Reportáž
Komunitní centrum Matky Terezy na pražském Jižním Městě hostilo v úterý 28. května třetí ročník konference nadepsané Aktivizace života farností, na níž vystoupili referenti z rozličných koutů Moravy i Čech. V auditoriu seděli i otcové biskupové Vlastimil Kročil (českobudějovický) a Zdenek Wasserbauer (pomocný pražský). Autoři příspěvků měli svým způsobem odpovědět na otázku vyslovenou v úvodu setkání: „Jak může farnost oslovit své okolí i své členy? Jak probudit farníky z letargie a které aktivity se již osvědčily?“
S příspěvkem „Malá misie v severozápadních Čechách“ vystoupil P. Vilém Štěpán, premonstrát, jenž dříve sloužil na Svatém Kopečku u Olomouce a nyní spravuje obvod zahrnující 43 vesnic s ohniskem v mariánském poutním místě Liběšice u Žatce. Jak otec Štěpán sdělil, jde v podstatě o misijní oblast. V její historii sehrál významnou roli redemptorista P. Jaroslav Saller, který tam začal s prací pro mládež a založil v Liběšicích dodnes fungující pastorační centrum. „Musíme děti převálcovat pozitivními zážitky,“ říkával a otec Štěpán se toho snaží držet, stejně jako další Sallerovy zásady: „Musíme z těch dětí dělat Boží přátele,“ což znamená zasít aspoň semínko víry, které může po letech vzejít.
Zvláštností liběšického střediska je, že se nikdy nezavírá a že se v něm nachází adorační kaple otevřená ustavičně, kam se mohou lidé uchylovat, aby se nadechli. Jelikož v oblasti mnozí čelí chudobě, zřídila farnost potravinovou banku obstarávající zhruba 20 tisíc lidí. Správa farnosti se potýkala také se stavem kostelů – na památkovém ústavu v Ústí nad Labem v roce 1989 leželo 28 žádostí z okresu Louny o sejmutí památkové ochrany před demolicí. Jak s tím naložil otec Štěpán? „Neměl jsem stejný názor jako někteří moji kolegové, kteří říkali: Ať to spadne. Uvědomovali jsme si, že když se nějaké místo začne obnovovat, tak se začne probouzet i život v obci. […] Leckde jsme po mnoha desítkách let obnovili bohoslužby – s různou pravidelností – a v každém místě se nakonec našel někdo, kdo začal o duchovní život projevovat zájem.“
Další vystoupivší přijeli z Hosína severně od Českých Budějovic: Pavel Šmíd vystudoval teologii a živí se co divadelník-loutkoherec; Zdenka Lipoldová, hosínská rodačka, pracuje u dráhy. Jejich vyprávění začalo prázdnou farou zpustošenou zemědělskými účely, kam přijela na konci roku 1990 českobudějovická křesťanská mládež prožít silvestra. A v Hosíně už zůstali: faru opravili a založili rodiny. Za důležitý moment Šmíd a Lipoldová označili oslavy 110. jubilea svěcení kostela a 680 let od založení obce v roce 2010, kdy obyvatelé fary uspořádali průvod, divadlo i koncerty a kromě farníků přišli také všichni ostatní z místních. Propojení farnosti s obcí bylo umocněno programem u příležitosti svěcení nových, ze sbírky pořízených zvonů roku 2014, z nějž se stala tradice každoročních slavností s názvem Hosínské zvonění. Zajímavou okolností činnosti tamních farníků je, že se zapojili do vedení obce, a v zastupitelstvu dokonce zaujímají všechna místa.
Svůj referát přednesl také Miroslav Přikryl z Frýdku, který pracuje na biskupství ostravsko-opavském jako vedoucí odboru dotačních projektů a církevní turistiky. „Jde mi o to, ukázat, jak je důležité pro život ve víře – zvlášť možná pro nás muže –, abychom i my,‚amatéři‘, nebyli jenom konzumenty slavení bohoslužeb, ale taky tvořili: ve svých rodinách – tam, kde nám to přísluší – a ve společenství,“ řekl. V jeho příspěvku nadepsaném „Bohoslužby laiků?“ kupodivu nepadlo ani slovo o liturgii hodin čili denní modlitbě církve ani o službě akolytů. Zato se zabýval pesachovou večeří: „Inspirovali jsme se tím, jak slavil Velikonoce Ježíš. To znamená tím, že prožíval se svými učedníky pesachovou večeři.“ (Copak slavení eucharistie není inspirováno tím, jak slavil Velikonoce Ježíš?)
Dále popisoval velkopáteční pašije provozované na náměstí a tzv. večery chval. Příspěvek byl poznamenán zaměňováním pojmů bohoslužba (liturgie) a modlitba. Přikryl mj. zauvažoval o vhodnosti pojmu „laik“: „Už s tím pojmem ‚laik‘ často bojuju. […] Spíš bych si možná raději říkal ‚amatér‘ – že jsem v církvi ‚amatér‘. S tím bych neměl problém, protože ‚amatér‘ je milovník. Miluje a dělá věci z lásky, než že je jako neumí. […] Myslím si, že by lépe vystihovalo podstatu to slovo ‚amatér‘.“
Na to reagoval biskup Wasserbauer a vysvětlil, že označení „laik“ pochází z řeckého slova pro lid a znamená „z lidu“, rozuměj Božího lidu. „Nenechte si vzít slovo ‚laik‘ – to je ‚já jsem součástí Božího lidu‘,“ apeloval a dodal: „To je vyznamenání, to je něco krásného, to není nic, co by vás ponižovalo.“
Slovo si potom vzal biskup Kročil a hovořil o jistých potížích v souvislosti s novými hnutími v církvi: „Jakým způsobem mají kněží komunikovat s těmi novými hnutími a komunitami. To je největší problém, protože si často nerozumějí.“ Další věc je, že mnohdy se tato hnutí nescházejí v kostele. „To je obrovská výzva: aby nedošlo k odpojení od chrámů a od těch lidí, kteří v těch chrámech ještě jsou,“ řekl biskup.
V různých konferenčních příspěvcích se opakovaně vracel obraz prázdných kostelů a s ním nevyřčená otázka, kdo za ně může. A uplatnil se přístup, jenž se pomalu stává příslovečným: prázdné kostely se přičítají těm, kdo v nich zůstali. Jako by se i mezi křesťany rozmohl kult úspěchu, a sice úspěchu vyjádřeného čísly. Opravdu církev potřebuje výrazy (přiznejme si – módní) jako management, projekt, designer, kouč nebo hagioterapie, s nimiž bylo lze se na konferenci setkat? Církev není firma – to je dobré si uvědomit. Pozoruhodným rysem některých referátů bylo také pojetí farnosti jako společenství zahrnujícího i nevěřící obyvatele obce, resp. ty, kdo se neúčastní slavení bohoslužeb. Jestliže z tohoto pohledu pojítkem farnosti není společné slavení eucharistie, co jím vlastně je? Bydliště v katastru, návštěva jarmarku?
Z farnosti v Ořechu, která je rozkročena mezi Prahou a venkovem, přijeli P. Mariusz Kuźniar a Magda Tušlová, aby představili, jak lze obohatit farní kolorit o odkaz významné persony, která ve farnosti žila. V případě Ořechu jde o kněze-spisovatele Jindřicha Šimona Baara a spolek po něm pojmenovaný. Farář Kuźniar vylíčil ves Ořech coby oázu v sousedství rušného obchvatu. Chtěl zlepšit využití farního dvora a nadšen četbou Baarových děl inicioval založení spolku. V něm se předsednictví ujala paní Tušlová a jejich zatím tříletá činnost zahrnovala výlety, koncerty či přednášku. Otec Kuźniar nakonec přítomné seznámil se záměrem přebudovat stodolu na vzdělávací a kulturní centrum.
Součástí setkání v centru Matky Terezy byla mše svatá, v níž otec Zdenek Wasserbauer kázal na čtení z Markova evangelia začínající Petrovými slovy: „Hle, my jsme všeho nechali a šli jsme za tebou.“ Ježíš pak v odpověď jmenuje, co dostane ten, kdo se kvůli němu všeho zříká. Biskup Wasserbauer na to navázal myšlenkou, že když křesťané chtějí zorganizovat ve farnosti nějakou činnost, obvykle usilují o získání hmotných prostředků, např. budov. Měli bychom se ale Boha ptát: Čeho se mám zříci? Mluvil též o osobní svatosti a s ní spojené zbožnosti; ta je jediným dobrým základem pro činorodou iniciativu v životě farností.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!