Dnešní svět – a snad tomu tak bylo od počátku – je plný lidí, kteří hledají smysl života a žízní nejen po něčem hlubším, ale po něčem, k čemuž byli stvořeni. Tato žízeň je projevem lidské touhy po naplnění, po autentickém vztahu a pravdivém cíli, který jediný může dát životu to, co nazýváme smyslem. Ve skutečnosti nic jako „smysl života“ sám o sobě neexistuje, pokud tento smysl nevede k Bohu, našemu Stvořiteli a cíli. Hledání smyslu života mimo tento cíl je jako snažit se najít vodu bez pramene – kaluž nikdy neuhasí naši žízeň trvale. Existuje však jasný cíl lidského života – Bůh. Kdo směřuje svůj život k tomuto cíli, našel skutečný smysl života, protože v Bohu nacházíme nejen smysl, ale i svou pravou identitu a naplnění. Kdo cílem svého života učiní sám sebe, ten se jím dokonale míjí.
Tím pramenem živé vody je Ježíš Kristus, jak nám to říká samotné Písmo. V evangeliu podle Jana, ve 4. kapitole, Ježíš hovoří o sobě jako o prameni živé vody, která má schopnost napojit každého, kdo žízní po skutečném naplnění a smíření s Bohem. A nejen k smíření s Bohem, ale k započetí cesty, na níž, jak říká Písmo, až Ho potkáme, budeme mu podobní. (1 Jan 3:2)
Tento pramen živé vody je dnes dostupný každému, kdo hledá, a má tu vlastnost, že poskytuje přesně to, co skutečně nabízí. Kdo z něho pije, může pokračovat v hledání toho, co je ctnostné a užitečné, ale již jako ten, kdo je u pramene – jako proměněný člověk a nové stvoření v Kristu. Není tím věčně hledajícím, ale tím, kdo Pravdu nalezl a našel k ní přístup.
Toto hledání není věčnou zbloudilostí člověka, který běží od jednoho esoterického kurzu ke druhému a pak k dalšímu. Toto hledání je spíše procesem našeho docházení k plnosti Zjevení, které však bylo, co do svého záměru a účelu, již plně zjeveno v Kristu. Nikde jinde nenajdeme žádné „doplnění“ tohoto Zjevení, protože Kristus je jeho konečnou a úplnou realizací. Veškeré duchovní hledání, které nevede ke Kristu, je pouze hledáním prázdných náhrad, které nemohou uspokojit naši nejhlubší touhu po pravdě a smíření s Bohem.
A tak se – nejen dnes – mezi hledajícího člověka a Krista staví falešní učitelé, kteří se stávají pověstnou žábou na prameni. Prodejce esoterických kurzů dobře ví, že kdyby přivedl člověka ke Kristu, k Onomu prameni, jeho zisky by skončily. Hledající může být totiž stále doprovázen, ale již nežízní, již nebaží po dalších kurzech, meditačních technikách, enneagramu a podobných záležitostech, už má (převážně) jinou agendu. Když člověk nalezne Krista, už není věčně hledající, ale ten, kdo nalezl pravdu, která ho naplňuje. A to falešným učitelům na Kristu vadí, a proto jeho dílo relativizují. A svědčí o tom i Písmo: „V Božím lidu však bývali i falešní proroci, stejně jako mezi vámi budou falešní učitelé, kteří pokoutně zavedou zhoubné bludy. Budou dokonce zapírat i Pána, který je vykoupil, a tak na sebe přivedou rychlou záhubu.“ (2 Petr 2:1)
A tak se i dnes v institucionální církvi najdou lidé, kteří tvrdí, že existuje kategorie věřících, kteří jsou „věčně hledající“, a že to je v pořádku. Tito lidé sedí u pramene, který má uhasit každou žízeň, ale místo toho tvrdí, že je v pořádku žíznit, protože tu samou žízeň prodávají po douškách z vlastního zdroje.
Jan Sova studuje dálkové studium na KTF UK v oboru Aplikovaná etika.
Obrázek: redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!