Vatikanista Gianfranco Svidercoschi je českému čtenáři známý jako autor knihy List židovskému příteli, nebo vzpomínek kardinála Dziwisze na papeže Jana Pavla II. (Karmelitánské nakladatelství 2007). Kniha o papeži Františkovi, která nyní v Itálii vychází, se může zdát být vůči papeži poněkud kritická. Zvláště v českém prostředí, pro něž je odlišný pohled často podnětem k ostrým útokům na sociálních sítích a osobní nevraživosti. Snad právě z těchto důvodů není od věci se o knihu zajímat. Přináší očima znalce vatikánských reálií informace a podněty k přemýšlení, které nabízí odlišný pohled na papeže Františka, než jak ho vykreslují současná média.
V italských knihkupectvích se nedávno objevil nevelký svazek vatikanisty Gianfranca Svidercoschiho „L’Altro Francesco – I retroscena di un pontificato scomodo“ (Jiný František – Zákulisí nepohodlného pontifikátu), bývalého zástupce ředitele L’Osservatore Romano a autora několika knih, v nichž prokázalí přímé, hluboké a dokumentované znalosti Svatého stolce od časů zahájení II. vatikánského koncilu, o němž sám referoval jako zpravodaj agentury ANSA. Nyní Svidercoschi vykresluje v 31 obrazech nesporně odvážný profil pontifikátu Jorgeho Maria Bergoglia, od jehož zvolení uplyne v příštím roce 11. let. Vyprávění nestora vatikanistů, skutečného odborníka, jemuž může málokdo konkurovat, má také jednu mimořádnou přednost: vyvolává mnoho otázek, otazníků a pochybností. Jinými slovy, patří přesně do roviny, v níž je současný pontifikát vnímán: Co z toho, co papež říká nebo dělá, zůstane zapsáno v dějinách v rubrice dočasných změn a co naopak bude zařazeno mezi radikální a autentické reformy?Svidercoschiho kniha zkrátka pomáhá pochopit leccos z tohoto pontifikátu, ale především pomáhá rozlišit mezi polaroidním papežem, uzpůsobeným pro potřeby médií a novinářů, politicko-sociologickou ikonou „pokrokářů“, a papežem Petrovým nástupcem, římským biskupem, náboženským a duchovním vůdcem společenství víry, založeným Kristem.
Proč tvá kniha „Jiný František“ ve svém podtitulu zdůrazňuje: „nepohodlný pontifikát“. Proč a jak se může papež jevit jako nepohodlný? A komu?
K tomu se možná došlo až později. Nicméně už volba, kterou učinili kardinálové na konkláve, byla nevyhnutelně předurčena k tomu, aby působila takříkajíc problémy, aby změnila určité rovnováhy v církvi. Příchod nového papeže „téměř z konce světa“ měl předznamenat konec západního církevního eurocentrismu, a tedy evropský katolicismus neměl být již nadále výlučným interpretem křesťanského “logos“, neměl určovat pravidla. Postoj neustálého otevírání nových procesů, typický pro jezuitskou identitu, se rozhodně nemohl zamlouvat vyznavačům neoscholastiky. A dále latinskoamerická zkušenost a rozhodnutí přijmout stejné jméno jako „Chudáček z Assisi”, jako by předjímaly revoluci v pastorační oblasti a výraznější úsilí postavit se na stranu chudých, těch, kdo nemají důstojnost, což mohlo znervózňovat nejkonzervativnější kruhy v římské kurii nebo episkopátech. Nemluvě o argentinském původu, který s sebou nese explicitně protiamerický postoji této země, pro kterou spolu s papežem nepřátelským vůči Spojeným státům a atlantismu nastupuje více než předvídatelný posun papežské diplomacie k jiným „spojenectvím“, k jiným strategickým volbám.
Celé toto předznamenání Bergogliova pontifikátu „být nepohodlný“ mohlo přinést mnoho pozitivního, kdyby to bylo naroubováno na univerzální poslání římské církve a postaveno do služeb skutečné obnovy ve znamení graduality a sdílení. Místo toho však absolutizace, stále větším uzavíráním se do sebe, charakterizované rozdělujícími gesty a rozhodnutími, nakonec vyvolalo v katolickém společenství hluboké rozdělení.
Při četbě vašeho textu vystupuje jasně více než třicet momentek tohoto pontifikátu. Podle jakých kritérií jste tyto momenty vybíral a proč?
Na počátku magisteria nového papeže je velmi jednoduchá, ale zároveň zásadní pravda: žít evangelium tak, aby se znovu stalo středem existence. A proto dříve než změníme instituce, je zapotřebí proměnit srdce, mysl, vztahy s druhými, zkrátka každodenní život. A církev by podle Františka měla provokovat svědomí právě proto, že jen pokud je člověk provokován, může se změnit, vyjít ze sobectví, z poklidných břehů. Ale už zde, tváří v tvář tak náročnému projektu, vznikají první rozdělení. Posléze se objevují překážky, protiklady. A papež Bergoglio, nyní již zajatec frenetického volání po změně, zrychluje tempo, postupuje bez konzultací, opomíjí posloupnost, obchází kurii a důvěřuje jen svým nejbližším spolupracovníkům, jejichž „extremismus“ mu rozhodně nepomohá.
A proto jsem namísto lineárního, souvislého vyprávění soustředil prvních deset let jeho pontifikátu do zhruba třiceti, řekněme, momentek. Právě proto, abych zdůraznil kritické aspekty vlády, která se postupně stávala stále více panovačná, někdy dokonce autoritářská, a vyznačovala se reformami, které byly vedeny příliš shora, příliš uspěchaně, často polovičatě. Stačí připomenout množící se motu proprio, tedy akty, v nichž papež rozhoduje sám. Za deset let jich vydal 65, ve srovnání například s 31 motu proprio Jana Pavla II. za 27 let. A pak střet (nepřímý, ale konkrétní, skutečný) s emeritním papežem Benediktem XVI. kvůli mši sv. Pia V. A opět Františkovy „skoky vpřed“, předjímání změn v mimořádně choulostivých záležitostech, jako jsou morální otázky, a to při stále platných oficiálních dokumentech, které jsou s těmito změnami v rozporu.
V prezentaci knihy hovoříš o „zákulisí pontifikátu“. Nakolik se podle tvé zkušenosti tato „zákulisí“ podílejí na celkovém hodnocení pontifikátu?
Z mnoha „zákulisí“ pontifikátu, který je stále více sebestředný, stále více poznamenaný konflikty s „protivníky“, kteří už nejsou anonymní, nýbrž vycházejí na veřejnost, a tedy z mnoha „zákulisí“ bych rád vylíčil to, které považuji bezpochyby za nejkřiklavější, a zároveň – až je katolíci vezmou na vědomí – bude mít největší váhu při posuzování tohoto pontifikátu.
Mám na mysli otázku žehnání svazků osob stejného pohlaví, jak se ji papež (nebo ten, kdo tak činí jeho jménem) pojednal v odpovědi na druhou sérii „dubií“, která mu předložilo pět význačných kardinálů. Poté, co se potvrzuje, že církev vždy chápe manželství jako výlučný, stabilní a nerozlučitelný svazek mezi mužem a ženou, se náhle začíná mluvit o pastorační lásce, o potřebě „správně“ rozlišit, zda existují formy požehnání, o které žádá jedna nebo více osob a které nevyjadřují chybné pojetí manželství. A to proto, že „když žádáte o požehnání, vyjadřujete tím prosbu k Bohu o pomoc…”, což je tvrzení otevírající brány.
Může to znít neuvěřitelně, ale je to tak: papežova odpověď (anebo odpověď toho, kdo odpovídá za něj) vůbec nezmiňuje „Responsum“ Kongregace pro nauku víry z 15. března 2021 – o němž byl František informován a dal souhlas k jeho zveřejnění -, v němž se uvádí, že „církev nemá a ani nemůže mít pravomoc žehnat svazkům osob stejného pohlaví“. V opačném případě – jak to bylo zdůrazněno argumenty, které jsou v přímém protikladu k papežské odpovědi na “dubia“ – by toto požehnání „nebylo projevem úmyslu svěřit do Boží ochrany a pomoci některé jednotlivé osoby, nýbrž schvalovat a podporovat životní volbu a praxi, kterou nelze uznat za objektivně uspořádanou podle zjevených Božích záměrů…“.
Co se však událo během dvou let, že se náhle změnil pastorační přístup a vlastně i samotná doktrína? A proč nebyla učiněna ani nejmenší zmínka o ”Responsum”? Jen proto, že tvrdilo opak, a proto mělo být zapomenuto? Anebo proč nebyl takovýto “obrat” v učení církve alespoň nějak sdělen a vysvětlen? Ve vyšších patrech vatikánských paláců si dosud neuvědomili, že jedna z hlavních příčin vzniku rozkolu, kterým prochází katolickým společenstvím, spočívá právě ve způsobu, jakým se zachází se všemi bergogliánskými „novotami“ (říkejme jim tak), jak se s nimi nakládá a jak jsou nakonec předkládány Božímu lidu, často teprve poté, co jim přerostly přes hlavu.
Jak si vysvětlit, že v pokoncilní církvi, po pontifikátech pěti papežů, nadále existují v relevantních otázkách rozdělení, která ji nesmírně oslabují?
V rámci přípravy na jubilejní rok 2000 vyzval Jan Pavel II. biskupy, aby provedli zpytování svědomí také ohledně toho, jak byl koncil realizován v jejich diecézích, a odtud aby pak vycházeli při „nové evangelizaci“. Je to neuvěřitelné, ale ani jeden biskup neodpověděl! Jakmile II. vatikánský koncil skončil a biskupové se vrátili do svých diecézí, mnozí se opět ponořili do rytmu církevní byrokracie. Katolickým laikům se dostalo jen malé nebo žádné pomoci při dozrávání v rámci onoho mimořádného reformního proudu, který církvi vtiskl koncil. V důsledku toho mnohé z velkých koncilních „výdobytků“ nikdy konkrétně nevstoupily do života katolického společenství (jako například třetí kapitola „Lumen gentium“ o Božím lidu, na kterou se nyní pokusila navázat synoda o synodalitě) nebo se periodicky vynořovaly (jako například otázka mše svatého Pia V., kterou nejprve znovu připustil Benedikt XVI. a po čtrnácti letech zrušil František).
Co je však nejvíce zarážející, je opakující se konflikt mezi obhájci Tradice a zastánci neustálého “aggiornamenta”. Již papež Roncalli ve své úvodní řeči na koncilu rozvířil kuriální kruhy oním slavným rozlišením: “Jedna věc je podstata starobylé nauky ‚depositum fidei‘ a jiná věc je její vyjádření“. Není snad právě toto hlavní příčinou sporu například mezi pěti kardinály, autory “dubií“, a Františkem s jeho vskutku nepříliš vyčerpávajícími odpověďmi? A navíc hrozí, že se tento spor ještě více vyhrotí po příchodu kardinála Victora Manuela Fernandéze do čela Dikasteria pro nauku víry. Nejde totiž už jen o proces – nastartovaný Františkem – relativizace nauky, kterou papež považuje za “chladnou“, téměř „matematickou“. Nyní se zdá, že s Fernandézem začíná mířit také na nauku, kterou utvářely minulé výroky Magisteria a která má být údajně „lépe interpretována“, aby se tak rostlo v chápání Božího Zjevení; s přihlédnutím – aniž by to však bylo otevřeně řečeno – ke kulturním a především antropologickým změnám naší doby.
Nicméně, všechny tyto rozmíšky mezi kleriky nakonec církev posílí nebo oslabí?
Někteří ti možná vyčtou, že jsi ve své knize k Františkovi příliš kritický.
Napsal jsem tuto knihu z pozice křesťana, který je nucen každý den číst v tisku nebo zaznamenávat v sociálních médiích a televizních novinách, stále nové skandály, které poškozují obraz církve. A to až do té míry, že člověk začne pochybovat, zda je tato církev skutečně tím místem, které Kristus ustanovil pro život těch, kdo v něj věří. Nebo zda naopak není, přinejmenším ve svých mechanismech, ve svých strukturách, v institucích, které nakonec potlačovaly charismata, a řekl bych dokonce ve “třídě“ lidí, které ji řídí, výsledkem ideologie nebo řady prvků, které se během času “poškodily” a navršily se na ni v jejím historickém rozměru.
Jako věřící člověk však odpovídám, že ne.
http://ilsismografo.blogspot.com/2023/10/italia-intervista-il-pontificato-di.html
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!