Je to už skoro sedmadvacet let, co začal pracovat akademický sochař Petr Váňa na sousoší Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí v Praze. V současné době dokončuje svou poslední sochu – anděla – ctnosti, který bude v listopadu spolu s dalšími dvěma instalován na prázdný podstavec. Tím jeho práce pro Mariánský sloup v Praze končí. Čekají ho ale další nádherné zakázky.
Teď dokončujete poslední sochu, už je skoro hotová a tím pro vás práce na Mariánském sloupu končí. Není Vám to trochu líto?
Mám ještě měsíc, tak jsem rád. Líto mi to trochu bude, ale teď je to ta nejhezčí práce. Ty největší hmoty jsou osekané a každým uhozením do kamene se blížím originálu. Na posledních čtyřech sochách pracujeme čtyři sochaři Petr Siegel, Jiří Kačer, Vojtěch Adamec a já a navzájem se navštěvujeme a konzultujeme povrchy. Každý z nás pracuje trochu jinak, trochu jiným nářadím, ale všichni se snažíme, abychom se co nejvíce přiblížili Bendlovi, který byl původním autorem. Teď jsem byl u Jirky Kačera, on je v práci ještě dál než já. A jsem vděčný, že dělám zrovna tuto sochu, moudrosti, o které kunsthistorik Oldřich Blažíček řekl, že to je nejkrásnější barokní socha na sever od Alp, a je to pro mě velká čest. Na ostatních sochách pracovali Bendlovi spolupracovníci, ale tuhle dělal sám, svýma rukama. A Bendla mám moc rád.
Nakolik je ta Vaše práce stejná nebo podobná, jako když ji dělal Bendl?
Já si myslím že hodně. Dělal jsem už víc Bendlových soch, například na průčelí kostela sv. Salvátora. Za tu dobu jsem nastudoval, jaké používal nářadí a jakým stylem pracoval. Byl pravák, jako já. Když pochopíte styl, jakým pracovat a vidíte, že vám konkrétní detail vyšel stejně jako jemu, je to radost. On pracoval širokými dláty, zubatými nebo rovnými a dokázal s nimi vysekat velkou hloubku, dostal se až jakoby za roh. Pracuji s Boženkovským pískovcem, který je obdobně zrnitý a barevný jako ten, ze kterého sekal Bendl. Pracuji podle sádrového odlitku, který je vytvořený podle originálu z lapidária. Byl hodně zachovalý, chyběly jen části rukou a vlasy. Takže ta kopie se hodně blíží originálu.
Je to v lidské velikosti, kolik ta socha váží?
Zhruba dvě tuny.
A instalované to bude v listopadu?
Tři sochy budou hotové v listopadu. Ale ta, kterou dělá Vojta Adamec, byla hodně poničená. Už když Prusové ostřelovali Prahu, dostala socha zásah dělovou koulí a moc z ní nezbylo. V 19. století udělali repliku, ale ani z té se moc nezachovalo. Takže na čtvrté soše je nejvíc práce, protože přesně nevíme, jak vypadala. Ta bude hotová asi za rok.
Socha, kterou teď děláte, je z jednoho kusu kamenu, ale jsou na ní dvě postavy, co to znázorňuje?
Je to moudrost – ochrana proti nevíře. Symbolizuje, že každý člověk má v sobě dobro i zlo, a nemůže udělat, aby to zlo v něm nebylo, protože se rodíme jako bytost porušená. Ale můžeme se snažit, aby to zlo nemělo navrch. Tady ten anděl drží ďábla na okovu a má v sobě klíč, který směřuje nahoru, k soše Panny Marie a skrze ni k nebi. Když člověk to zlo v sobě spoutá, tak tím klíčem si otevírá cestu do nebe. Ostatní tři sochy znázorňují ochranu proti válce, proti hladu a ochranu proti nemoci.
Chodíte se dívat na sloup na Staroměstské náměstí?
Ano, chodím (směje se). Sedám si mezi lidi na schody a povídám si s nimi, přemýšlím…
A poznal vás už někdy někdo?
Ano (smích).
Vy jste vlastně téměř celý produktivní věk pracoval na sloupu. Co bude dál?
Mezitím jsem udělal spoustu dalších soch a mám práce až do roku 2025 (směje se). Jakmile dokončím anděla, přivezou mi z Itálie bílý mramor. Budu dělat čtyřmetrovou sochu Madony do Českých Budějovic na biskupství. Je tam schodiště čtvercového půdorysu a já udělám podle mého návrhu sochu Panny Marie, která bude spolu se sloupem čtyři metry vysoká. Lidé budou stoupat po schodech okolo draperie jejího pláště. Chtěl jsem, aby se její plášť dotýkal země, kde my žijeme. To by mělo být příští rok (ukazuje mi model zmenšený 1:10) s tím, že mramor je už vytěžený a připravený.
Do mramoru, to bude trochu náročnější než do pískovce…
Mramor je na jednu stranu hustší, dělá se do něj jinýma dlátama, ale zase se dá dobře řezat, leštit a neničí tolik nářadí jako pískovec.
A je to další madona…
Madony jsou krásné téma.
A potom?
Bude to „socha na konec světa“. Přišli za mnou z Antarktické společnosti, abych vytvořil v Antarktidě sochu sv. Jana Nepomuckého, patrona všech námořníků, všech lidí, kteří se plaví přes oceán. Na jižní polokouli je sv. Jan Nepomucký hodně uctíván a říkali mi i lidé, kteří nebyli věřící, že při plavbě přes Mys Horn, což je místo velmi dramatické, se modlili, aby už dorazili na pevninu. Takže moje další socha bude na skále na ostrově Nelson, který je jakousi bránou do Antarktidy a je tam česká základna. Chtěl bych, aby to byla socha ze žuly v životní velikosti. A protože Jan Nepomucký měl v úctě Palladium země české, bude mít na hrudi bronzový reliéf palladia. Tady v Čechách zůstane bronzový 3D model palladia, který je součástí sousoší. Moje myšlenka je taková, že když muž jede na druhý konec země, tak to, co ho motivuje, vrátit se zpět, je ta žena a dítě. Takže postupně začnu pracovat na větších modelech a pravděpodobně v lednu nebo únoru 2025, což je antarktické léto, bychom se měli s tou sochou vypravit na Antarktidu.
Kateřina Šťastná
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!