Mnozí v něm žijí, aniž by to věděli nebo si to dokázali připustit, natož z něj odejít. Domácí násilí se podle odhadů týká až 40% obyvatel ČR. Na jedné straně jsou skutečné, tiché oběti a často také jejich děti, na straně druhé se stává pojem domácí násilí čím dál víc zneužitelný. Zvlášť při rozvodových bitkách.
„Nebije tě, nechlastá, nemá milenku, tak co chceš? Nikdo to nemá v manželství růžové…“ říkají někteří. Organizace, které pomáhají obětem domácího násilí, vysvětlují, že domácí násilí zdaleka není jen bití a fyzické násilí. Psychické násilí, které není viditelné na první pohled, totiž může mít pro oběti mnohem víc zničující následky než šrámy a modřiny.
Situaci obětí zhoršuje fakt, že oběti věří predátorovi, že si za to mohou samy, a že ony jsou ty špatné, jinak by se takhle nechoval, snaží se maximálně přizpůsobit, postupem času nedat sebemenší příčinu k tomu, aby násilníka rozčílily… Chodí „po špičkách“, aby neudělaly něco „špatně“. Jenomže ať se snaží sebevíc, vždycky se něco takového stane. A násilník? Bud trvá na tom, že chyba je na straně oběti – kdyby ty žaluzie nedávala pořád tak špatně, nebo kdyby konečně pochopila, že takhle se talíře na odkapávač nedávají, a nepřesolila zas to jídlo – nemusel by se rozčilovat. V lepším případě se násilník za své výbuchy omluví a slibuje, že už se nic takového nebude opakovat a zahrne oběť láskou a pozorností, aby ji k sobě ještě víc připoutal a potom mohl svůj útok zopakovat s ještě větší intenzitou než předtím. Anebo se neomluví, a jen trvá na tom, že má svoje práva, a „když třicet let čekal do svatby, tak teď si chce užít – a ty budeš dělat to, co já chci – až do smrti. Tak jsi to přece slíbila!“
Vedle bití a napadení, které mohou někdy končit až krátkodobým vykázáním násilníka z bytu (institut vykázání ze společné domácnosti pomáhal v době cca před 15 lety prosadit hlavně lidovec Jan Kasal, v současné době je to na deset dní, ale pracuje se i na prodloužení lhůty na 14 dní, vše bylo v rámci tehdy přijatého zákona na ochranu proti domácímu násilí), může ale docházet k izolaci oběti od rodiny a přátel, k ekonomické závislosti (kdy nemá přístup ke společnému ani svému účtu a dostává peníze v hotovosti od „hlavy rodiny“), sexuálnímu násilí, ale také k vyhrožování, ponižování a manipulaci. To vše probíhá jednostranně. Tedy násilná a ohrožená osoba si nikdy nemění role. Pokud nejsou modřiny a rány, tak navenek mnohdy nikdo nic nepozná ani netuší.
Zatímco organizace, které pomáhají obětem domácího násilí, nabízí různé definice a výčty, podle kterých si každý může zhodnotit svou situaci a zamýšlet se, nakolik se ho to týká (tedy pokud není natolik izolován, že mu to násilník znemožní), zákony u nás žádnou jasnou definici nemají. Trestní zákoník sice upravuje pojem násilí, ale jednotné znění nikde není.
Lidé to budou zneužívat
O změnu teď usiluje Ministerstvo spravedlnosti, které chce vložit do Občanského zákoníku definici domácího násilí. Bohužel návrh, který se svým zněním hodně blíží textu Istanbulské úmluvy, není úplně jasně formulován a nabízí prostor pro manipulace. „Chápu, proč některé ženy přicházejí s těmito podněty, nemůžeme pořád vzpomínat z pozice mužů na staré dobré časy, spousta rodin fungovala a funguje jenom díky tomu, že ženy naprosto potlačily svou osobnost, ale pokud zákon bude takto přijat, lidé ho budou zneužívat,“ říká poslanec Aleš Dufek, KDU-ČSL, a z pozice advokáta s dlouholetou zkušeností konstatuje, že tam, kde možnost zneužití je, ji většinou lidé nějak využijí.
Například má být za domácí násilí označeno nejen opakované, ale i jednorázové jednání vůči oběti, jednání, při kterém zpravidla dochází ke zneužívání moci nebo nerovného postavení, jednání, kterým bylo nebo může být neoprávněně zasaženo do duševní nebo tělesné integrity, důstojnosti, zejména v pohlavní oblasti, vážnosti, cti nebo soukromí nebo kterým byla úmyslně vážně ohrožena nebo narušena její schopnost uspokojovat své potřeby. V praxi to může znamenat, že někomu po patnácti letech jedinkrát „rupnou nervy“ a okamžitě to může být zneužito při rozvodovém řízení, svěření dětí do péče i v majetkovém vyrovnání.
„Pokud někdo někomu dá facku, rozbije ve vzteku talíř a stane se to jednou za deset let, není to podle trestního práva protiprávní jednání,“ říká Aleš Dufek s tím, že ale současný návrh zákona by to změnil: „Vypadá to jako vygradování současné tendence boje proti jakémukoliv jednání, které by mohlo být považované za násilné, což bude vytvářet obrovský tlak na některé vztahy.“ Nelze si myslet, že ani v dobrých vztazích nenastanou těžké chvíle. Současný návrh podle něj tlačí lidi k dokonalosti. „Zvýšený hlas, facka, to vše může mít následné právní dopady. Já jako advokát tuším, že někteří mí kolegové na začátku rozvodového řízení budou řešit nejprve negace ze zaniklého vztahu, aby uhráli více majetku z vypořádávaného společného jmění manželů nebo lepší pozici při rozhodování o právech a povinnostech dětí. Například se řekne: paní dostane ze společného majetku 66%, pán 33%, a pokud na to nepřistoupí, vytáhne se, jak ji tehdy vrazil facku, když přišla opilá a celou noc nebyla doma – nebo opačně – že žena udeřila svého muže talířem, protože si po osmnácté nebyl schopen před jídlem umýt ruce a sedl si ke stolu…,“ advokát popisuje absurdity, které se mohou stát realitou. Řada lidí pak raději, než aby řešila „špínu“, která se koneckonců najde v každém vztahu, přistoupí na dohodu. „Raději se domluví, ale bude to domluva pod nátlakem,“ konstatuje Dufek.
Řešení tak bude v jasnější formulaci toho, co skutečně domácí násilí je – ale také v diskusi a osvětě ve společnosti. „Také vidím potřebu zdůrazňovat rovnost partnerů za předpokladu, že muž a žena jsou dvě různé bytosti. Protože vlna, která hovoří o tom, že člověk se narodí a může si časem vybrat, jestli se genderově bude cítit jako žena nebo muž, této atmosféře nepomáhá,“ uzavírá Aleš Dufek.
Kateřina Šťastná
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!