pracujících. Obě třídy jsou na sobě závislé. Nebylo by kapitálu, nebýt pracujících, a naopak pracující by nebyli z čeho živi, kdyby je nikdo nezaměstnal. Svornost mezi lidmi vytváří řád a krásu věcí. Zde je prostor pro náboženskou nauku. Ta totiž dokáže účinně upravit poměr mezi bohatými a chudými a sjednocovat je tím, že bude každého nabádat k plnění jeho povinností. Avšak Církvi nejde jen o blaho pozemské, na zřeteli má především posmrtný život
Následují odkazy na Sumu teologickou Tomáše Akvinského a na Nový zákon (z něj na Mt 25,40) a spisy dalších katolických světců. Zaměstnavatelé jsou vybízeni, aby neopomíjeli brát zřetel na duchovní potřeby svých zaměstnanců, aby jim umožňovali neomezovat se ve svých duchovních cvičeních. Budou-li totiž lidé poslušni křesťanských přikázání, spojí je navzájem nejen přátelství, ale také bratrská láska. “Má-li se lidská společnost uzdravit, je možná jen jediná léčba: návrat ke křesťanskému životu a ke křesťanským zásadám. (…) Vždyť dokonalost všech společenských seskupení záleží v tom, snažit se usilovně dosáhnout cíle, pro nějž byla zřízena, tak aby k sociální činnosti i k hnutím dával podnět týž účel, který dal vznik společnosti. Proto je odklon od účelu zhoubou; návrat k účelu je záchranou a vyléčením.” Církev napomáhá chudým, aby vybředli ze svého žalostného stavu, tím, že volá lidi ke ctnosti a cvičí je v ní. Křesťanská mravnost sama o sobě již přináší určitou míru materiálního blahobytu, neboť získává přízeň Boha, který je zdrojem všech statků. Církev také pomáhá materiálně – buduje různá sociální zařízení, v nichž chudým ulehčuje jejich trápení.
Ve čtvrté kapitole (Úloha státu) je pojednáno o tom, který účel při řešení sociální otázky připadá státní moci. Ti, kdo stát řídí, se musí veškerými silami zasadit o to, aby již z uspořádání a správy státu vycházelo blahu celku i jednotlivců. Stát nesmí pohltit občana a rodinu, ale oběma musí být ponechána možnost jednat svobodně, pokud to není na závadu obecnému blahu. Musí zajistit právní bezpečnost, pečovat o hmotné i duchovní statky, ale v první řadě chránit slabé a chudé. Mezi sociální úkoly státu náleží zabezpečení soukromého vlastnictví, ochrana náboženství a mravnosti, ochrana nedělního a svátečního klidu a ochrana před vykořisťováním. Shrnuto – aby se stát choval podle Božích přikázání a podle zásad přirozeného zákona. Také je “třeba vytrhnout ubohé dělníky z moci bezohledných vyděračů, kteří nezřízeně zneužívají lidi pro zisk, jako by to bylo zboží”, popřát dělníkovi adekvátní odpočinek, nedávat ženám a dětem takovou práci, která je určena mužům atd. Stát musí dohlížet, aby dělník dostával za svou práci spravedlivou mzdu, která mu nesmí být krácena nespravedlivými a nesmyslnými daněmi. Bude-li mít dělník dostatečnou mzdu, aby z ní mohl vydržovat rodinu, a je-li rozumný, šetří a zakládá si tak svůj vlastní soukromý majetek.
Úloha svépomocných organizací, pátá a předposlední kapitola rozebírá zajímavý problém již ne zcela nových institucí. K jejich zakládání už totiž Lev XIII. vyzýval ve svých předchozích sociálních encyklikách. Avšak takto ostentativní důraz na tuto problematiku klade až zde. Píše, že stát nesmí znemožňovat jejich existenci, neboť zaměstnavatelé i dělníci mohou v sociální otázce mnoho vykonat, vytvoří-li si instituce, kterými by se pomáhalo potřebným. Lev XIII. argumentuje historií, kdy různá náboženská bratrstva a řády byly opravdovým požehnáním pro lidstvo. Státní moc však nesmí požadovat, aby mohla mluvit do jejich správy.
V devadesátých letech už existovalo mnoho dělnických spolků. Katoličtí dělníci měli dvojí volbu. Buď vstoupí do sdružení, v němž nebude pro náboženství místo, anebo si vytvoří vlastní organizace. Velkou pochvalu si podle papeže zaslouží ti katolíci, kteří zkoušejí nové prostředky, jak dělnictvo oprostit od bídy. Patří sem biskupové, pomáhající svěřenému lidu radou a povzbuzením, kněží, zakládající různé spolky, ale i zámožní laici, kteří nedbají rozdílu v majetku a stávají se doslova druhy dělníků.
Pomocí takových spolků, v nichž bude vedle domlouvání společné “politiky” vůči zaměstnavatelům dělnictvo také pěstovat zábavu, se zpět přitáhnou ti, kteří se dali oblouznit líbivými frázemi marxistického socialismu.
V poslední kapitole, Závěru, vybízí papež kněze, aby napnuli všechno úsilí rozumu a horlivosti pro blaho národů, a zvláště aby v lidech probouzeli lásku, největší ctnost (1Kor 13,4-7).
Jak sám autor encykliky Rerum novarum po půl roce dodává, šlo mu především o provedení diagnózy “nemoci” a stanovení nového sociálního řádu. Že svým dílem uhodil do černého, o tom svědčí četné reakce. Mezinárodní úřad práce, který dbal o sociální zákonodárství po první světové válce, vzdal Lvu XIII. několikrát posmrtně poctu. I liberální a socialistické tiskoviny Breslauer Zeitung, respektive Vorwärts se překvapivě neopomněly o encyklice pochvalně zmínit. Prvně jmenovaný psal o tom, že “Lev XIII. zahanbil knížata a vlády civilisovaných států a rozřešil sociální otázku”. Ve francouzském parlamentu se dokonce ozývaly takové názory, že antiklerikálové nebudou mít po vydání Rerum novarum žádné důvody k brojení proti Církvi. Ve švýcarském Bienne se roku 1892 shromáždilo 300 delegátů dělnictva, z nichž pět šestin tvořili nekatoličtí socialisté, a mezi odhlasovanými rezolucemi byla i tato: “Katolické dělnické organisace se vyzývají, aby vyvinuly mezinárodní propagandu ve prospěch uskutečnění požadavků, jež Lev XIII. vyjádřil ve svém Okružním listě o dělnické otázce.”
Hned v prvních letech po vydání encykliky se činnost katolického dělnictva zintenzívnila, vidět to bylo na katolických syndikátech. Předchůdci těchto syndikátů byla v Německu vzniklá tovaryšstva. Ještě ani Lev XIII. neužíval v Rerum novarum termínu “syndikát”, ale opisoval jej slovy “Collegia artificum” (sdružení, korporace řemeslníků). Úmysl s nimi měl ale stejný jako pozdější zakladatelé syndikátů. Měla to být “svobodná sdružení jednoho průmyslového odvětví nebo odvětví příbuzných za účelem společenských stavovských zájmů”. V jejich rámci měli být sdruženi buď jen dělníci nebo jen zaměstnavatelé nebo dělníci i se svými zaměstnavateli dohromady. V listě americkým biskupům z 6. ledna 1895 papež napsal, že nikdo nesmí pracujícím upírat právo sdružovat se s ohledem na jejich vlastní zájmy a Církev je musí hájit.
O problémech týkajících se sociální otázky vydal Lev XIII. ještě dvě encykliky – Permoti nos a Graves de communi, v nichž chválí katolíky za jejich činnost na sociálním poli a za zakládání dělnických syndikátů.
Počátky sociálního hnutí v českých zemích
V padesátých letech 19. století došlo k do té doby nevídané změně ve struktuře obyvatelstva. Habsburská monarchie přestala být výlučně zemědělským státem a v některých jejích oblastech (především v českých zemích) se začala vytvářet silná průmyslová centra, v nichž se začala utvářet nová společenská vrstva – proletariát. Docházelo k přechodům od manufakturní ke strojové výrobě, především v textilním průmyslu (Liberec, Brno), ale také v potravinářském a těžkém. Velké průmyslové oblasti vznikaly v okolí dolů, železárny a strojírny byly budovány v Praze, Kladně, Ostravě, Chomutově, Brně i jinde. Do těchto měst odešlo za prací mnoho lidí z venkova a ten se pomalu vylidňoval.
Vůbec prvním silným organizovaným dělnickým hnutím byli roku 1848 tiskaři. Nové stroje, tzv. perotiny, zapříčiňovaly fakt, že majitelé továren už nepotřebovali takové množství pracovních sil a ti dělníci, co zbyli, dostávali oproti dřívějšku jen poloviční plat (12 – 16 zlatých měsíčně). Císař sice reguloval počet perotin na maximálně dvě na fabriku, to však dodržovali jen někteří továrníci. Zprostředkovatelem mezi dělnictvem a majiteli podniků byl městskou radou v Praze jmenován doktor lékařství Cyrill Kampelík. Hned prvním úspěchem, jehož docílil, bylo vyplácení určité částky propuštěným dělníkům (30 krejcarů denně) od propouštějícího továrníka. Kampelík založil časopis Hlásník, který je považován za vůbec první dělnický časopis v rakouských zemích. Situace se mu však hned roku 1848 vymkla z rukou, protože po bohoslužbě, která byla na svatodušní pondělí slavena na Svatováclavském náměstí právě za dělníky, se její účastníci nechali strhnout provokatéry a zapojili se do revolučních bouří. Kampelík byl zatčen a touto událostí skončily na dvacet let pokusy jakkoliv organizovat dělnické hnutí.
Až na Spolky katolických tovaryšů. P. Adolf Kolping, vikář při dómu v Kolíně nad Rýnem, pořádal roku 1852 ve Vídni, Štýru, Olomouci a Praze přednášky o svých spolcích a zanesl tak tuto myšlenku i do Čech, na Moravu i do Slezska. První Jednota katolických tovaryšů byla založena už v polovině roku 1848 v Olomouci, avšak její stanovy byly schváleny až o pět let později. První oficiální Jednotou se tak mohla pyšnit Praha, byla ustavena 29. června 1852. Následovala zmíněná Olomouc, roku 1855 České Budějovice, Jihlava a Opava, 1856 například Jindřichův Hradec či Šternberk, 1865 Znojmo, 1868 Valašské Meziříčí, 1869 Brno, 1872 Kroměříž a tak bychom mohli pokračovat dále. Každopádně do roku 1872 u nás existovalo 17 Jednot, 14 na Moravě a 3 v Čechách6 a do roku 1899 už bylo jednot 59.
S čím nemohly Jednoty souhlasit a proti čemu bojovaly, bylo rušení cechovního systému, které začalo být v 50. a 60. letech populární. Dělníci z továren se rušením cechů chtěli spojit s řemeslníky, aby tak vytvořili jednolitý šik v boji proti svým zaměstnavatelům, a celkem se jim to dařilo. Jednoty katolických tovaryšů zde kritizovaly především narušení tradiční struktury společnosti: “Po této akci (rušení cechů), již nazývám přímo nešťastnou (…) se oživoval duch liberální, svobodářský až do krajnosti.”
Na Moravě se spolkový život začal rozvíjet už v padesátých letech, a sice z popudu katolických kněží Františka Sušila a především Matěje Procházky. Jak už je naznačeno v kapitole Obrozenecké hnutí v Církvi, jako první s podobnou myšlenkou přišel P. Procházka. Z prvního jím založeného spolku se později vyvinula brněnská Katolická jednota. Do roka vzniklo takových jednot 27 a sdružovaly kolem 6000 členů. Zásluhou činnosti brněnské jednoty, později přejmenované na Jednotu svatoklementskou, byly některé místní továrny s nadsázkou nazývány “kláštery”.
Po schválení spolčovacího zákona roku 1867 vyšlo hned v prosinci toho roku první číslo časopisu Dělník nabádající k zakládání dělnických spolků. 1. března 1868 se na Žofínském ostrově konala ustavující schůze spolku Oul. Byla zde odmítnuta Lasallova teze, že dělníkům má pomoci stát, a přijata teze, že dělnictvo si musí pomoci samo. Předsedou organizace, která během roku nabrala přes 3000 členů, byl zvolen František Ladislav Chleborád. Oul provozoval tzv. podnikatelskou svépomoc (nákup ve velkém a prodej levněji než ostatní obchody – Oul měl pronajatu místnost na Betlémském náměstí v Praze), a tak v roce 1870 existovalo v Čechách a na Moravě přes 300 podobných spolků. Pro nedobré hospodaření však byla v červenci 1875 na Oul vyhlášena likvidace.
K zajímavé, ale výjimečné situaci došlo v Praze ve dnech 12. a 13. července 1873, kdy se slavilo sto let od narození Josefa Jungmanna a při té příležitosti se pokládal základní kámen učencova pomníku na Františkánském (dnes Jungmannově) náměstí. Historik sociálního hnutí Tomáš J. Jiroušek (1858-1940) nadšeně napsal: “Viděl jsem ty dělnické pluky s jejich prapory v nepřehledných davech a za velikého nadšení, jak kráčely průvodem, jakého dosud Praha neviděla. Nescházelo ani jedno řemeslo. Šli svorně vedle sebe a za sebou vesměs s prapory a velikým počtem svých hudebních kapel.” Proslov F. L. Riegra otiskly Dělnické noviny.
Tou dobou samozřejmě neustával ani čistě katolický spolkový duch. V roce 1877 existovalo v Čechách 35 spolků. Nehodna opomenutí není ani charita. Zakladatelem jednoho z nejdůležitějších charitativních spolků, Spolku svatého Vincence z Pauly, byl karlínský vojenský kurát P. Josef Všetečka. Už od roku 1861 v Praze existoval Spolek sv. Josefa z Arimatie, který se staral o to, aby pohřeb i toho nejchudšího zemřelého byl důstojný, tedy aby měl mrtvý rakev, rubáš a kříž na hrobě. Vedle toho se však rozvíjely i aktivity katolickému duchu nepřátelské. 7. dubna 1878 se v hospodě u Kaštanu konal za účasti 15 lidí tajný sjezd české odnože rakouské sociální demokracie. Tajný natolik, že jeho místo bylo určeno až ten den po příjezdu všech pozvaných do Prahy. Akce však byla prozrazena a všichni její účastníci byli pro tajné spolčování na 2 – 4 měsíce zavření.
Sedmdesátá léta 19. století byla pro katolické sociální aktivity roky nepříjemnými. Díky hospodářské krizi roku 1873, která se projevila sílící nezaměstnaností a snižováním mezd, začaly do národně orientovaného katolického spolkového života pronikat myšlenky marxistického socialismu. Podobně jako v Německu pod patronací Mons. Kettelera, i v rakouských zemích se začaly zakládat dělnické spolky s duchovním podtextem, přičemž hlavní úlohu zde hrál Karl von Vogelsang, jehož ideje v praxi realizoval morální teolog Franz Martin Schindler (1847-1922). V Čechách to byl severočeský kněz a publicista Ambros Opitz (1846-1907) a skupina lidí v rámci staročeské strany: “Hrůznou katastrofu můžeme od sebe odvrátit pouze tehdy, když se všichni katolíci spojí a vytvoří velikou a silnou stranu, pokud se chopí všech zákonných prostředků a postaví se proti bořivým snahám naší doby!” Plzeňský premonstrát Desolda důrazně varoval veřejnost před svůdci, kteří dělníky a řemeslníky “štvou k nespokojenosti, odporu, ženou na barikády a jatky, a jejich rodiny přivádějí k zoufalství.”
Se zajímavou myšlenkou přišel V. Žižka. Odmítal socialistické hnutí kvůli absenci křesťanských základů a taktéž odmítl jakékoliv svépomocné hnutí. Nešlo mu o obnovení cechů, ale spíš o vytvoření jakýchsi syndikátů, kam by měl každý dělník svobodnou možnost vstoupit či nevstoupit, avšak v případě vstoupení měl povinnost dodržovat jeho pravidla. Tento projekt předpokládal spolupráci státu, který by na zisky velkopodnikatelů uvalil vyšší daně. Na tomto problému Žižkův projekt, stejně tak, jako plány barona Vogelsanga, ztroskotal. Rakouský stát totiž silně podporoval růst průmyslu.
Zřejmě nejvíce pozornosti z celého Rakouska-Uherska bylo sociální otázce z katolického pohledu věnováno na Moravě. Už ve čtyřicátých letech 19. století získával průmysl v Brně velký význam. V roce 1843 byl v místním kněžském semináři uspořádán první sociologický kurs, na který následovaly četné studie v časopisech Hlas či Moravská orlice, věnující se otázce chudoby a situaci mezi dělníky i zemědělci. Národně církevní politiku zde vedli P. Sušil spolu s P. Procházkou, mimo jiné také učitelem T. G. Masaryka, kteří navrhovali zavedení rozsáhlého sociálního pojištění a nahrazení nepřímých daní tzv. vzestupnou daní z majetku. Tento návrh se však nesetkal ze strany státu s kladnou odezvou. Za zmínku také stojí první katolické dělnické noviny Dělník, vydávané od roku 1885 rajhradským benediktinem Placidem J. Mathonem a Tomášem J. Jirouškem. Benediktini v Rajhradě byli velmi aktivní, už v roce 1881 si pro své potřeby zřídili tiskárnu, v níž Placida Mathona později vystřídal Pavel Vychodil (1862-1938), zakladatel Apoštolátu tisku a redaktor Hlídky literární.
V Čechách se katolické sociální hnutí probudilo o mnoho let později. V Praze byl roku 1870 založen Katolický spolek tiskový a čtyři roky poté se touto problematikou začal zabývat pražský katolický měsíčník Vlast, redigovaný P. T. Škrdlem ve stejnojmenném vydavatelském družstvu. K nejplodnějším autorům této oblasti lze řadit patera Rudolfa Vrbu. Jeho učení nemělo ucelený systém, Vrba vždy reagoval na konkrétní problémy, např. spravedlivá mzda, právo na práci, všeobecné volební právo ap. Snažil se zabránit pronikání myšlenek socialismu do dělnických řad, protože se obával beztřídní společnosti, rušení řemesel či drobných živností, taktéž se bránil beztvaré mase nevšímavého a lhostejného dělnictva. V prostředí tehdejší společností všeobecně akceptovaného antisemitismu viděl za socialistickým hnutím židovské vlivové skupiny.
Vystoupení českých vlasteneckých biskupů
Jan Valerián Jirsík, pozdější biskup v Českých Budějovicích, jehož heslo čteme v nadpise této kapitoly, se narodil 19. června 1798 v Kácově v Posázaví. Po studiích v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, kde jej na místním gymnáziu učili želivští premonstráti v českém jazyce, Hradci Králové a Litomyšli byl přijat ke studiu bohosloví v Praze. V prosinci roku 1820 byl vysvěcen na kněze, roku 1846 se stal členem metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze a o rok později byl jmenován hlavním redaktorem Časopisu katolického duchovenstva. Mezi jeho záslužné činy z této doby patří určitě podíl na založení Svatojánského dědictví, které se staralo o šíření křesťanské kultury a vzdělanosti.
Po smrti Josefa Lindauera byl v den slavnosti Zvěstování Panny Marie 25. března 1851 jmenován papežem Piem IX. českobudějovickým biskupem. Aktivně se v letech 1869 a 1870 účastnil jednání I. Vatikánského koncilu, kde v otázce papežské neomylnosti spolu s dalšími rakouskými biskupy zastával stanovisko tento článek neschvalovat, neboť se obával vystupňování liberálních útoků na klérus a Církev vůbec. Po jeho schválení jej však bez odporu přijal. V letech 1861 – 1874 byl členem českého zemského sněmu coby virilista a první rok svého působení na zemském sněmu byl vyslán do říšské rady ve Vídni.
Založil několik spolků, z nichž nejvýznamnějším byl Spolek katolických tovaryšů. Jirsík byl obdivovatelem německého kněze Adolfa Kolpinga, a proto hned tři roky po Kolpingově propagaci svého díla v rakouských zemích, tedy roku 1855, dal Jirsík podnět k založení prvního Spolku v Českých Budějovicích. Tato aktivita se v sídelním městě biskupství velmi osvědčila, protože rostoucí počet dělnické mládeže se začal Církvi odcizovat. Na jeho popud bylo také založeno Bratrstvo křesťanských matek, literátská bratrstva, lidové misie a několik dalších spolků. Zemřel 23. února 1883.
Mons. Eduard Jan Nepomucký Brynych se narodil 4. května 1846 ve vesnici Vlásenice na Pelhřimovsku českému otci a moravské matce. Původ jeho rodičů zde hraje nezanedbatelnou roli, protože později byl svými odpůrci často obviňován z nečešství. Po studiích na gymnáziu v Jičíně a semináři v Hradci Králové byl roku 1868 biskupem Hanlem vysvěcen na kněze. O osm let později byl jmenován profesorem na královéhradeckém bohosloveckém učilišti, kde přednášel pastýřské bohosloví a katechetiku a vykládal církevní hymny.
Nejen ve svých řečech z kazatelny, ale také pomocí vlastních povídek a románů bojoval proti protestantismu, volnomyšlenkářství a Vídni. Roku 1888 byl jmenován kanovníkem kolegiátní kapituly na Vyšehradě a o tři léta později pražským arcibiskupem Schönbornem předsedou všech katolických tovaryšských jednot pražské arcidiecéze. Touto událostí mu byla určena starost o dělnickou problematiku. “Tovaryši na svém předsedovi opravdu lpěli a za jeho vlády ve spolku katolických tovaryšů dostoupila Jednota netušené výše. Pro své tovaryše chodil žebrat ke šlechtě.” Úspěch na tomto poli slavil agilní kněz především díky svému lidskému a neodměřenému přístupu k nižšímu kléru a prostému lidu vůbec.
Po smrti dr. Jana Haise byl papežem Lvem XIII. jmenován biskupem královéhradecké diecéze a 25. března 1893 v tamní katedrále sv. Ducha vysvěcen. Od té doby čelil neustálému tlaku liberálních a anarchistických odpůrců, z nichž mezi nejaktivnější patřili stoupenci Volné myšlenky. Mezi své priority řadil důslednou výchovů kněží nejen ještě studujících, ale také těch zkušených, aby se snázeji přizpůsobili moderní době a dokázali čelit jejím svodům. Už z jeho prvních kázání či listů bylo zřejmé, že se bude plně věnovat prostému lidu: “Nepostačí, předrazí bratři, práce naše na kazatelně, ve zpovědnici, v kostele; lid musí býti odvrácen od četby časopisů a knih, v nichž se živí nenávist proti Církvi, neb aspoň náboženská lhostejnost, spolky katolické třeba zakládati, činnost charitativní třeba účinněji prováděti (…) nepřátelé obětují, aby dosáhli svých cílů, peníze, nepřátelé, abych krátce řekl, mnohem lépe své zájmy hájí a propagují. Tyto syny světa následujme, a co oni pro svou věc konali, konejme pro zájmy naše. Jen lži, potup, nenávisti, jimiž proti nám bojují, se varujme.” Mons. Brynych si také uvědomoval důležitost tisku, v čemž jej později podpořil i papež Pius X. Ten roku 1904 napsal: “Budete nadarmo stavěti chrámy, zakládati školy, konat misie, veškero vaše úsilí zůstane marným, nebudete-li míti současně velkého, dobrého tisku.” Heslo Omnia instaurare in Christo se snažil Brynych naplňovat právě pomocí tiskového apoštolátu. Hned v prvních letech ve svém úřadu založil Družstvo pod ochranou svatého Jana Nepomuckého a založil a zdokonalil několik novin či časopisů, jako například Obnova, Štít, Meč či Časové úvahy. Nechal postavit tzv. Adalbertinum (fungující dodnes), do kterého umístil katolickou tiskárnu. Ve spolcích viděl možnost obrody katolického života a hráz proti rostoucímu vlivu liberalismu, proto jejich vznik hojně podporoval a do nich vkládal velké naděje. Navázal na Rerum novarum, když se ve svých pastýřských listech obracel na bohaté, aby neutlačovali dělníky. Že měl dělníky na své straně, o tom svědčí i častý tehdejší jev, kdy se stavěli na odpor bojůvkám liberálů a socialistů, aby vlastními těly ochránili svého biskupa.
Na přelomu 19. a 20. století čelil biskup Brynych ještě jednomu problému. Němečtí nacionálové tlačili na vídeňskou vládu, aby u Svatého stolce prosadila vznik čistě německého biskupství se sídlem v Chebu. Vydal se proto na osobní audienci ke Lvu XIII. a ten po jeho intervenci biskupství nezřídil. Monsignore Brynych zemřel 19. listopadu 1902.
Pozdější velebitel moravských poutních míst Antonín Cyril Stojan se narodil 22. května 1851 v Beňově u Přerova. Hned následujícího dne byl pokřtěn na jméno Antonín Paduánský. Jméno Cyril dostal při biřmování. Po obecní škole a piaristickém gymnáziu v Příboře a Kroměříži nastoupil do arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci. Již v těchto letech bylo lze pozorovat jeho silný vztah k cyrilometodějské idei, Velehradu a Svatému Hostýnu. Také pracoval v některých spolcích, z nichž za zmínku stojí Jednota pro zakládání knihoven na farách a ve školách na venkově. Na kněze byl vysvěcen symbolicky v den slavnosti svatých Cyrila a Metoděje 5. července 1875. Roku 1896 dosáhl doktorátu teologie a v tomtéž roce začal organizovat různé náboženské spolky. V roce 1908 byl jmenován proboštem kolegiátní kapituly u svatého Mořice v Kroměříži a nesídelním kanovníkem v Olomouci (sídelním kanovníkem byl jmenován o deset let později). Po rezignaci olomouckého biskupa Lva Skrbenského byl zvolen kapitulním vikářem a po půlroce (10. března 1921) byl papežem Benediktem XV. jmenován olomouckým arcibiskupem.
O jeho úctě ke slovanským věrozvěstům svědčí nejen jeho biřmovací jméno, ale také jméno Metoděj, které si zvolil po vstupu do Třetího řádu svatého Františka. Z funkce starosty bohoslovecké Jednoty Velehrad také například bohoslovce vyzval, aby jako projev díků za dar víry věnovali bazilice mramorovou křtitelnici. Uspořádal dvě loterie, z jejichž výtěžku se mu podařilo kostel opravit. Po první světové válce nechal postavit exerciční dům, který dnes nese jeho jméno. Na Moravě začal šířit Bratrstvo sv. Cyrila a Metoděje, které založil mariborský biskup A. M. Slomšek, aby tak podpořil hnutí za sjednocení Slovanů. Roku 1881 se také zúčastnil velké pouti Slovanů do Říma (viz kapitola Politické okolnosti, vývoj vztahu stát – Církev), při níž Lev XIII. posvětil obraz svatého Václava, který byl poté na Stojanův popud vynesen na Hostýn. Jím založený Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje pod ochranou bl. Panny Marie se šířil do dalších slovanských zemí i do Ameriky a Stojan si jeho schválení vymohl i na papeži Benediktu XV. Díky tomuto sdružení mohly být na Velehradě uspořádány tři velké unionistické kongresy (1907, 1909, 1911) a tři menší (1914, 1921, 1922), z nichž většiny se zúčastnili pravoslavní ruských a srbských provincií. (Také po Stojanově smrti se jich několik uskutečnilo, a sice nikoliv jen na Velehradě – 1924, 1927, 1932 a 1936, ale také například ve Vídni – 1926, Lublani – 1925, Litoměřicích – 1926 či polském Vilně – 1926.) Důležitou pro první sjezd byla účast lvovského sjednoceného metropolity hraběte Ondřeje Šeptyckého a dalších slovanských biskupů či odborníků Svatého stolce. Na druhém už byli zastoupeni i pravoslavní Rusové, a to berlínským protoirenejem Alexandrem Malcevem. Na tomto sjezdu bylo z popudu Slovince Františka Grivce navrženo ustavení Akademie Velehradské, k jejímuž faktickému vzniku došlo 1. srpna 1910. Zajímavostí třetího sjezdu byla účast zástupce Soluně, rodného města svatého Cyrila, sjednoceného bulharského biskupa a apoštolského vikáře Makedonie Epifana Šanova. Všechny tři poválečné sjezdy se pak nesly v myšlenkách rozšířit Apoštolát do celé Církve, aby se mohli do katolických učilišť přijímat i pravoslavní bohoslovci a aby byl svátek svatých Cyrila a Metoděje všude slavnostně svěcen.
P. Stojan v těchto aktivitách navazoval na snahy Lva XIII. o sjednocení slovanských křesťanů. Rakouská byrokracie sledovala tyto aktivity se značnou nedůvěrou a nebýt sympatií římského kardinála Bartoliniho, byl by Apoštolát prohlášen za panslavistický spolek, a tudíž automaticky zakázán. Mezi Stojanovy posmrtné úspěchy lze řadit povýšení velehradské baziliky na baziliku minor v roce 1928 a prohlášení svatých Cyrila a Metoděje za její spolupatrony o čtyři roky později. Církevní historik Josef Doležal k tomu poznamenal: “Arcibiskup Stojan jest největší postavou moravských snah cyrilometodějských a unionistických, poněvadž svou silnou, samozřejmou vírou a evangelickými skutky duchovního a tělesného milosrdenství dal mohutný příklad křesťanského života.”
Nesmíme zapomenout ani na jeho práci pro Svatý Hostýn. Založil zde sdružení na podporu vytvoření samostatné duchovní správy, Družstvo Svatohostýnské, jehož přičiněním byl roku 1885 na Hostýně postaven klášter a o dva roky později byla duchovní správa svěřena jesuitům. O dalších osm let později zde založil Matici Svatohostýnskou, která se starala o pořádání poutí (na jeho popud sem v září 1897 pouť vykonal císař František Josef I. a v září 1904 papežský nuncius ve Vídni Genaro Granito-Pignatelli di Belmonte). Zlatou korunku na hlavě sošky Panny Marie Svatohostýnské posvětil roku 1912 papež Pius X.
Už za svých mladých kněžských let vstoupil do Katolicko-politické jednoty pro království české a v březnu 1897 byl zvolen poslancem do říšské rady za Katolicko-národní stranu a zůstal v této funkci i v dalších volebních obdobích (opět zvolen 1901, 1907, 1911). Za Jihlavsko a Telčsko byl roku 1900 a 1902 zvolen do zemského sněmu a za obvod Bojkovice a Valašské Klobouky v roce 1907. Po dosažení samostatnosti Československa působil jako člen Národního shromáždění a v roce 1920 byl za lidovou stranu zvolen do Senátu. Ve všech jmenovaných institucích se staral o Církev a školství. Zemřel 29. září 1923 po pouhých dvou a půl letech na arcibiskupském stolci.
Závěrečné poznámky
Církev v nové době zdůraznila zásady tradičního učení, jak se utvářely ve světle radostné novozákonní informace. Sociální nauka byla Církví hlásána už od prvních staletí. V nové době byla a je rozvíjena podle specifických místních a dobových požadavků příslušnými encyklikami.
Už nikdy od doby, jíž se v práci věnuji, nepřikládala Církev sociální otázce takový význam. To však neznamená, že by pro ni tato problematika od dvacátých let dvacátého století neexistovala; příprava, vznik a dopad encykliky Rerum novarum, to je pouze první fáze stoletých dějin katolické sociální nauky. Druhá fáze souvisí se jmény papežů Pia XI. a částečně i Pia XII. První z nich rozvinul klasické principy katolické sociální nauky, princip solidarity (proti vypjatému individualismu) a princip subsidiarity (proti kolektivismu, zejména marxistickému), analyzoval sociální situaci v době velké hospodářské krize třicátých let a konfrontoval se třemi totalitními systémy své doby: ruským komunismem, italským fašismem a německým nacismem. Pius XII., ač žádnou sociální encykliku nevydal, se zejména ve svých rozhlasových projevech za 2. světové války významně vyjadřoval k otázkám politické etiky. Třetí fázi můžeme nazvat koncilovou, zcela totiž souvisí s II. vatikánským koncilem, čtvrtou pak tvoří sociální učení současného papeže Jana Pavla II. Z toho jasně vyplývá, že Rerum novarum pouze ukázala zásadní směr dalšího vývoje sociální nauky Církve. Církvi se podařilo odpoutat se od předprůmyslové společnosti a zaujmout místo v nastupují společnosti průmyslové. Encyklika byla smělým a jak moje práce ukazuje, prozíravým gestem a odpovědí na problémy průmyslové revoluce. Je to základní dokument sociální nauky a všechny pozdější sociální encykliky se na něj zákonitě odvolávají. Důležité místo mu připisují i mnohé mimocírkevní kruhy.
Pro politický katolicismus je “postencyklikové” období důležité kvůli vzniku a formování katolických politických stran. Lev XIII. dal sice v Rerum novarum podnět k jejich zakládání a pomocí nich k prosazování křesťanského solidarismu do života společnosti, ale ten opravdový impuls pro samostatný český politický katolicismus přišel až po volebním neúspěchu staročechů po volbách roku 1891, v jejich rámci katolíci politicky působili. Sloučení téměř celého katolického politického spektra potom bylo logickým důsledkem jejich politického záměru a tlaku společnosti. Jednotná Československá strana lidová se ve svém programu tzv. křesťanského solidarismu jako jediná z politických stran odvolávala na sociální magisterium Církve. Prosazování zásad katolické etiky patřilo mezi hlavní body jejího programu, i když se s ohledem na udržení svých pozic ne vždy razantně prosazovala (viz spor Stašek vs. Šrámek).
Otázkou do budoucna zůstává, která politická síla bude účinně prosazovat sociální nauku Církve do života společnosti. Očekávali bychom, že solidarismus na křesťanských principech bude obhajovat KDU-ČSL. Obstojí v tomto úkolu lidovci, kteří mají solidarismus ve svém historickém dědictví, nebo z dynamiky politické scény povstanou alternativy pro křesťanskou politiku?
Obrazová příloha: redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!