Kardinálové, kteří 10. července předložili papeži svých pět dubií, původně papežovy odpovědi z 11. července nezveřejnili, protože se nejednalo o přesné odpovědi a nevyřešily jejich pochybnosti. Nyní, když je Svatý stolec zveřejnil, mi připadá vhodné, abychom na tyto odpovědi reagovali, aby věřící pochopili, proč je nepovažujeme za adekvátní odpovědi. Vzhledem k časové tísni jsem se neporadil s ostatními čtyřmi kardinály, a proto jsem za tuto iniciativu osobně odpovědný pouze já.
Předpoklad
Není troufalé zpochybňovat papežovy odpovědi? Není, a to z následujících důvodů:
- Žádný zralý katolík nevěří, že „každý, kdo odporuje Svatému otci, je heretik a schizmatik“, jak prohlásila Jeho Eminence Víctor Manuel Fernández (nově jmenovaný argentinský kardinál, prefekt Dikasteria pro nauku víry, pozn. překl.). Ve skutečnosti je náš Svatý otec obdivuhodně pokorný, když uznává chyby – své vlastní i chyby svých předchůdců (například cestoval do Kanady a šest dní tam opakoval „mea culpa“ za tzv. krutosti spáchané před mnoha lety na domorodých dětech v místních školách).
- V tomto případě mám důvodnou pochybnost, zda tyto odpovědi pocházejí z pera papežova. Tentokrát ve svůj prospěch mohu citovat slova Víctora Fernandeze o dokumentu podepsaném s papežskou autoritou: „Necítím v tom papeže“. Ve skutečnosti neuvěřitelná rychlost odpovědí (jediný den), zvláště v kontrastu s případem jiných známých 5 dubií z roku 2016, které byly jednoduše ignorovány, vyvolává podezření, že tyto odpovědi jsou součástí arzenálu odpovědí, které si organizátoři synody, pravděpodobně s pomocí „nejjasnějšího“, již předem připravili jako odpověď narušitelům své agendy.
- Navíc v tom, co řeknu, souhlasím s papežem ve většině toho, co říká, pouze se ohrazuji proti tomu, že by jeho reakce měla být považována za přesné odpovědi na naše dubia. Někdy jeho odpovědi naše dubia dokonce potvrzují. Přejděme tedy k samotné analýze.
Analýza odpovědi na první dubium
Mohu souhlasit s odstavci a) b) c) d) e), kde se mluví o pokroku, lepším porozumění, lepším vyjadřování, lepší interpretaci, o tom, že některé aspekty jsou jednoznačnější, o zralejším úsudku…. To všechno je v pořádku, ale ne do té míry, aby to popíralo, co bylo dříve vyřčeno Magisteriem. Svatý John Henry Newman správně řekl, že vývoj nauky církve je vždy homogenní. Napsal o tom celou knihu. Odstavce f), g), h) jsou složitější.
Odstavec f) Případ otroků. Otroctví bylo podstatnou součástí společenského řádu. I ti nejrespektovanější filozofové, jako byli Platón a Aristoteles, uznávali, že lidé se dělí na tři kategorie: filozofy, vojáky a otroky. Začínající křesťanské společenství nemohlo ani pomyslet na to, že by to všechno mohlo změnit. List svatého Pavla Filemonovi však ukazuje, jak pojetí člověka jako Božího dítěte již začínalo radikálně měnit vztah mezi pánem a otrokem a nakonec zpochybní samotnou instituci otroctví.
Případ ženy. Když pochopíte, jak vzácná jsou petrovská a mariánská charismata, poznáte, že jde o dva různé úkoly, ale nemůže být řeč o rozdílné důstojnosti (v této souvislosti si uvědomte, jak velká je moc matky vzhledem k jejímu převažujícímu úkolu při výchově mladých životů. I když se tyto nové životy stanou králi a královnami, věří, že je jejich povinností ctít královnu matku).
Odstavec g) Výraz „pro spásu všech“ se nevztahuje na část zjevení, ale na celé zjevení, jehož obsah tvoří, ano, hierarchii hodnot, ale v harmonickém celku a není dovoleno stavět jedno proti druhému.
Odstavec h) Tam, kde se však v odstavci h) hovoří o teologii a jejích „rizicích“ jako o pokojně přijatelných, musím se ptát: nemá autorita církve povinnost bránit prosté věřící před riziky, která mohou ohrozit čistotu víry?
Analýza odpovědi na druhé dubium
Odstavce a) b) c) znovu potvrdily jediné pravdivé pojetí manželství, které se navíc žádný katolík nikdy neodvážil popřít. Ohromuje nás však věta v odstavci (a), která cituje z Amoris laetitia: „Jiné formy svazku tak činí pouze částečně a analogicky“!?
Stejně zarážející je věta v odstavci (a), kde se připouští určité formy žehnání homosexuálním svazkům. Neznamená snad takový svazek sexuální aktivitu mezi lidmi stejného pohlaví, která je jednoznačně hříšná, stejně jako je hříšná jakákoli sexuální aktivita mimo legitimní manželství?
Pokud jde o náš obecný postoj k homosexuálům, odstavce e) f) mají tendenci vykládat jej nikoli ve smyslu pochopení a laskavosti, ale jako „pouhou“ obranu objektivní pravdy, „pouhé“ popírání, odmítání a vylučování, jako zacházení s homosexuály „pouze“ jako s hříšníky. Ve skutečnosti jsme přesvědčeni, že s pochopením a laskavostí jim musíme předkládat také objektivní pravdu, že homosexuální aktivity jsou hříchem, že jsou v rozporu s Božím plánem lásky. Musíme je také povzbuzovat k pokání a důvěře v Boží pomoc při nesení jejich těžkého kříže na cestě k věčnému štěstí.
Odstavec g) je pastoračně neudržitelný. Jak může církev v tak důležité věci nechat rozhodovat lidi bez jasného pravidla a důvěřovat jejich individuálnímu rozlišování? Nevznikne tak chaos kazuistiky velmi nebezpečný pro spásu duše?
Analýza odpovědi na třetí dubium
Původní dubium vychází z toho, že současná synoda, kterou netvoří celé kolegium biskupů, chce zřejmě řešit otázky, které má právo rozhodnout pouze ekumenický koncil s papežem. To by bylo chybou.
Odstavec a) odpovědi naopak zřejmě vychází ze synodality chápané jednoduše jako rozhovory na společné cestě v církvi. V tomto smyslu skutečnost, že kardinálové předložili papeži svá dubia, potvrzuje, že se na tomto principu synodality shodují. Odstavec b) dále rozvíjí výše uvedenou koncepci a říká, že „celý Boží lid se podílí na misii různými způsoby a na různých úrovních“. Zde je důležité zdůraznit právě, že „různými způsoby a na různých úrovních“. Dokumenty synody totiž v určitém bodě dokonce uznávají rozdíl mezi „rozhodováním“ a „přijímáním rozhodnutí“ (tj. rozdíl mezi účastí na procesu vytváření rozhodnutí a samotným aktem přijetí rozhodnutí). Tytéž dokumenty však také naznačují, že hierarchie musí nejen „slyšet“, ale také „naslouchat“, tj. vnímat hlas lidu, tedy laiků, a převrátit tak pyramidu hierarchického uspořádání církve založené Ježíšem a apoštoly.
Analýza odpovědi na čtvrté dubium
Pokud jde o služebné kněžství, II. vatikánský koncil říká, že se od kněžství obecného liší „nejen stupněm, ale podstatně“, tedy také stupněm. Při svátostném svěcení jedná kněz „in persona Christi“ a podílí se na Kristově kněžství ve vyšším stupni. Zde se však jedná o funkci, a nikoli o důstojnost či svatost nebo jinou nadřazenost osob, jak potvrzuje i papež citací z Christifideles laici.
V odstavci c) uznává, že výlučné udělení služebného kněžství mužům není dogma, ale definitivní, jasné a autoritativní prohlášení, které musí všichni respektovat. Odpověď však ponechává pootevřená dvířka: „přesto může být předmětem dalšího studia, jako v případě platnosti svěcení v anglikánské církvi“. Takže i přes definitivní prohlášení bude možné diskutovat „ad infinitum“?! Mimo jiné zde použité srovnání není adekvátní, protože platnost svěcení v anglikánském společenství je historický problém, zatímco náš případ je teologické povahy.
Analýza odpovědi na páté dubium
Odstavec a) – Právě proto, že jsme správci, a ne mistři svátostí, musíme dodržovat pravidla, zajistit pokání a rozhřešení. Proč bychom tím měli ze zpovědi dělat „celní úřad“?!
Odstavec b) – Zpovědník nesmí kajícníka ponižovat, ale kajícník musí být pokorný, musí vědět, že je třeba vyjádřit úmysl znovu nehřešit (a také se vyvarovat příležitostí ke hříchu). Ano, upřímný slib nevylučuje předvídání možných recidiv. Je však důležité, aby lidé pochopili, že hřích nás vzdaluje od Boha a od našeho štěstí, a to nejen od věčného štěstí, ale také od štěstí tady a teď.
I my jsme přesvědčeni, že se musíme naučit být skutečnými posly nekonečného Božího milosrdenství, které je schopno udělat svatými i nás hříšníky.
Joseph kardinál Zen Ze-kiun SDB
Převzato z webu autora
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!