Každoročně 14. července ožívá Francie oslavami Dne dobytí Bastily, klíčové události Velké francouzské revoluce z roku 1789. Vlajky, ohňostroje a slavnostní průvody připomínají začátek cesty k republikánským hodnotám svobody, rovnosti a bratrství. Tato oslava však zároveň zastírá temnější stránky Velké francouzské revoluce, a to násilí, teror, represálie, brutální pronásledování a popravy těch, kdo zůstali věrní katolické víře. Mezi těmito věrnými bylo 32 statečných řeholnic, které byly v létě roku 1794 popraveny ve městě Orange na jihu Francie, dnes známých jako „Mučednice z Orange“.
52 sester pocházejících z různých ženských řeholních řádů – sakramentinky, cisterciačky, benediktinky, voršilky a milosrdné sestry – z měst a vesnic v oblasti Avignonu, Bollène a Carpentrasu bylo od 2. května 1794 zatýkáno za údajný fanatismus, což tehdy znamenalo především to, že se odmítly vzdát svého řeholního slibu, zanechat modliteb a složit přísahu na civilní ústavu. Byly internovány v opuštěném krásném domě na jižní straně katedrály v Orange, který tehdy sloužil jako vězení nazvané „u fary“ (prison de la cure). 32 jich bylo odsouzeno k trestu smrti Lidovou komisí, která zasedala v dnešní kapli svatého Ludvíka. Po rozsudku byly převezeny do Antického divadla (prison de cirque), kde čekaly na popravu na gilotině vztyčené na třídě Saint-Martin.
Perzekuce církve během Francouzské revoluce
Francouzská revoluce se snažila církev podřídit státu. Kněží i řeholní osoby byli nuceni složit tzv. občanskou přísahu věrnosti republice, a ti, kdo to odmítli, byli považováni za nepřátele revoluce. V červnu a červenci 1794, v době vrcholícího jakobínského teroru, bylo náboženské vyznání považováno za důkaz kontrarevolučního smýšlení. Řeholnice v Orange byly obžalovány z toho, že „se scházejí k modlitbě, udržují náboženského ducha, nosí řeholní oděv a šíří pověry“. Byly obviněny z odmítnutí složit občanskou přísahu a tudíž „z vůle zničit republiku fanatismem a pověrami“. Komisi vadilo, že pokračují v náboženském životě poté, co jejich kongregace byly zrušeny během revoluce.
Věznění a výslechy řeholnic
Ve věznění de la Cure žily společně řeholnice velmi skromně, ale v jednotě. Ač bylo vězení přeplněné a podle očitého svědectví také místem plným bolesti, úzkosti a zoufalství, sestry si i přes stísněné podmínky zachovávaly duchovní život. Vznikla tam spontánní komunitní struktura pod vedením matky de Roquard, voršilky z Bollène, kterou si pro toto poslání sestry sami zvolily. Jejich denní režim naplňoval duchovní připravenost na blížící se smrt.
Jedna ze sakramentinek, která unikla gilotině díky thermidorské reakci, popsala jejich režim: „V pět hodin ráno začínaly své zbožné cvičení hodinou meditace, poté se modlily oficium ke cti Panny Marie a modlitby mše svaté. V sedm hodin se trochu najedly. V osm se modlily litanie ke všem svatým, hlasitě vyznávaly své hříchy a připravovaly se k vědomému duchovnímu přijetí svatého viatika. Volání těch, které měly být odvedeny k soudu, probíhalo kolem deváté hodiny. Loučily se bez lítosti, v naději, že se brzy shledají v nebi.“
Během soudního líčení ty, které zůstaly ve vězení, klečely a modlily se, aby Duch Svatý osvítil a posílil ty, které právě čelily soudcům. Poté vzývaly pomoc Panny Marie tím, že odříkávaly tisíc zdrávasů. Následovaly litanie, modlitby inspirované slovy Ježíše na kříži, a téměř bez přestání pokračovaly až do pěti hodin odpoledne, kdy se znovu modlily oficium Panny Marie.
V šest večer oznamoval zvuk bubnů a volání „Ať žije Národ! Ať žije Republika!“ odchod na popraviště. Sestry se modlily modlitby za umírající a za odevzdání duše. Poté se ponořily do hlubokého ticha a zůstávaly klečet, dokud si nebyly jisté, že jejich družky již podstoupily poslední soud. Tehdy povstaly a navzájem si blahopřály (zejména ty ze stejné komunity) a těšily se navzájem, že některé z nich byly přijaty na svatbu Beránka bez poskvrny. Radostně zpívaly Te Deum a žalm Laudate Dominum omnes gentes a vzájemně se povzbuzovaly, aby i ony zemřely následující den.“
Kontext historických zápisů nenaznačuje systematické mučení tělesného druhu, ale výslechy byly prováděny tvrdě, za značného psychického nátlaku. Docházelo k nim před a po samotným uvězněním, a také v den, kdy probíhal soud. Některé byly vystaveny tvrdým výslechům, jiné zastrašování. Byly tlačeny k tomu, aby přiznaly „fanatismus“ nebo se zřekly své víry.
Se zpěvem na popraviště. Smrt jako vrchol zasvěceného života
Popravy probíhaly od 6. do 26. července 1794 v několika vlnách. Nejprve skupiny po jedné, pak po čtyřech, šesti až sedmi osobách. Poslední poprava se uskutečnila 26. července 1794. Sťato bylo 16 sester ursulinek, 13 sester sakramentinek, 2 sestry cisterciačky a 1 sestra benediktinka. Dvacet dalších řeholnic, které zůstaly uvězněné, bylo zachráněno díky pádu Robespierra 28. července 1794, ale propuštěny byly až v roce 1795.
V den popravy byly vězeňkyně volány před tribunál od 9. hodiny. V 11 hodin byl vynesen rozsudek, po kterém byly sestry převezeny do vězení Antického divadla (prison de cirque), kde čekaly, až je odvedou na popraviště. Stínání gilotinou se provádělo kolem 18 hodiny. V den popravy některé řeholnice zpívaly žalmy a chvalozpěvy, ke gilotině pak šly s modlitbou, ruce spojené jako při přijímání. Poslední slova, která si mezi sebou říkaly, byla: „Uvidíme se u Boha.“ V okamžiku smrti zpívaly chvalozpěvy, jako by šly na nebeskou svatbu. Umíraly s vírou, radostí a odevzdáním.
Žádná z nich neměla strach, žádná nepodepsala přísahu, která by jí byla zachránila život. Dokonce zpívaly hymnus: „Gilotina mi vůbec nenahání strach, neboť mi ji můj Bůh ukazuje jako velmi vzácný prostředek, který mě novou cestou vede přímo do nebe.“ Jejich mučednictví nebylo ničím jiným než slavnostním završením jejich života zasvěceného Kristu. A ony to věděly, proto šly na popraviště se zpěvem a úsměvem na rtech, klidné, odhodlané a naplněné radostí těch, kdo věrně došli až do konce. Jeden z revolucionářů prý komentoval poslední chvíle řeholnic před popravou takto: „Ty ženské (ve smyslu hanlivém, potvory) umírají všechny se smíchem.“
Víra silnější než zákon. Mučednické výpovědi sester
Z křestního zasvěcení sester, hluboce zakořeněného a neustále živeného vírou, vyklíčilo a rozkvetlo i jejich řeholní zasvěcení; tiché, ale prorocké svědectví. Toto zasvěcení Kristu formovalo celý jejich život, jejich srdce i bytí, a právě zuřivá nenávist revolucionářů vůči těmto tichým ženám za klášterními zdmi ukazuje, jak silné a plodné toto svědectví bylo. Jejich pronásledování a nenávist ze strany soudců a katů mu dodaly ještě větší váhu.
Z historických zápisů se dozvídáme, že blahoslavená sestra od Nejsvětějšího Srdce Ježíšova Consolin, voršilka, když se jí u soudu zeptali: „Kdo jsi?“, odpověděla: „Jsem dcera Církve.“. „Chceš složit přísahu?“ – „Nikdy! Moje obec mě o to žádala, ale odmítla jsem, protože mi to svědomí zakazuje.“. „Zákon ti to přikazuje.“– „Lidský zákon mi nemůže nařizovat něco, co je v rozporu se zákonem Božím.“
Zamilován do krásné blahoslavené sestry Marty od Dobrého anděla (Marie Cluze), kat jí nabídl sňatek a slíbil, že jí tak zachrání život. Sestra sakramentinka mu odpověděla: „Kate, vykonej svou povinnost, protože já chci večeřet s anděly.“ Tvaří v tvář svým katům prohlásila blahoslavená sestra Claire du Bac: „Jsem řeholnice a zůstanu jí až do smrti.“ A dodala prý ještě: „Řeholnice srdcem i duší.“ Blahoslavená sestra sacramentinka Théotiste Marie Pelissier si složila v předvečer smrti chvalozpěv na gilotinu s názvem „Pocit důvěry na gilotině“, v němž říká: „Bojím-li se pro svou slabost, v Boha skládám svou naději; od jeho něhy očekávám vše, má síla je v jeho moci. On posiluje mou odvahu, když mě volá do boje, má síla je jeho dílem, ach, vím jistě, že se nemýlím..“
Blahoslavená Ifigenie de Gaillard, rovněž sacramentinka, se před soudem projevila hrdinským klidem. Řekla: „Slib jsem dala Bohu a žádný člověk mě ho nemůže zbavit. A kromě toho, neznám slavnější ani sladší svobodu než věrnost mým řeholním slibům. Přísaha, kterou po mně žádáte, by byla skutečnou apostazí.“
Sestra Sainte‑Françoise navzdory nátlaku a zabavování osobních věcí sdílela zvláštní okamžik radosti, když přinesla své modlitební předměty přítelkyni Marii Boudonové a doporučila jí je převzít jako duchovní dědictví. Akt zakončila modlitbou se svými spolusestrami.
Uctění památky oranžských mučednic
Těla mučednic byla pohřbena anonymně do společného hrobu na poli Laplane (v oblasti Gabet) u břehu řeky Aygues, asi pět kilometrů od města Orange, spolu s 36 kněžími a řeholníky a 264 dalšími civilními oběťmi revolucionářů. Lidé o hromadném hrobu věděli, ale když k němu přišli s úmyslem pomodlit se za oběti, 300 četníků jim v pietě a modlitbě bránilo z rozkazu revolučního výboru. Není dochována žádná relikvie sester, protože všechna těla byla pokryta nehašeným vápnem a tím pádem „spálena“. V roce 1832 je sestrám zasvěcena kaple Gabet, která se stala poutním místem. Jejich jména napsaná na stěnách kaple jsou připomínkou statečnosti, víry a hluboké lásky k Bohu, která neznala kompromisy.
Vyjma kaple Gabet se památka blahoslavených mučednic z Orange uctívá na mnoha různých místech v regionu: v Orange, na místech, kde byly vězněny, souzeny a popraveny, ale také v katedrále Notre-Dame. V Bollène pak v baptisteriu kolegiátního kostela sv. Martina, kde bylo 17 z nich pokřtěno, v kapli kláštera Nejsvětější svátosti, kde žilo 13 mučednic sakramentinek, a v kapli kláštera voršilek. Dále pak v obcích, kde se narodily: Livron-sur-Drôme (blahoslavená sestra sv. Basila – Anne Cartier), Richerenches (blahoslavená sestra Marie od Ježíše Charransol) – mše v sobotu 19. července v 18:30, Courthézon (blahoslavená sestra od Nejsvětějšího Srdce Ježíšova – Consolin) – mše v sobotu 27. září v 18:30, a v obcích, kde působily jako řeholnice: Pont-Saint-Esprit v departementu Gard, Carpentras, Avignon, Caderousse (blahoslavená sestra Marie Rose Deloye, první, která byla odsouzena).
Vzhledem k tomu, že sestry pocházely z různých částí regionu, je uctívání jejich památky součástí liturgického kalendáře čtyř diecézí. Je třeba zdůraznit, že byly uvězněny společně sestry z různých řeholních řádů. Otec Michel Berger, farář v Orange (diecéze Avignon), je přesvědčen, že „Pán je shromáždil na jednom místě, aby vydaly svědectví o jednotě církve, prožívané v rozmanitosti řeholních společenství.“
Všechny tyto mučednice byly 10. května 1925 blahořečeny papežem Piem XI. a jejich svátek připadá na 9. července. Věřící v regionu a diecéze si přejí, «aby byly blahoslavené mučednice z Orange více známé po celém světě, aby se šířila jejich pověst svatosti a aby, s pomocí Boží a po uznání zázraku, mohly být svatořečeny.» Oficiální modlitba za jejich svatořečení je dostupná v několika jazycích ( https://www.canonisation-32-martyres-orange.fr/-Priere-officielle-10-.html ).
Oslavy stého výročí blahořečení
Každý rok se diecéze v Avignonu připravuje na oslavu svátku blahoslavených (9. července) devítidenní novénou, která se obzvlášť vztahuje na farnosti Bollène, Orange a Caderousse. Každý den novény se věřící modlí modlitbu na přímluvu blahoslavených a ti, kdo mohou, se zapojují do dalšího programu mše svaté na prostranství před kaplí Gabet i v jejím interiéru, v katedrále Notre-Dame v Orange a v kostele sv. Michaela v Caderousse a chvalozpěvy v kolegiátním kostele sv. Martina v Bollène.
Letošní rok si region připomněl sto let od blahořečení řeholnic. Na oslavu tohoto výročí byl ustanoven poutní den na neděli 11. května. Začínal chvalozpěvy (Laudes) v kolegiátním kostele sv. Martina v Bollène, pokračoval modlitbou u křtitelnice, kde se 17 blahoslavených stalo Božími dětmi (byly pokřtěny), a návštěvou kaple voršilek a kaple sakramentinek.
V Orange si pak připomněli mučednice konfrencemi v sále Daudet, poté mší svatou, která byla slavena v katedrále Notre-Dame Monsignorem Françoisem Fonluptem, biskupem avignonským, za přítomnosti biskupů z Valence, Nîmes a Digne. Zazněla slova díků za svědectví víry a modlitby za ty, kdo jsou i dnes za svou víru pronásledováni. V katedrále zazněly žalmy, které sestry zpívaly cestou na smrt a věřící mohli vidět některé předměty, které jim patřily, nebo ikonografické vyobrazení z počátku 20. století. Den byl zakončen nešporami v kapli Gabet.
Ke stému výročí byla také vyražena pamětní medaile, kde jsou na líci vyobrazeny čtyři řeholní sestry, které zastupují čtyři řády, k nimž blahoslavené patřily. Nechybí rok jejich mučednictví (1794), palma mučednictví a schody antického divadla (vězení cirque) v Orange. Uveden je také rok jejich blahořečení (1925). Na rubu medaile je nápis: „Obětovaly Bohu svůj život“. Dále je pak na minci znázorněna kolegiátní bazilika sv. Martina v Bollène, kde bylo 17 z nich pokřtěno, a na nebi 32 hvězd, které symbolizují 32 blahoslavených a zároveň odkazují na biblický verš z Daniel 12, 3: „Ti, kdo mnohé přivedou ke spravedlnosti, budou zářit jako hvězdy na věčné časy.“ Uctění památky řeholnic je živé nejen ve Francii, ale i po celém světě, kde se postupně šíří.
Dědictví, které promlouvá i po dvou stoletích
Uprostřed oslav francouzské revoluce je dobré nezapomenout na ty, kteří v těžkých časech zůstali věrní Kristu a pravdě. Dnes, více než dvě století po jejich smrti, nás svědectví mučednic z Orange stále nutí k zamyšlení. V dnešním světě, kde bývá víra zesměšňována nebo vytlačována na okraj, kde jsou obyčejní lidé znovu nálepkováni, napadáni a souzeni za své názory, postoje a kritické myšlení, kde se v západní společnosti legalizuje eutanazie jako forma „dobrovolné“ popravy, kde jsou děti ve školách nuceni se podřizovat ideologiím LGBT a wokismu a kde mladí lidé bojují spíše za materiální věci než za duši a věčné hodnoty, pravdu či svobodu, by stálo za to položit si otázku, jak silná je naše víra, jak hluboké je naše přesvědčení a jak pevná je naše odvaha čelit tomuto rostoucímu tlaku.
Tyto ženy ukázaly, že pravá svoboda nespočívá ve vnějších podmínkách, ale ve vnitřní věrnosti. Nespočívá v popření víry, ale v odvaze ji žít a zemřít s ní. Jejich klidná a důstojná smrt se stává mostem mezi minulostí a přítomností a vyzývá nás ke stejné důvěře, jakou měly ony samy. Blahoslavené mučednice z Orange nám zanechaly svědectví, které nepodléhá času. Je to věrnost až do konce, v tichu a pokoji, beze zloby a nenávisti. Za svobodu svědomí, za věrnost Kristu, za pravdu.
Jména popravených sester:
13 sakramentinek z Bollène
Sestra Ifigenie od svatého Matouše (Suzanne de Gaillard, narozena v Bollène roku 1761) – mučednická smrt 7. července
Sestra Pelágie (Rosalie Bès, narozena v Beaume-du-Transit roku 1752) – mučednická smrt 11. července
Sestra Teotista (Elisabeth Pélissier, narozena v Bollène roku 1741) – mučednická smrt 11. července
Sestra Martina (Marie-Claire Blanc, narozena v Bollène roku 1742) – mučednická smrt 11. července
Sestra Růžena od svatého Xavera (Thérèse Talieu, narozena v Bollène roku 1746) – mučednická smrt 12. července
Sestra Marta od Dobrého anděla (Marie Cluse, narozena v Bouvante roku 1761) – mučednická smrt 12. července
Sestra Magdaléna (Elisabeth Verchière, narozena v Bollène roku 1769) – mučednická smrt 13. července
Sestra Zvěstováná (Thérèse Faurie, narozena v Sérignan roku 1770) – mučednická smrt 13. července
Sestra Alexiusa (Andrée Minutte, narozena v Sérignan roku 1740) – mučednická smrt 13. července
Sestra Milovaná (Marie-Rose de Gordon, narozena v Mondragon roku 1733) – mučednická smrt 16. července
Sestra Marie od Ježíše (Marie-Thérèse Charrensol, narozena v Richerenches roku 1758) – mučednická smrt 16. července
Sestra Jáchyma (Marie-Anne Béguin-Royal, narozena v Bouvante roku 1732) – mučednická smrt 16. července
Sestra Augustina (Marie-Marguerite Bonnet, narozena v Sérignan roku 1719) – mučednická smrt 26. července
2 cisterciačky ze sv. Kateřiny v Avignonu
Sestra Marie od svatého Jindřicha (Marguerite Eleonore de Justamond, narozena v Bollène roku 1746) – mučednická smrt 12. července
Sestra Magdaléna od Nejsvětější Svátosti (Madeleine de Justamond, narozena v Bollène roku 1754) – mučednická smrt 16. července
1 benediktinka z Caderousse
Sestra Marie-Růžena (Suzanne Deloye, narozena v Sérignan roku 1741) – mučednická smrt 6. července
16 voršilek
Sestra Melánie z kláštera v Bollène (Madeleine de Guilhermier, narozena v Bollène roku 1733) – mučednická smrt 9. července
Sestra Marie od andělů z kláštera v Bollène (Marie-Anne de Rocher, narozena v Bollène roku 1755) – mučednická smrt 9. července
Sestra Sofie z kláštera v Bollène (Gertrude d’Alauzier, narozena v Bollène roku 1757) – mučednická smrt 10. července
Sestra Anežka z kláštera v Bollène (Sylvie de Romillon, narozena v Bollène roku 1750) – mučednická smrt 10. července
Sestra Sofie z kláštera v Pont-Saint-Esprit (Marguerite de Berbegie d’Albarède, narozena v Saint-Laurent-de-Carnols roku 1740) – mučednická smrt 11. července
Sestra Bernarda z kláštera v Pont-Saint-Esprit (Jeanne-Marie de Romillon, narozena v Bollène roku 1753) – mučednická smrt 12. července
Sestra Františka z kláštera v Bollène (Marie-Anne Lambert, narozena v Pierrelatte roku 1742) – mučednická smrt 13. července
Sestra Františka z kláštera v Carpentras (Marie-Anne Depeyre, narozena v Tulette roku 1756) – mučednická smrt 13. července
Sestra Gervasia, představená kláštera v Bollène (Marie-Anastasie de Roquard, narozena v Bollène roku 1749) – mučednická smrt 15. července
Sestra Michaela z kláštera v Bollène (Marie-Anne Doux, narozena v Bollène roku 1739) – mučednická smrt 16. července
Sestra Ondřeja z kláštera v Bollène (Marie-Rose Laye, narozena v Bollène roku 1728) – mučednická smrt 16. července
Sestra od Srdce Mariina z kláštera v Pernes (Dorothée de Justamond, narozena v Bollène roku 1743) – mučednická smrt 16. července
Sestra Basila z kláštera v Pont-Saint-Esprit (Anne Cartier, narozena v Livron roku 1733) – mučednická smrt 26. července
Sestra Kateřina od Ježíše z kláštera v Pont-Saint-Esprit (Marie-Madeleine de Justamond, narozena v Bollène roku 1724) – mučednická smrt 26. července
Sestra Klára z kláštera v Bollène (Claire du Bac, narozena v Laudun roku 1727) – mučednická smrt 26. července
Sestra od Srdce Ježíšova z kláštera voršilek v Sisteron (Elisabeth Consolin, narozena v Courthézon roku 1736) – mučednická smrt 26. července
Modlitba za svatořečení 32 blahoslavených mučednic z Orange
Pane, náš Bože, Tys dal své Církvi 32 blahoslavených mučednic z Orange. Žily věrně milost svého křtu. Zakořeněny ve víře, spojeny láskou, byly hrdinskými svědkyněmi naděje, která nezklame. Na dar svého života se připravily řeholním zasvěcením. Ve svém vězení jednomyslně zpívaly chvály Tobě. Dopřej i nám, abychom – jako ony – uměli žít církevní společenství. Na jejich přímluvu Tě prosíme o milost (zde vyjádři prosbu za uzdravení nebo jiný úmysl) v důvěrném očekávání, že budou brzy prohlášeny za svaté. Kéž i my – spolu s nimi – chválíme tvé milosrdenství navěky. Skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Amen.
Chronologie událostí vedoucích k mučednické smrti řeholnic z Orange během Velké francouzské revoluce
26.října 1789 – Ústavodárné shromáždění zakazuje skládání řeholních slibů.
13.února 1790 – Řeholní sliby jsou prohlášeny za neplatné a řeholní řády zrušeny.
12.července 1790 – Občanská ústava duchovenstva.
14.září 1791 – Comtat Venaissin – dosud papežské území – je připojen k Francii. Začínají se tam uplatňovat národní zákony.
6.dubna 1792 – Zákonodárné shromáždění schvaluje zákaz nošení řeholního oděvu.
12.října 1792 – Řeholnice jsou vyhnány ze svých klášterů: musejí odložit řeholní oděv a bydlet v pronajatých domech v Bollène nebo u svých rodin.
29.prosince 1793 – Řeholnice musejí složit přísahu svobody a rovnosti. V Sérignanu i v Bollène řeholnice odmítají kvuli svému svědomí a jsou si dobře vědomy, co riskují. Tím dávají najevo, že milují Boha více než svůj vlastní život.
23.a 28.března 1794 – První zatčení.
2.května 1794 – 22 sester, které žijí v Bollène, je zatčeno a převezeno do vězení u farnosti (Cure) v Orange. Tam se setkávají s dříve zatčenými řeholnicemi.
květen a červen 1794 – Ve svém vězení se rozhodnou společně pokračovat ve svých řeholních slibech – tvoří tak jedinou komunitu. Pravidlo je jednoduché: společný život modlitby – víra; vzájemná podpora – láska; jednotná odpověď na Boží dar – připravit se k obětování vlastního života v naději na život věčný. Jsou příkladem církevního společenství.
Foto: R. D. M. Berger, farář z Orange, diecéze Avignon
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!