Bůh stvořil muže a ženu, nikoliv 60 pohlaví, připomněl pro italský deník Il Giornale kardinál Gerhard Ludwig Müller. V reflexi nedávno zakončeného prvního zasedání Synody o synodalitě kritizuje nejen odklon od teologické diskuse, ale také odklon od skutečných problémů dnešní doby, jako je ztráta smyslu života u mladých lidí nebo transhumanismus. Jednoznačně se také vymezil proti hlasům o změně doktríny. “Papež a biskupové nejsou vlastníky církve, nýbrž nástupci apoštolů a služebníci Božího slova.”
Už před zahájením synody patřil mezi její otevřené kritiky. Kardinál Gerhard Ludwig Müller, bývalý prefekt Kongregace pro nauku víry v první části Františkova pontifikátu, svůj názor nezměnil ani po uplynutí 25 dní synodních prací. V obsáhlém rozhovoru pro Il Giornale tento teolog, který redigoval sebrané spisy Josepha Ratzingera, od své skepse neustoupil: „Nikdy bych papeži neradil, aby si vybral takové téma… Už synoda sama o sobě je abstraktním pojmem. Je to trochu jako uspořádat shromáždění o shromažďování. Moc smyslu mi to nedává“.
„Papež není vlastníkem církve“
Výsledkem pětadvacetidenní práce je souhrnná zpráva, v níž se objevují nejkontroverznější témata: ženský diakonát, genderová identita, interkomunio, zrušení povinnosti kněžského celibátu. V těchto bodech sice nejvíce účastníků hlasovalo proti, ale přesto byly všechny jednotlivé body dokumentu nakonec schváleny jasnou většinou. Na závěrečné tiskové konferenci kardinál Jean-Claude Hollerich – relátor synody – prohlásil, že “rezistence není zase tak veliká“ a že „kdybychom v demokratickém státě měli podobné výsledky při schvalování zákona v parlamentu, byli bychom velmi šťastní“. Ve světle opakovaných prohlášení papeže i samotného Hollericha o tom, že synoda není parlament, se toto přirovnání jeví problematicky. “Je v tom rozpor,“ říká Müller a vysvětluje, že „hlasování biskupů na koncilu nebo synodě není hlasováním, které by představovalo vůli lidu nebo oligarchie, neboť biskupové mluví jako svědkové pravdy“. “Biskupové, ale ani papež, nejsou Pány, nejsou vlastníky církve, jsou pouze nástupci apoštolů,“ upřesnil německý kardinál. Rozpaky budí ale také jiné věci, jako je rozšíření účasti na omezenou skupinu laiků. “Biskupská synoda je synoda biskupů, instituce vytvořená proto, aby se biskupové mohli podílet na správě univerzální církve, na základě svého svěcení,“ poznamenává kardinál Müller. “Nyní se prosazuje jakási tendence relativizovat úřad biskupů a přirovnávat jej k laikům, a takto papež zůstává tím jediným, kdo je spojen s magisteriem.” Na dotaz, zda v tomto bodě dochází k odklonu od II. vatikánského koncilu, nabádá k lepšímu studiu koncilních dokumentů. “II. vatikánský koncil chtěl překonat tuto izolaci papeže od zbytku biskupského kolegia, tato pojetí synody jej nyní oddaluje,” dodává.
Co se tedy probíralo po celý měsíc v aule Pavla VI. u dnes již proslulých kulatých stolů? Kardinál Müller neskrývá rozladění nad tím, co od některých účastníků slyšel. „Byla to směs teologických argumentů, sociologických analýz a psychologie,“ říká kardinál a zdůrazňuje, že je sice pravda, že „teologie je v kontaktu s jinými vědami, zejména s filozofií“, ale také je pravda, že na synodě biskupů „argumenty jako takové musejí být teologické, protože to je podstata poslání církve, která není přirozenou organizací vytvořenou lidmi, nelze ji chápat jen pomocí kategorií občanských organizací“. S rozpaky se vyjádřil zejména o projevech některých laiků, kteří sice měli zastupovat celý Boží lid, ale nebyli zvoleni, nýbrž vybráni biskupskými konferencemi a následně ještě schvalováni přímo papežem. Jak podotýká kardinál Müller, jejich postoje si byli navzájem spíše blízké a naopak mezi účastníky chyběli věřící s jiným pohledem. Doporučil laickým delegátům, aby prohloubili studium koncilních konstitucí, zejména Lumen gentium a Dei Verbum. Pro bývalého prefekta Kongregace pro nauku víry není problémem dialog mezi protichůdnými názory a umí si představit hledání určité syntézy, ale „ve věcech víry nelze dělat kompromisy“. Tento postoj vysvětluje příkladem, který je mu blízký: „Svatý Bonaventura a svatý Tomáš měli v teologii odlišný styl, ale stejnou víru”. A tedy v otázkách víry není na místě žádný kompromis, protože „buď věříme v božskou přirozenost Krista, nebo ne. Tertium non datur“. Vysvětluje to dalším příkladem, který vede zpět k jednomu z odstavců závěrečné zprávy, a to k otázce eucharistické pohostinnosti: „Máme sedm svátostí, nikoli dvě jako protestanti. Nemůžeme tedy přistoupit na kompromisy a domluvit se třeba na pěti, protože svátost je předávání Boží milosti.”
Kardinál Müller byl na synodě jedním z mála, kdo se už předem netajili s přesvědčením, že je třeba jít proti proudu. To nemohlo uniknout pozornosti, těch, kdo smýšlejí jinak. Jako například James Martin, jezuita známý svou angažovaností za prosazení kauzy LGBT+ v církvi. Ve dnech synodních prací tento americký jezuita zveřejnil fotografii ve společnosti Müllera. Bývalý prefekt k této epizodě vysvětluje, že Martin ho o přestávce oslovil s žádostí o fotografii a on neměl námitky. “Nejsme nepřátelé, mluvím s každým. Vyfotili jsme se, ale to neznamená, že přijímám jeho agendu týkající se přijímání LGBT propagandy,” říká kardinál. Na upozornění o Martinově zklamání nad absencí konkrétní zmínky o duhové komunitě v závěrečné zprávě, se německý teolog neubránil a uzavřel s výmluvným “díky Bohu”.
Postoj kardinála Müllera je průzračně logický: „Člověk je zklamán, pokud si předem dělal iluze. Nelze přijít na synodu a dělat si bláhové naděje, že církev může změnit zjevené učení.” “Církev není učitelkou, nýbrž služebnicí Božího slova,” dodává. “Jestliže Bůh zjevil, že existuje muž a žena, nemůžeme říci, že existuje 60 pohlaví. Podle Boží vůle existují pouze dvě.” Německý kardinál se od počátku netajil s tím, že jakoukoli změnu v úhelných kamenech učení církve považuje za vyloučenou. A s pobavením glosuje, že patrně proto se mu nestalo, že by se ho během přestávek na synodě kdokoli pokoušel přesvědčit, aby podpořil agendu progresistů.
Někdejší prefekt Kongregace pro nauku víry, deklasované nyní na “dikasterium”, stejně jako všechny další vatikánské úřady, se neomezuje pouze na kritiku. Nastiňuje také, v jakých otázkách by se církev měla skutečně ptát sama sebe, co dělat. „V dnešním světě bychom se měli zabývat tím, jak oslovit lidi evangeliem Ježíše Krista. Vždyť v Itálii dvě třetiny mladých lidí říkají, že nevěří v Boha a nenacházejí smysl svého života,“ poznamenává kardinál. Je také znepokojen nárůstem počtu sebevražd, které jsou jednou z hlavních příčin úmrtí mladých lidí na celém světě. Podle Müllera je toto číslo „znamením hlubokého nihilismu, který existuje v našich post křesťanských společnostech“. To jsou velké výzvy, před kterými církev nesmí zavírat oči, všímá si bývalý prefekt. Církev si musí klást otázky o problémech, jako je transhumanismus, protože “vytrácí-li se jakýkoli transcendentní moment, stává se člověk pouze otrokem mocností, jako je umělá inteligence“.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!