Někdejší prefekt Kongregace pro nauku víry Gerhard Müller reaguje na otázky kardinála Duky zaslané Dikasteriu pro nauku víry

Vaše Eminence, milý bratře Dominiku Duko,

s velkou pozorností jsem si přečetl „Odpověď“ Dikasteria pro nauku víry (DDF) na vaše „Dubia“ k posynodální apoštolské exhortaci „Amoris Laetitia“ („Odpověď na řadu otázek“, dále jen „Odpověď“) a rád bych se s vámi podělil o své hodnocení.

Jedno z „Dubií“, které jste položil DDF, se týká výkladu „Amoris Laetitia“ obsaženého v dopisu biskupů regionu Buenos Aires ze den 5. září 2016, který umožňuje přístup ke svátostem rozvedeným osobám žijícím v dalším civilním svazku, i když nadále žijí jako manželé bez vůle změnit svůj život. Podle „Odpovědi“ tento text z Buenos Aires náleží k řádnému papežskému magisteriu tím, že byl samotným papežem akceptován. František vskutku prohlásil, že výklad nabízený biskupy z Buenos Aires je jediným možným výkladem „Amoris Laetitia“. „Odpověď“ z toho vyvozuje, že tento dokument musí být přijat s poslušností rozumu a vůle z nábožnosti, jak je tomu i v případě jiných textů řádného papežského magisteria (viz Lumen gentium 25,1).

Zde je nejprve z hlediska obecné hermeneutiky katolické víry nutné objasnit, co je předmětem poslušnosti rozumu a vůle z nábožnosti, kterou musí každý katolík projevit vůči autentickému učitelskému úřadu papeže a biskupů. V celé doktrinální tradici a zejména v Lumen gentium 25, se tento souhlas týká nauky víry a morálky, která odráží a zaručuje celek zjevené pravdy. Soukromé názory papežů a biskupů jsou z magisteria výslovně vyloučeny. Kromě toho odporuje katolické víře jakákoliv forma naukového pozitivismu, protože magisterium nemůže učit nic, co nemá žádnou souvislost se zjevením, ani to, co konkrétně odporuje Písmu svatému („norma normans non normata“), apoštolské tradici a předchozím definitivním rozhodnutím samotného magisteria (Dei Verbum 10; srov. DH 3116-3117).

Je tedy třeba poslušnosti z nábožnosti vůči textu z Buenos Aires? Z formálního hlediska je sporný již sám požadavek na poslušnost rozumu a vůle z nábožnosti pro teologicky nejednoznačný výklad pocházející od jedné dílčí biskupské konference (regionu Buenos Aires), který interpretuje prohlášení „Amoris Laetitia“, který sám potřebuje vysvětlení a o jehož koherenci s Kristovým učením (Mk 10,1-12) se jedná.

Ve skutečnosti se zdá, že text z Buenos Aires není v kontinuitě přinejmenším s učením Jana Pavla II. (Familiaris Consortio 84) a Benedikta XVI. (Sacramentum Caritatis 29). A i když to „Odpověď“ neuvádí, poslušnost rozumu a vůle z nábožnosti musí být projevena dokumentům řádného magisteria i těchto dvou papežů.

„Odpověď“ však tvrdí, že text z Buenos Aires nabízí výklad „Amoris Laetitia“ v návaznosti na předchozí papeže. Je tomu skutečně tak?

Podívejme se nejprve na obsah textu z Buenos Aires shrnutý v „Odpovědi“. Rozhodující odstavec „Odpovědi“ se týká třetího „Dubia“. Poté, co bylo řečeno, že Jan Pavel II. a Benedikt XVI. již umožnili přístup ke svatému přijímání, když rozvedení a znovu sezdaní souhlasí s tím, že budou žít ve zdrženlivosti, je naznačena Františkova novinka:

„František zachovává ustanovení o úplné zdrženlivosti pro rozvedené a civilně znovu sezdané v novém svazku, ale připouští, že takto praktikované soužití může přinášet těžkosti, a proto v určitých případech po přiměřeném rozlišování povoluje udílení svátosti smíření, i když se dotyčnému člověku nedaří zachovávat zdrženlivost, jak církev požaduje“ (podtrženo ve stejném textu). Samotný obrat „i když se dotyčnému člověku nedaří zachovávat zdrženlivost, jak církev požaduje“ může být vykládán dvojím způsobem. První: tito rozvedení se snaží žít ve zdrženlivosti, ale vzhledem k obtížím a kvůli lidské slabosti se jim to nedaří. V tomto případě by „Odpověď“ mohl být v kontinuitě s učením sv. Jana Pavla II. Druhý způsob výkladu: tito rozvedení lidé nepřijímají život ve zdrženlivosti a ani se o ni nesnaží (a nemají tedy úmysl se napravit) vzhledem k obtížím, na které narážejí. V tomto případě by se jednalo o diskontinuitu vzhledem k předcházející nauce.

Vše nasvědčuje tomu, že „Odpověď“ odkazuje na druhou možnost. Tato nejednoznačnost výkladu je ostatně vyřešena v textu z Buenos Aires, v němž se rozlišují případy, kdy se alespoň jeden z (manželů) snaží žít ve zdrženlivosti (č. 5), a jiné případy, ve kterých tomu tak není (č. 6). V posledně jmenovaných případech biskupové z Buenos Aires uvádějí: „Za jiných složitějších okolností, a když nebylo možné dosáhnout prohlášení neplatnosti, zmíněná možnost (pokusit se žít ve zdrženlivosti) nemusí být ve skutečnosti proveditelná.“

Je pravda, že tato věta obsahuje další nejasnost, neboť uvádí: „a když nebylo možné dosáhnout prohlášení neplatnosti“. Někteří poznamenávají, že text neříká „a kdy bylo manželství platné“, a omezují tyto složité okolnosti pouze na případy, kdy je manželství sice z objektivních důvodů neplatné, ale jeho neplatnost nelze dokázat na církevním fóru (před církevním soudem). Jak vidíme, ačkoli papež František předložil dokument z Buenos Aires jako jediný možný výklad „Amoris Laetitia“, hermeneutická otázka není vyřešena, protože stále existují různé interpretace dokumentu z Buenos Aires. Nakonec to, co pozorujeme jak v „Odpovědi“ tak v textu z Buenos Aires, je nepřesnost ve formulaci, která může dovolovat alternativní výklady.

V každém případě, i když ponecháme stranou tyto nepřesnosti, se však zdá jasné, co „Odpověď“ i text z Buenos Aires znamená. Dalo by se to formulovat následovně: existují konkrétní případy, kdy je možné po období rozlišování udělit svátostné rozhřešení pokřtěnému, který po uzavření svátostného manželství udržuje sexuální styky s osobou, s níž žije v druhém svazku, aniž by pokřtěný musel učinit předsevzetí, že v těchto stycích nebude pokračovat, ať už proto, že zjistí, že to pro něj není možné, anebo zjistí, že to pro něj není Boží vůle.

Podívejme se nejprve, zda toto tvrzení může být v kontinuitě s učením sv. Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Neobstojí argument „Odpovědi“, podle kterého některé z těchto rozvedených připouštěl již Jan Pavel II. ke svatému přijímání a František jen dělá další krok ve stejném směru. Kontinuitu totiž nelze hledat v tom, že někdo mohl být připuštěn ke svatému přijímání, ale v kritériu tohoto připuštění. Jan Pavel II. a Benedikt XVI. umožňovali svaté přijímání rozvedeným lidem, kteří spolu z vážných důvodů žijí, ale bez sexuálních styků. Neumožňovali ale svaté přijímání, když tito lidé mají obvyklé sexuální styky, protože se zde jedná o objektivně vážný hřích, ve kterém člověk chce setrvat a který tím, že zasahuje do svátosti manželství, nabývá veřejného charakteru. Rozpor mezi učením dokumentu z Buenos Aires a magisteriem Jana Pavla II. a Benedikta XVI. vnímáme, když se podíváme na to podstatné, což je, jak jsem řekl, kritérium pro přijímání svátostí.

Aby to bylo jasnější, představme si absurdně znějící budoucí dokument DDF, který by navrhoval podobný argument pro povolení potratu v některých případech, jako je tento: „Jan Pavel II., Benedikt XVI. a František již v některých případech potrat povolili, například když matka má rakovinu dělohy a tuto rakovinu je třeba léčit; nyní je interrupce povolena v některých jiných případech, například v případech malformace plodu, v souladu s tím, co učili předchozí papežové. Můžeme vidět, jak je tento argument klamný. Případ operace rakoviny dělohy je možný, protože nejde o přímý potrat, ale nezamýšlený důsledek léčebného působení na matku (podle toho, čemu se říká princip dvojího účinku). Mezi těmito dvěma doktrínami by nebyla žádná kontinuita ale diskontinuita, protože druhý popírá princip, kterým se řídil první postoj odsuzující jakýkoliv přímý potrat.

Obtížnost nauky „Odpovědi“ a textu z Buenos Aires však podle navrhované formulace nespočívá pouze v její diskontinuitě s učením sv. Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Toto učení je ve skutečnosti v rozporu s církevní doktrínou, která není jen potvrzením běžného učitelského úřadu církve, ale stala se definitivní naukou a součástí pokladu víry.

Tridentský koncil učí ve skutečnosti tyto pravdy: že ke spáse je nutné svátostné vyznání všech těžkých hříchů (DH 1706 – 1707); že žít v druhém svazku jako manžel a manželka, dokud existuje předchozí manželský svazek, je těžkým hříchem cizoložství (DH 1807); že podmínkou udělení rozhřešení je lítost kajícníka, která zahrnuje bolest nad hříchem a předsevzetí více nehřešit (DH 1676, 1704); že pro pokřtěného není nemožné dodržovat Boží přikázání (DH 1356, 1568). Všechna tato prohlášení nevyžadují pouze poslušnost z nábožnosti, ale musí být věřena pevnou vírou, protože jsou obsažena ve zjevení nebo alespoň přijata a pevně uchována, nakolik jsou předkládána církví definitivním způsobem. Jinými slovy: zde se již nejedná o výběr mezi dvěma tvrzeními řádného magisteria, ale ve hře je přijetí konstitutivních prvků katolické nauky.

Svědectví Jana Pavla II., Benedikta XVI.  a Tridenstského koncilu se nakonec odvíjí od jasného svědectví Božího slova, kterému učitelský úřad církve slouží. Celá pastorace katolíků žijících v druhých svazcích po civilním rozvodu musí být založena na tomto svědectví, protože pouze poslušnost Boží vůli může posloužit spáse lidí. Ježíš říká: „Kdo propustí svou manželku a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství; a jestliže manželka opustí svého manžela a provdá se za jiného, dopouští se cizoložství“ (Mk 10, 11nn.). A důsledek je: „Ani smilníci, ani cizoložníci (…) nebudou mít podíl na Božím království (1 Kor 6,10). To také znamená, že tito rozvedení nejsou hodni svatého přijímání před přijetím svátostného rozhřešení, což zase vyžaduje pokání z jejich hříchů spolu s předsevzetím k nápravě. Zde se nejedná o nějaký nedostatek milosrdenství, ale právě naopak, nakolik milosrdenství evangelia nespočívá v toleranci vůči hříchu, ale v obnově srdcí věřících, aby žili v plnosti lásky, kterou žil Kristus a nás v ní žít učil.

Z toho vyplývá, že ti, kdo odmítají výklad „Amoris Laetitia“ nabízený textem z Buenos Aires a „Odpovědí“, nemohou být obviněni z neposlušnosti. Jejich problémem není, že by stavěli proti sobě to, co poznávají, a to, co učí magisterium církve, ale že vnímají protiklad mezi dvěma různými učeními téhož magisteria církve, z nichž jedno je nyní definitivně potvrzeno. Sv. Ignác z Loyoly nás vybízí, abychom trvali na tom, že co vidíme jako bílé, je černé, jestliže to tak hierarchická církev stanovila. Ale sv. Ignác nás nevybízí, abychom důvěřujíce magisteriu věřili, že je bílé to, o čem nám totéž magisterium dříve definitivně řeklo, že je černé.

Navíc obtíže, které text „Odpovědi“ vyvolává tímto nekončí. „Odpověď“ jde ve skutečnosti nad rámec toho, co bylo uvedeno v „Amoris Laetitia“ a v dokumentu z Buenos Aires, ve dvou závažných bodech.

První bod se týká otázky, kdo rozhoduje o možnosti udělit svátostné rozhřešení rozvedeným osobám žijícím ve druhém svazku na konci procesu rozlišování? V „Dubiu“, které jsi předložil DDF, drahý bratře, navrhuješ různé alternativy, které se ti zdají možné: mohl by to být farář, biskupský vikář, penitenciář. Řešení uvedené v „Odpovědi“ muselo pro tebe být skutečným překvapením, které by sis nedokázal ani představit. Opravdu, podle DDF musí konečné rozhodnutí udělat ve svém svědomí každý věřící sám (č. 5). Z toho se dovozuje, že zpovědník je limitován poslušností tomuto rozhodnutí učiněnému ve svědomí věřícího. Je zarážející, když se říká, že člověk se musí „postavit před Boha a představit mu své svědomí s jeho možnostmi a hranicemi (tamtéž). Je-li svědomí Božím hlasem v člověku (Gaudium et spes 36), není zřejmé, co znamená „představit své svědomí Bohu“. Zdá se, že zde je svědomí považováno spíše za privátní úhel pohledu každého jednotlivce, který je potom stavěn před Boha.

Ponechejme však tento bod stranou a soustřeďme se na překvapivé tvrzení obsažené v textu DDF. Jsou to sami věřící, kteří rozhodují o přijetí či nepřijetí svátostného rozhřešení a kněz musí toto jejich rozhodnutí pouze akceptovat! Pokud by se toto aplikovalo obecně na všechny hříchy, pak svátost smíření ztrácí svůj katolický význam. Nejedná se již o pokornou prosbu o odpuštění přednesenou tím, kdo stojí před milosrdným soudcem jednajícím s autoritou přijatou od samotného Krista; jedná se o rozhřešení sebe sama po zpytování vlastního života. To už nemá daleko k protestantskému vidění svátosti, které odsoudil Tridentský koncil, když trval na roli kněze jako soudce při zpovědi (DH 1685, 1704, 1709). Evangelium s odkazem na moc klíčů říká: „Co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno v nebi“ (Mt 16, 19).  Ale evangelium neříká: „Cokoli lidé ve svém svědomí rozhodnou, že musíš rozvázat na zemi, bude rozvázáno i v nebi.“ Je překvapivé, že DDF mohlo během audience předložit Svatému otci k podpisu text s takovouto teologickou chybou a kompromitovat tak autoritu Svatého otce.

Překvapení je o to větší, že „Odpověď“ se pokouší odvolávat na Jana Pavla II., když tvrdí, že rozhodnutí je na jednotlivém věřícím, a zatajuje, že citovaný text Jana Pavla II. je s „Odpovědí“ v přímém rozporu. „Odpověď“ ve skutečnosti cituje „Ecclesia de Eucharistia“ 37b, kde se ve věci přijetí eucharistie říká: „Úsudek o stavu milosti obvykle náleží pouze zainteresovanému člověku, protože se jedná o hodnocení učiněné ve svědomí.“ Podívejme se však na větu, kterou Jan Pavel II. připojuje následně, kterou „Odpověď“ neuvádí a která se ukazuje být hlavní myšlenkou tohoto odstavce „Ecclesia de Eucharistia“: „Avšak v případech vnějšího chování, které je vážně, zjevně a trvale v rozporu s mravní normou, se církev ve své pastorační péči o pořádek ve společenství a z důvodu úcty ke svátosti nemůže necítit povolána zasáhnout do věci.“ Na tuto situaci zjevné morální indispozice se vztahuje norma Kodexu kanonického práva o nepřipuštění k eucharistii těch osob, které tvrdošíjně setrvávají ve zjevně těžkém hříchu.“ (tamtéž) Jak je vidět, DDF vybrala pouze premisu sv. Jana Pavla II. a vynechala zásadní závěr jeho textu, který je v rozporu s tezí DDF. Pokud chce DDF prezentovat nějaké učení v rozporu s učením sv. Jana Pavla II, to nejmenší, co může udělat, je nepokoušet se používat jméno a autoritu svatého papeže. Lepší by pak bylo otevřeně přiznat, že se podle DDF Jan Pavel II. v této nauce svého magisteria zmýlil.

Druhou novinkou obsaženou v „Odpovědi“ je, že každá diecéze je povzbuzována, aby si pro tento proces rozlišování vytvořila své vlastní směrnice. Z toho plyne tento bezprostřední závěr: budou-li směrnice odlišné, nastane situace, že rozvedení lidé budou moci přijímat eucharistii podle směrnic jedné diecéze a podle směrnic jiné diecéze nikoliv. Jednota katolické církve znamenala od nejstarších dob jednotu v přijímání eucharistie: jelikož jíme jeden chléb, tvoříme jedno tělo (srov. 1 Kor 10,17). Pokud věřící katolík může přistupovat ke sv. přijímání v jedné diecézi, může je přijímat ve všech diecézích, které jsou ve společenství univerzální církve. To je jednota církve, která je založena na eucharistii a je vyjádřena eucharistií. Proto skutečnost, že člověk může přistupovat k sv. přijímání v jedné místní církvi a v jiné k němu přistupovat nemůže, je přesnou definicí schizmatu. Je nemyslitelné, že by „Odpověď“ DDF chtěla něco takového nastolovat, ale přijetí jejího učení by pravděpodobně k takovým důsledkům vedlo.

Jaké je, tváří v tvář všem těmto obtížím v „Odpovědi“ DDF, východisko pro ty, kdo chtějí zůstat věrní katolické nauce? Již jsem řekl, že text z Buenos Aires a text „Odpovědi“ nejsou přesné. Neříkají jasně, co mají na mysli, a tak nechávají otevřené dveře různým interpretacím, jakkoli nepravděpodobným. To ponechává prostor pochybnostem o jejich správné interpretaci. Na druhou stranu je neobvyklý způsob, jakým „Odpověď“ zaznamenává schválení Svatého otce, totiž jednoduchým datovaným podpisem na konci stránky. Obvyklá formulace by byla: „Svatý otec schvaluje text a nařizuje (nebo povoluje) jeho publikaci.“ Nic z toho se ale v tomto nedostatečně ošetřeném bodě neobjevuje. To otvírá další pochybnost o autoritě této „Odpovědi“.

Tyto otázky nám dovolují vznést jedno nové „dubium“ podle toho, co jsem zformuloval již dříve: „Existují případy, kdy je možné po období rozlišování udělit svátostné rozhřešení pokřtěnému, který udržuje sexuální styky s osobou, s níž žije v druhém svazku, jestliže tento pokřtěný nechce učinit předsevzetí, že v těchto stycích nebude pokračovat?“

Drahý bratře, dokud nebude toto „dubium“ vyřešeno, zůstává autorita (závaznost?) „Odpovědi“ na tvá „Dubia“ a dopisu z Buenos Aires pozastavena kvůli nepřesnostem, které tyto texty obsahují. To otvírá malý prostor pro naději, že na toto „dubium“ bude dána negativní odpověď. V takovém případě by z (negativní) odpovědi neměli primární užitek věřící, kteří by tak jako tak nebyli povinni přijmout pozitivní odpověď nacházející se v kontradikci s katolickou naukou. Tím, kdo by měl z (negativní) odpovědi hlavní užitek, by byla sama autorita odpovídající na „dubium“, která by tak zůstala neporušená, když by více napříště nežádala poslušnost rozumu a vůle z nábožnosti vzhledem k tvrzením, která jsou v rozporu s katolickou naukou.

S nadějí, že toto vysvětlení objasní význam „Odpovědi“, kterou jsi obdržel od DDF, ti posílám své bratrské pozdravy „in Domino Iesu“.

 

Car. Gerhard Ludwig Müller, Řím

Překlad: JCLic. Mgr. Ondřej Pávek

Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!