Minulý týden akademický senát Katolické teologické fakulty v Praze odmítl návrh jednat o odvolání děkana Vojtěcha Novotného. O vyhrocené atmosféře na KTF jsme si povídali s proděkanem Jakubem Jinkem.
V posledních dvou měsících bylo vedení fakulty pod obrovským tlakem. Děkan Vojtěch Novotný to odnesl svým zdravím. Co pro vás osobně je na celé této kauze nejtěžší? Dokážete v těch událostech z posledních týdnů pro sebe nalézt i něco pozitivního? Nějaké poučení či přínos?
Tlak je skutečně enormní, nikdy jsem nic takového nezažil, a to mám již z minulosti nějaké zkušenosti s krizovým řízením. Zdroje tlaku jsou zhruba řečeno čtyři. Nejzuřivější bouře se rozpoutala – nepřekvapivě – na sociálních sítích. Přestože sám nejsem jejich uživatelem, a jsem tudíž chráněn aspoň od bezprostředních vjemů, které na denní bázi vyvolávají, nejhorší útoky se ke mně samozřejmě vždy nějak dostanou. Vrcholem bylo, když jeden z „diskutujících“ začal urážet moji manželku. Tedy moji nejbližší osobu, která ovšem s celým případem nemá absolutně nic společného. Tam jsem si uvědomil, že opravdu přestává legrace a že jediným cílem druhé strany je naprostá profesní a morálně reputační anihilace protivníka.
Druhým nepříjemným zážitkem je zkušenost s některými novináři. Veden přesvědčením o nezbytnosti médií pro fungování moderních politických režimů jsem měl vždy tendenci novinářský stav před útoky i běžnými výhradami bránit. V nynější kauze jsem si uvědomil, že z mé strany šlo asi o takovou naivitu, s jakou se dříve tradovala úcta k císařpánovi či tatíčku prezidentovi – pouze na základě vštěpovaného povědomí o významu dané instituce jsem nebyl ochoten rozlišovat. A v dnešní mediální krajině je rozlišování nutné. Vedle lidí, kteří dělají poctivě své řemeslo, tedy zejména informují veřejnost (a samozřejmě že k novinařině patří i hodnocení, ovšem založené na faktech), je dnes na mediální scéně množství aktérů, jejichž cíl je zcela jiný: pomoci prosadit určitou politiku nebo určité vidění světa. A není vždy úplně snadné tyto skupiny odlišit. V přítomné kauze jsou nejhlasitější (a také nejpilnější – je to náhoda?) právě ti druzí. Někteří z nich dokonce pěstují osobní přátelské vztahy s našimi přímými protivníky – a tam už jde o ohrožení nejobecnějších zásad novinářské etiky.
A ty další zdroje nátlaku?
Nepříjemným faktorem byla velmi důkladná koordinace některých kroků našimi kritiky. Jakkoli může být něco na tom, že současná krize dala prostor k vyjádření všemožných, dříve snad jen latentních projevů nespokojenosti, přesto zůstává otázka, kolik míry spontaneity, a naopak vypočítavosti či manipulace bylo ve všech těch podáních, která doslova zasypala různé universitní a jiné orgány. Cíl časové koordinace těchto – jednotlivě podle všeho vesměs nikterak zásadních – podání byl přitom jednoznačný: vytvořit žádoucí tlak na instituce, v jejichž moci je zahájit proces sesazení děkana, tedy zejména na fakultní akademický senát a na rektorku. Zatímco v případě prvního orgánu došlo na základě uvážlivého posouzení situace k uklidnění, rektorát, jenž je pochopitelně pod mnohem silnějším tlakem médií a jiných aktérů, a to, přestože jsme mu průběžně dodávali všechny relevantní informace, nakonec dospěl k rozhodnutí uvalit na nás trojí vnitřní kontrolu. (Mimochodem, paní rektorku jsme ubezpečili, že všechny tyto kontroly vítáme a že jsme přesvědčeni, že přes svoji náročnost vposled přispějí k projasnění procesů na fakultě.)
V neposlední řadě mě zarazila i reakce mnohých lidí, kteří o daném případu vlastně nic moc nevědí, a přesto si o něm jsou ochotni učinit rychlý úsudek pouze na základě informací z jedné strany. Tato neschopnost elementární kritiky zdrojů se týká i velmi vzdělaných lidí, řady kolegů na fakultě a v neposlední řadě i lidí z mé vlastní odborné komunity filosofů, z nichž mnohé dobře znám a považoval jsem je za své přátele. Když přemýšlím nad tím, co může vést člověka, který má všechny předpoklady k tomu, aby ten případ komplexně posoudil – má nejlepší vzdělání, zná dobře specifika akademické oblasti, má z minulosti osobní zkušenost s prací se mnou (řekl bych, že ne vždy špatnou) a má také samozřejmě možnost kdykoli zvednout telefon a na všechno se mě vyptat –, když tedy takový člověk místo toho jen lajkuje urážlivé a útočné posty proti mně, nedospívám k nijak veselému závěru. Mnozí jsou dnes zřejmě ochotni místo myšlení jen hodnotit, posuzovat a odsuzovat. Nelze to vidět jinak než jako známku určité duchovní vyprahlosti. Současně je v tom patrná ochota nechat se zcela pohltit kulturním bojem, v němž už ani není třeba rozlišovat strany. Mně byl vždycky kulturkampf vyjadřovaný v pojmech progresivní — konzervativní spíš k smíchu, držel jsem se pronikavé analýzy D. von Hildebrandta, podle níž jde v církevním prostředí o falešné alternativy. Myslím si koneckonců, že kultura je něco velmi kontingentního, a mám trochu podezření, že v tomhle se neliším ani od svých hlavních oponentů, mohu-li soudit podle své zkušenosti s nimi a jejich minulých vyjádření – myslím, že spíše než ze svého přesvědčení hovoří strategicky na základě očekávané reakce publika a ony předem vyhloubené zákopy využívají spíš jako vehikl nějakých svých osobních zájmů (to, že prof. Petráček ihned interpretoval svou výpověď ve světle Istanbulské úmluvy, je toho jasným příkladem).
Nenajdete tedy na celé situaci kolem KTF nic, co by vás potěšilo?
Ale ano. Potěšující je samozřejmě velké množství podpůrných hlasů. Jejich počet i – řekl bych – reprezentativnost mě utvrzují v dojmu, že sociální sítě a média nezrcadlí vždy realitu. Nerad bych se dopustil chybného úsudku, ale v rámci jakési soukromé ankety bych řekl, že podpůrné hlasy tvoří oproti všem těm protestním hlasům výraznou většinu. Ano, je to většina příslovečně mlčící, alespoň tedy veřejně. Ale to už tkví v podstatě věci samé – v kulturních bojích hraje klíčovou roli strach a zastrašení. Kdo si dnes dovolí otevřeně podpořit někoho, kdo je druhou stranou spojován s nepřátelstvím k stejnopohlavním sňatkům apod. (děkuji čestným výjimkám)? Proto jsem velmi zavázán vašim novinám, že zde o těchto věcech mohu – vlastně úplně poprvé – takto otevřeně promluvit.
Vnější pozorovatel nemůže přehlédnout, že mezi nejhlasitějšími oponenty stávajícího vedení fakulty jsou lidé, kteří při poslední volbě děkana neuspěli se svým kandidátem. Nemohou pak být motivy, které vedou tyto lidi k požadavku odvolat Novotného z čela fakulty, nakonec méně vznešené, než se prezentují? Nemůže za nimi prostě být jen obyčejná lidská mstivost? Kde důvody celého „sporu o fakultu“ vidíte vy?
Myslím, že jste velmi dobrý pozorovatel. Upřesnil bych, že jde o skupiny dvě, vedle poražených z předchozí děkanské volby jde také o představitele jednoho fakultního oboru a katedry, která není úspěšná a na fakultě je pro svůj slabý výkon dlouhodobě v jakési defenzívě. (Nutno říci, že prof. Petráček, o něhož v této kauze příslovečně vůbec nejde, ve své osobě propojuje obě uvedené skupiny.)
Současně se omlouvám, že vám k tomu nic dalšího neřeknu, protože cokoli z toho by nijak nepřispělo smíru na fakultě, kterého je nám nyní potřeba – a já jsem první, kdo o něj musí usilovat.
Snad bychom také mohli zmínit něco pozitivního. Pokud se nemýlím, podařilo se Katolické teologické fakultě po dlouhých letech prolomit klesající zájem uchazečů o pregraduální studium a do nově akreditovaného programu Filosofie a etika přilákat snad až stovky studentů. Jak hodnotíte tento úspěch a má nějaký vztah k současné krizi na fakultě?
Ano, je tomu tak, v novém programu máme přes 300 zapsaných studentů. Jako fakulta jsme za to samozřejmě velmi vděční, protože se tím opravdu podařilo zlomit určitý neblahý trend, který nás trvale limitoval v rozvoji. Současně ale musím upozornit, že jste se opět dotázal – možná nechtěně – na kontroverzní téma. Naši oponenti nám totiž dnes zazlívají i tento úspěch. To je ve světle veskrze neútěšné situace fakulty ve věci počtu studentů dosti paradoxní a nepřímo to ukazuje na účelovost také ostatních obvinění. Abyste rozuměl – zazlívá se nám, že jednak nedokážeme ty lidi odučit – přitom výuka už normálně probíhá, a to při maximální pozornosti věnované potřebám studentů – a že jednak jde z podstatné části o „Rusáky“, kteří si k nám přišli jen pro vízum; tuto druhou výhradu snad ani nestojí za to komentovat – přesto doplňuji, že v novém oboru podíl zahraničních studentů nikterak nepřesahuje průměr v jiných oborech. Dosavadní reakce studentů a jejich zástupců (s nimiž pravidelně komunikujeme) naštěstí naznačují, že je tyto hlasy nikterak nezviklají v rozhodnutí u nás filosofii a etiku studovat. Pro upevnění jejich předsevzetí se – kromě poctivé výuky – snažíme jejich běžné studium obohatit mimořádnými přednáškami špičkových odborníků (proběhla již přednáška prof. Sousedíka, následovat bude přednáška a seminář prof. Gersona z Toronta). Každopádně doufáme, že se nám s novým oborem podaří dodat zásadní impuls k dalšímu rozvoji fakulty.
Akademický senát ve středu odmítl jednání vedoucí k odvolání děkana. Věříte, že tím napětí, které nyní na fakultě panuje, poleví? Co lze nyní učinit pro uklidnění atmosféry?
Rád bych věřil, že napětí bude nyní ustupovat. Jak jsem už psal ve svém dopisu zaměstnancům (zveřejněném na webu fakulty), je nyní třeba se vrátit k práci. Před fakultou stojí řada, jak se dnes moderně říká, výzev, což je ve skutečnosti eufemismus pro problémy. Je strašlivé, že pokus o řešení jednoho zásadního z těchto problémů (totiž problému udržitelného rozpočtu), který pan děkan podnikl v srpnu, vedl k tak divoké reakci, která činnost vedení a do značné míry i administrativy fakulty paralyzovala na dva měsíce. Zde je na místě obecnější úvaha. Na Vámi zmiňovaném setkání akademického senátu jsem hovořil o značných obtížích s řízením této fakulty, které zakouším. V současné krizi se ukázalo, že naši zaměstnanci nesnesou ani to, když se jim přidělí výkon činností, které mají v popisu práce a k nimž jsou plně kvalifikováni. Je třeba si uvědomit, že podobnými projevy neloajality se zde zadělává na obrovský problém – ujímá se takový organizační a zaměstnanecký étos, kdy jakýkoli krok ve směru změny statu quo bude zpochybňován a znemožňován.
Velice si vážím autonomie a projevů vnitřního života fakulty, akademického senátu, role garantů, vedoucích kateder a dalších subsidiárních orgánů. Jako někdo, kdo se celý profesní život zabýval sociální etikou a politickou filosofií jsem si dobře vědom klíčové role odborů v zaměstnaneckém vztahu; přesto musím konstatovat, že tyto instituce se mohou stát zdrojem rozvratu, nejsou-li vedeny uvážlivostí a vědomím proporcionality. Situace, kdy je vedení malé fakulty vlastně kvůli banalitě (jde o půlúvazek jednoho profesora s velmi slabým pedagogickým i vědeckým výkonem) vystaveno soustředěné šikaně ze strany různých stěžovatelů, grémií a institucí, je neúnosná a může vést k paralýze, která, jakmile nastane, se jistě neomezí na volební období současného děkana.
Myslím, že je to součást obecnějšího, celospolečenského a snad i globálního problému krize řízení, v němž politické, programové a ideové rozhodování musí čelit stálé relativizaci ať už prosazováním partikulárních práv (reálných či domnělých) anebo technicko-ekonomickou racionalitou („vítězství Excelu nad politikou“). Na naší fakultě je tento problém ještě zesilován silovým polem onoho kulturního boje. Je proto třeba, aby si všechny strany dřívějších konfliktů uvědomily, oč zde jde: totiž že jde o udržení možnosti vůbec někam fakultu směřovat a od jejích zaměstnanců něco vyžadovat.
Krizi, kterou fakulta prošla, a něco podobného platí také o trojí rektorátní kontrole, kterou fakulta nyní prochází, je dobré využít jako příležitosti ke zlepšení – procesů i vztahů. My jako vedení jsme pochopili, že některé věci musí být sdělovány uvážlivěji. Víme také, že v situaci probíhajících změn musí být dostatek iniciativy ponechán lidem, kteří budou nové úkoly přejímat a na nichž samozřejmě vposled závisí úspěch jakékoli reformy. Konečně je také třeba deklarovat stálou připravenost nás, vedení, i administrativy fakulty, řešit problémy, s nimiž se naši zaměstnanci potýkají.
Na zasedání senátu jsem upozornil, že všechny nastalé změny mají vést k lepšímu, primárně k ekonomické efektivizaci a úspoře, která nám umožní při nejmenším další fungování. Nejsem v pozici, abych sliboval našim zaměstnancům nějaká budoucí dobra, ale jistě se neminu intencí pana děkana, když řeknu, že všechny tyto změny mají vposled přinést zlepšení pracovních a mzdových podmínek na fakultě, což je náš prvořadý úkol. K jeho naplnění je ovšem třeba ujít určitou cestu, která nebude vždy snadná a příjemná, a to bez ohledu na to, pod jakým to bude děkanem.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!