Sedíme spolu s paní Libuší Kollovou kousek od pódia ve Staré Boleslavi. Za chvíli začne mše svatá v rámci Národní svatováclavské pouti, kde ponese obětní dary. Je to výraz poděkování za její službu.
Paní Libuška se starala třiatřicet let o P. Zdeňka Maryšku. Nejsou to ještě ani tři měsíce, co odešel a její laskavé oči jsou při vzpomínku na něj zalité slzami. I přes bolest hovoří dál. Kdo ví, třeba se její slova někoho dotknou a probudí další povolání k podobné službě.
„Poznali jsme se ve Filipově, kde P. Zdeněk působil, a potom v Sobotce, kam ho přeložili,“
vzpomíná Libuše Kollová na devadesátá léta. Tehdy kněz hledal pomocnici do pastorace. Skromně vzpomíná, že vedle strategického plánu, kudy jít a jak pracovat s farností, jí svěřil opuštěnou faru nedaleko Sobotky. Dlouhá léta před tím pracovala ve zdravotnictví, a tak ji požádal, aby založila domov důchodců. Tak ho založila a pracovala tam jako ředitelka. „Teď měl výročí třicet let,“ skromně vypráví. Z práce v domově chodila pracovat do farnosti, resp. pomáhat. Bez nároku na mzdu. Pomáhala mu i jako hospodyně, vařila mu, prala a starala se o něj z lidské stránky. Libuška vzpomíná, že P. Zdeněk znal perfektně svůj kněžský život, pastoraci, a by skvělým knězem, ale po lidské stránce, coby kněz starší generace, neuměl nic.
„Když mu bylo osmdesát pět let, šel do důchodu. Objevila se u něj těžká nemoc, která mu bránila v dalším výkonu kněžské služby. Začali jsme objíždět lékaře a hledali jsme, co je příčinou jeho obtíží, obstarávala jsem mu léky,“ vzpomíná pečovatelka. Následovalo pět let náročných a stále náročnějších chvil. „Ze začátku jsem se o něj starala, když mu bylo špatně. Pak už jsem ho vodila k oltáři a od oltáře zpátky do sakristie, to bylo ještě v Sobotce,“ vypráví.
Sehnala byt a přestěhovala se s ním
Aby mohl dál sloužit jako kněz i po odchodu do důchodu, rozhodl se P. Zdeněk Maryška přestěhovat se do Železného Brodu. Tam má bratra, je to jeho rodné město a měl tam mít k dispozici i byt po rodičích, který byl připraven pro tyto účely. Jenomže nastaly komplikace a on byt nedostal. V těch chvílích prosil paní Libušku, aby od něj neodcházela, aby se o něj postarala. Potřeboval ji. Přál si dožít doma. Tak v Železném Brodě sehnala byt, kde o kněze pečovala. Vozila ho autem do místního kostela a tam mu pomáhala k oltáři, aby mohl koncelebrovat s místním knězem. Postupně ho vozila na vozíku. Vzpomíná, jak se ho neustále snažila včleňovat do života farnosti, zvala k němu kněze, později sloužili mše svaté přímo u něj doma, byl několikrát zaopatřený. „Uvědomila jsem si, že on celý život sloužil druhým, tak jsem mu to splácela za ně za všechny. On plnou náručí dostával to, co si přál,“ říká paní Libuška.
Sama rodinu nikdy neměla, ale říká, že byla odmalička vedena k tomu, aby pomáhala kněžím. I proto, že v jejich rodině byli čtyři kněží. Největší oběť pro ni bylo, že nemohla být blízko svých sourozenců, příbuzných. Ale věděla, že chce otci Zdeňkovi posloužit až do smrti. Ke konci to už bylo hodně náročné.
„Už jsem byla hodně fyzicky unavená. Asi měsíc před tím, než zemřel, jsem prosila rodinu, jestli bych mohla jet alespoň na čtrnáct dní do lázní a pak se o něj zase budu starat. Hodně mě bolely záda, kolena. On jak byl vysoký, tak byl i těžký a musela jsem pořád vymýšlet, jak ho zvednout ze sedačky, jak ho posadit na vozík, z vozíku do kuchyně na jídlo, z jídelny zase zpátky do postele… a on byl nesmírně vděčný. A musím říct, že hodně stydlivý. On jako muž se hodně styděl a nechtěl nikoho jiného k sobě, jen mě. Ze začátku se styděl i přede mnou, ale vysvětlila jsem mu, že jsem zdravotnice, a že k tělu přistupuji jako k Božímu dílu. Později jsme ho i přebalovala, a on byl nesmírně vděčný,“ vzpomíná pečovatelka.
Pak se objevila Cesta
V době, kdy začínala být péče hodně těžká, objevila je Cesta 121. „Moc si vážím pana Randy. On přišel jako první s nabídkou pomoci panu děkanovi. Podporoval mě a kdykoliv jsem něco potřebovala, tak to zařídil. Třeba zvedák do vany, invalidní vozík… pan děkan byl vždycky šťastný, když pan Randa přišel. Nesmírně si vážím toho, že si pan Randa vybral jako cílovou skupinu kněze. Protože když kněz nemá rodinu a nemá se kam uchýlit, když nemá nikoho, kdo by o něj pečoval, tak jde do Staré Boleslavi. Ale mnozí kněží by rádi byli doma, mezi svými, dožili tam, kde to znají,“ říká s tím, že otec Maryška v Železném Brodě oslavil svých 67 let kněžství a 90 let věku. Požehnaných let.
„Poslední týden jsem musela volat i pečovatelku nebo zdravotní službu, někdy na noc, někdy i přes den. Byla jsem s ním čtyřiadvacet hodin denně. Poslední tři dny a tři noci jsem u něho proseděla a modlila se růženec. On už nevnímal. Jen tu poslední noc se jakoby vzpružil, zvedl hlavu otočil oči k nebi a úplně se rozzářil, zčervenaly mu tváře, jenom dvakrát vydechl – a byl konec,“ popisuje paní Libuška. Jako by to vyjadřovalo: jdu za Tím, kterého miluji, jako by to dalo nahlédnout paní Libušce nebe. Vnímala, jako by to byl jeho první rozhovor s Bohem tváří v tvář.
„Když odešel, ztratila jsem pouto, a musím si zvykat, že to pouto mám v nebi,“ říká pečovatelka, která celý svůj život obětovala službě. Skromně říká, že tak byla z domova vedená.
A co bude dál? „Teď bych potřebovala prožít nějakou chvíli v klidu. Uzpůsobit si myšlenky, naplánovat si budoucí život. Ještě teď budou celý měsíc sloužené mše svaté za pana děkana, každý den chodím na hřbitov a modlím se za něj růženec, abych mu pomohla k té jistotě s Bohem,“ uzavírá pečovatelka.
Kateřina Šťastná
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!