Lev… Jméno, které pochází z latinského leo, znamenající „lev“, a které v prvních stoletích církve znělo jako symbol síly, odvahy a duchovní autority v katolické církvi. Třináct papežů neslo toto jméno až do zvolení kardinála Roberta Francise Prévosta dne 8. května 2025, který se stal čtrnáctým nositelem tohoto jména. Zde je linie předchůdců, do níž se nový římský pontifik právě zařadil.
Lev I., zvaný „Veliký“ – je bezesporu jedním z nejvýznamnějších papežů v dějinách. Zvolen roku 440, ztělesňuje sílu papežského úřadu v době, kdy Západořímská říše kolísala pod náporem barbarských nájezdů. Proslul odvážným setkáním s Attilou, vůdcem Hunů, v roce 452 poblíž Mantovy. Svou přítomností a výmluvností údajně přesvědčil „bič Boží“, aby ušetřil Řím. Jeho největší přínos však spočívá v oblasti teologie. Jeho Tomus ad Flavianum, list adresovaný konstantinopolskému patriarchovi, sehrál rozhodující roli při vymezení christologické nauky na chalcedonském koncilu (451). Tím, že potvrdil dvojí přirozenost Krista – božskou i lidskou – v jedné osobě, položil základy ortodoxie, která církev vedla po staletí. Byl kanonizován a je jedním ze tří papežů, kteří nesou titul učitel církve, spolu s Řehořem Velikým a Mikulášem I.
Lev II. – ač byl v čele katolické církve jen krátce (682–683), vynikl svou svatostí a úlohou při potvrzení dekretů šestého všeobecného koncilu, který odsoudil monotheletismus – herezi popírající plné lidství Krista. Také on byl svatořečen a zůstává vzorem zbožnosti a věrnosti nauce.
Lev III. vešel do dějin událostí zásadního významu: korunoval Karla Velikého na císaře Západu na Boží hod vánoční roku 800. Tento akt, vykonaný v bazilice sv. Petra, zpečetil spojenectví mezi papežstvím a karolinskou říší a zahájil novou éru křesťanské Evropy. Navzdory napětím, která jej přiměla hledat u Karla Velikého ochranu, Lev III. upevnil papežskou autoritu v měnícím se světě.
Za pontifikátu Lva IV. (847–855) hrozilo Římu nebezpečí ze strany Saracénů. Roku 846 muslimské vojsko vydrancovalo baziliky sv. Petra a sv. Pavla za hradbami. Lev IV. opevnil tzv. Lví město – čtvrť kolem sv. Petra – hradbami, které jsou dodnes patrné. Organizoval křesťanskou koalici, jež zvítězila v námořní bitvě u Ostie roku 849. Jeho obranné dílo chránilo nejen Řím, ale i ideu sjednoceného křesťanstva tváří v tvář vnějším hrozbám.
10. a 11. století – „železné století“ papežství – přineslo několik papežů jménem Lev, jejichž pontifikáty byly krátké a často zastíněné mocenskými boji. Lev V. (903) byl sesazen po pouhém měsíci, uvězněn svým nástupcem Kryštofem, vzdoropapežem. Lev VI. (928) a Lev VII. (936–939) působili ve stínu římských šlechtických rodin, zejména Teofylaktovců, kteří ovlivňovali volby papežů podle svých zájmů. Lev VIII. (963–965) je osobou kontroverzní. Byl zvolen pod vlivem císaře Oty I., byl sesazen a znovu dosazen ve víru napětí mezi Římem a císařstvím. Tito papežové, ač méně výrazní, odrážejí obtížné zápasy církve v době boje o investituru.
V 11. století za Lva IX. papežství opět získalo duchovní lesk. Tento papež, rodák z Eguisheimu v Alsasku a šlechtic lotrinského původu, byl klíčovou postavou gregoriánské reformy, která měla očistit církev od simonie a nikolaismu (ženatých kněží). Cestoval Evropou a svolával synody v Remeši, Mohuči a Pavii, aby prosadil církevní kázeň. Byl svatořečen roku 1087. Jeho pontifikát byl poznamenán i rozkolem roku 1054 mezi východní a západní církví. Ačkoli Lev IX. zemřel dříve, než se rozkol definitivně upevnil, vzájemná exkomunikace mezi Římem a Konstantinopolí za jeho vlády položila základy trvalého rozdělení.
Lev X., vlastním jménem Giovanni de‘Medici, byl synem Lorenza Nádherného a vyrůstal v kulturním prostředí Florencie, než usedl na Petrův stolec roku 1513. Jeho pontifikát byl dobou uměleckého rozkvětu: podporoval génie jako Raffaela a Michelangela, zkrášloval Řím a baziliku sv. Petra. Je však rovněž spojen s jedním z nejzásadnějších zlomů v dějinách křesťanstva: protestantskou reformací. Byl to právě on, kdo odsoudil Lutherových 95 tezí.
Lev XI., další medicejský papež, byl v čele církve jen 27 dní v roce 1605 – jeden z nejkratších pontifikátů v dějinách. Přestože jeho pontifikát byl velmi krátký, jeho zvolení bylo vnímáno jako naděje na reformu církve čelící výzvám protireformace. Jeho předčasná smrt mu však znemožnila cokoli zásadního uskutečnit, přesto jeho jméno připomíná medicejský vliv.
Lev XII. – papež v letech 1823–1829, vládl Evropě otřesené revolucemi a sekularizací. Usiloval o obnovení autority církve a zároveň bojoval proti liberálním idejím.
Lev XIII. byl jedním z nejvlivnějších papežů 19. století. Zvolen roku 1878, vládl až do roku 1903 a stal se prvním papežem, který přesáhl věk 90 let. Byl intelektuálem a diplomatem, známým především svou encyklikou Rerum novarum (1891), která položila základy sociální nauky církve. Posílil také vatikánskou diplomacii, obnovil vztahy s národy států jako Francie a Německo. Díky své učenosti podporoval obnovu tomistických studií. Ve své encyklice Libertas také rozhodně odsoudil liberalismus.
Pozoruhodná mozaika papežů jménem Lev se nyní rozšiřuje o další článek zvolením kardinála Roberta Francise Prevosta 8. května 2025. Modleme se, aby ten, kdo si zvolil jméno Lev XIV., spojil teologickou odvahu Lva I. s péčí o sociální nauku a tomismus Lva XIII. – neboť právě tito dva papežové svým způsobem ztělesnili sílu, kterou symbolizuje jejich jméno.
Zdroj: týdeník Světlo č. 22/2025, obrázek papežů Lva XIII. a Lva XIV. redakce.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!