„Kdybys věděl, jak moc tě miluji“
„Myslím, že jen málokdo byl natolik v zajetí ezoteriky jako já,“ přiznává Rolf Maria Reichle, 62letý kněz, který je farářem v malebném švýcarském městečku Rheinau. O tom, jak se zapletl do jógy a ezoteriky, jak byl z nich vysvobozen a jak ho Panna Maria vedla za ruku zpět k Ježíši, až se nakonec stal knězem, vypráví on sám.
Vyrůstal jsem v německém městě Kostnice a prostřednictvím své maminky, velmi zbožné ženy, jsem žil v křesťanském prostředí. Vždy jsem chodil na nedělní mši svatou i na májovou pobožnost. Ve svých patnácti letech jsem si však začal klást některé existenční otázky a zdálo se mi, že katolicismus mi na ně neumí dát odpověď. Během mého intenzivního hledání Boha jsem se jako šestnáctiletý dostal skrze teosofii, okultní ezoterické hnutí, k józe. Tehdy, v roce 1970, nezažívala jóga tak velký rozmach jako dnes, ezoterické knihy byly víceméně podpultovým zbožím. Ale nakonec mě neuspokojovalo už ani systematické studium a praktikování východních náboženství. Hledal jsem živého mistra, guru, který by mě uvedl do tajemství života a „božského“ světa. Řekli mi: „To musíš jet do Indie, tam jsou duchovní učitelé, guruové, jogíni, tam je spása; »ex oriente lux« – světlo přichází z východu!“ Tak jsem se v zimě roku 1972 spolu s dvěma přáteli, kteří měli tak jako já touhu po druhém světě, vydal starým mikrobusem do Indie. Dostat se tam po souši bylo v té době skutečným dobrodružstvím. V Indii jsem našel ašram, hinduistické meditační centrum, i jogína, a tomuto novému světu, jenž mě jako mladého muže totálně fascinoval, jsem se naplno otevřel.
Každý den ve čtyři ráno jsme začínali meditací, cviky a studiem. Bylo to intenzivní studium na plný úvazek, klasická cesta rádža jógy s cílem meditativními technikami „aktivovat“ vnitřní – „božské“ síly těla, duše a ducha, a tak docílit stavu nadvědomí (rozšířeného vědomí), v němž je duše sjednocena s „kosmickým bohem“. Dalo by se říci, že je to cesta hada, který nám chce namluvit: Budete jako Bůh! A tak jsem mnoho let několik hodin denně praktikoval jógu. Když jsem už něco dělal, tak jsem to chtěl dělat pořádně. Cestoval jsem po celé Indii i po Himalájích, kde se nacházejí všechna ta městečka, v nichž žijí jogíni, a navštívil jsem nejdůležitější hinduistická poutní místa. Byl to pestrý, dobrodružný život.
Dnes, když se dívám nazpět, mohu říci, že jsem byl vždy ochraňován, ale tehdy jsem si to neuvědomoval. Ačkoliv jsem se od katolické víry, samozřejmě, úplně distancoval, byl mi Ježíš vždy nablízku. Když se mě jednou jeden guru v ašramu zeptal: „Které božstvo nejvíce uctíváš?“, odpověděl jsem: „Ježíše.“ Proto jsem dostal jako mantru (magické slovo, jakýsi druh střelné modlitby), kterou jsem neustále opakoval, větu: Om Ishai Namah. Nemeditoval jsem tedy nějaké hinduistické božstvo jako Krišnu nebo Rámu, ale Ishai, Ježíše, i když Ježíše v hinduismu uctívají pouze jako jednoho z mnoha božstev. Takto jsem prožil několik let, z toho dva roky v ašramu v Indii.
Vždy znovu jsem se vracel do Kostnice a jako devatenáctiletý jsem přijel do Švýcarska, kde jsem vystudoval profesi ošetřovatele na psychiatrii a o pět let později jsem mohl být zaměstnán na psychiatrické klinice v Herisau. Tam jsem se potkal s pacientkou Josefou z Lichtenštejnska, kterou považovali za schizofreničku.
Při své práci jsem se jejím případem důkladně zabýval a všiml si: Ano, dočasně se musela léčit kvůli jedné psychické krizi, ale schizofrenii neměla. Byla to hluboce věřící katolička, ba dokonce mysticky obdarovaná duše, která prožívala intenzivní vztah k Panně Marii a celý den se modlila růženec. To mě velmi fascinovalo, protože neustále se opakující modlitba mi nebyla cizí. Když tato žena vyslovila přání jít na fatimský den do města Brederis v rakouském Vorarlbergu, primář oddělení jí to dovolil jen v doprovodu ošetřovatele. A tak jsme každý měsíc třináctého chodili na fatimský den. Samozřejmě, na mne to duchovně velmi intenzivně působilo. Pomodlili jsme se celý růženec se všemi tajemstvími, potom byla mše svatá s velice dlouhým kázáním. Trvalo to celé hodiny. Já jsem však byl fascinován. I na dlouhotrvající praktiky jsem byl z Indie zvyklý. Cestou jsem si s Josefou mnoho povídal, modlívali jsme se růženec a takto jsem se postupně začal modlit růženec i já sám.
Šel jsem také ke svaté zpovědi a zřetelně jsem zakusil, že je tu Ježíš, který odpouští hříchy. V hinduismu máš svoji karmu, své vlastní zatížené bytí, svoji osobní vinu, kterou musíš v průběhu mnoha životů skrze reinkarnaci sám odčinit. Všiml jsem si však, že to tak nefunguje. I kdyby existovalo mnoho životů, což je – pochopitelně – hloupost, nikdy bych nebyl osvobozen a vykoupen nějakými technikami a cvičeními. Potřeboval jsem Spasitele, který ze mne sejme všechnu vinu.
Rozhovory s pacientkou, která mi vyprávěla o Panně Marii, mě přivedly na myšlenku: „Musíš jít do Fatimy, protože tam se Panna Maria zjevila, musíš jít do Lurd a do Medžugorje!“ Tak jsem navštívil tato nejdůležitější mariánská poutní místa a cítil jsem, že Panna Maria je na těchto omilostněných místech velmi silně přítomna. Zvláště hluboce se mě dotkla Fatima. V Medžugorje jsem v roce 1988 zažil intenzivní setkání s Nejsvětější Eucharistií a pochopil jsem, že Ježíš je v ní skutečně přítomen. Slova Panny Marie na tomto místě mě hluboce poznamenala: „Kdybys věděl, jak moc tě miluji, plakal bys radostí.“
Zasvětil jsem se Panně Marii podle Ludvíka Marie Grigniona z Montfortu a toto zasvěcení jsem se od té doby modlil každý den. To se stalo mojí spiritualitou.
Zpočátku, i když jsem se už modlíval růženec a znovu chodíval na mši svatou, jsem byl ještě velmi uvězněný v ezoterice, v jistých magických praktikách, v astrologii, kterou jsem důkladně studoval. Dlouhé roky jsem se snažil spojit jógu a tomu podobné věci s křesťanstvím, což se samozřejmě nedá. Dnes už vím: Je to zázrak, že jsem se z toho všeho dostal. Neboť je snazší přivést k Ježíši ateistu či nějakého agnostika než někoho, kdo byl napojen na ezoteriku či New Age. Když jsem si konečně uvědomil, jak nebezpečný byl tento svět, tisíckrát jsem se zřekl ezoteriky, vyhodil jsem stovky knih a udělal jsem tak radikální řez.
Už v roce 1981 jsem jako 27letý začal vnímat jistý vnitřní hlas, který byl na mariánských místech ještě zřetelnější: Mohl by ses stát knězem. Na cestě k mému kněžství mě však čekalo ještě mnoho vnitřního a vnějšího odporu a překážek. Nejprve jsem se stal pastoračním asistentem, osm let jsem houževnatě pracoval s mladými a brzy jsem se dostal k vězeňské pastoraci. Povzbuzen některými kněžími jsem nakonec vstoupil do semináře v městě Chur, v roce 1997 jsem byl jako 43letý vysvěcen na kněze a rok nato jsem přišel do farnosti Rheinau, kde v té době byla psychiatrická léčebna a také vězení. Už 28 let působím jako vězeňský duchovní. Při své pastoraci ve farnosti pečuji o pacienty na klinice pro psychicky nemocné vězně v Rheinau a rovněž o vězně v největším vyšetřovacím vězení Švýcarska, v Curychu. To je velmi, velmi temný svět, kde člověk vyslechne ty nejneuvěřitelnější příběhy. Abych se s tím dokázal vyrovnat, potřebuji intenzivní ochranu Panny Marie a Pána Ježíše. Ale to je můj svět, dar, charisma, které mi Bůh daroval: jít k vězňům a vést je k Ježíši, především skrze modlitbu růžence, skrze Pannu Marii. Samozřejmě, mše svatá je středobodem mého života, ale s láskou meditovaný růženec, jak jej učí Panna Maria v Medžugorje, je hlavní modlitbou křesťana, je tou největší silou. Růženec je tak jednoduchý; proto jako první učím děti ve farnosti modlit se právě růženec. Učím je modlit se „Zdrávas, Maria“, potom jeden desátek a nakonec celý růženec. Modlitbou růžence a ještě více skrze zasvěcení se Panně Marii držíme naši Matku za ruku. Ona nás ochraňuje – to jsem mohl osobně zakusit – ona skutečně rozprostírá svůj plášť. Tak žije Panna Maria v naší duši a zapaluje v nás svoji nesmírnou lásku k Ježíši a ke všem lidem, abychom je vedli k Bohu. Právě u vězňů je potřebné mít velmi mnoho lásky, jemnocitu, trpělivosti a vytrvalosti, a to je Mariin velký dar pro nás: „Kdybys věděl, jak moc tě miluji, plakal bys radostí.“
Bůh měl se mnou plán. Všechno moje bloudění po nesprávných cestách, všechny zkušenosti, jež jsem získal skrze jógu, ezoteriku a okultismus, jsou mi dnes ku prospěchu. Rovněž vědomí toho, jakým rizikům jsem byl v těchto nebezpečných proudech vystaven, mi nyní pomáhá chápat ty lidi, kteří se v těchto světech ztratili. Mohu je odsud „vytáhnout“, aby se nechali osvobodit a aby se vydali na novou cestu.
P. Rolf Maria Reichle se narodil v roce 1954. Papež Pius XII. při příležitosti výročí vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie vyhlásil právě tento rok za první mariánský rok. Takto byla Rolfova „nerovná“ životní cesta už od samého začátku pod ochranou záchranné Hvězdy. P. Rolf Maria je dnes zodpovědným za Mariánské kněžské hnutí ve Švýcarsku. Kořeny tohoto hnutí tkví ve Fatimě, datuje se do roku 1972, kdy se budoucí P. Rolf jako osmnáctiletý vydal na svoji cestu hledání Boha do Indie.
Převzato z týdeníku Světlo 18/2017, původně in: Víťazstvo Srdca 114/2017.
Obrázek: redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!