Co potřebuje moderní výchova – 1. část

Proč si dovoluji jako kněz mluvit o výchově? Nejsem rodič. Nejsem odborný specialista. Během svého působení jsem však měl možnost získat nějaké zkušenosti. V letech 1977 až 1982 jsem jako kaplan ve Val. Kloboukách učil náboženství přes čtyři sta žáků ročně. Po revoluci jsem jako lektor učil duchovní doprovázení na teologické fakultě UP v Olomouci přes 30 let. Chci mluvit lidově, protože nejsme na akademické půdě.

Výchova má zásady, které se nemění: například, že úkolem vychovatele je: stát se zbytečným, jak říkal Komenský. Pomoci vychovávanému vyrůst v osobnost, předat mu své zkušenosti, pomoci při budování zásad a získávání dovedností a pak jen zdaleka doprovázet. Vždy ve svobodě.

Mnoho věcí, které člověka ovlivňují, se však mění, a na to je třeba reagovat. Například člověk žijící kdysi na venkově v těsné vazbě s přírodou bral za samozřejmé, že po zasetí se musí čekat na sklizeň, že mnohé plody jsou jen v určité sezóně, že na cestu potřebuje určitý čas, protože chodil jen pěšky. Neznal virtuální svět internetu. Nelítal na dovolenou přes půl světa. Neměl mobil. V době internetu je všechno blízko, mizí čekání. Fyzická námaha a únava z těžké práce je pro mnohé neznámá. Místo a čas nahrazuje „tady a teď“. Trpělivost je neznámým pojmem. S tím téměř mizí i pojmy jako toužit, těšit se, očekávat, mít naději… Soustředění na přítomnost oslabuje výhled do budoucnosti. Mohli bychom uvést mnoho dalších příkladů, na které musíme ve výchově reagovat.

Zastavme se ještě u rodiny. V době, kdy žilo v domě více generací a bylo více dětí, bylo samozřejmostí, že vždycky je někdo doma. Dítě neznalo samotu. Mělo jistotu domova. I když vztahy nikdy nebyly a nebudou dokonalé, dítě se učilo z příkladu druhých. Radosti i bolesti se prožívaly společně. V početnější rodině se muselo dítě umět prosadit mezi sourozenci, ale také muselo znovu začínat po každém nedorozumění či zranění. Nebylo kam utéct.

V dnešní vyspělé společnosti má většina dětí větší blahobyt než tehdy. Mnohé mají svůj pokoj, a tak nemusí brát ohled na jiné atd., jak to znáte. Může se uzavřít se svým mobilem. Chybí mu ale vztahy. Pak se mluví o tom, že jsou křehké či snadno upadají do depresí.

Odborníci říkají, že jedním z důvodů depresí je příliš mnoho informací, které nejsou zpracovány. Děti potřebují, aby jim rodiče naslouchali, ale nejen na půl ucha, aby jim pomáhali nacházet odpovědi na jejich otázky. Protože je důležitější to, čím děti jsou než to, co mají, je třeba jim dávat zakusit, že jsou milované takové, jaké jsou, i když to neznamená, že se nemají snažit být lepší. Kdysi za komunismu se v zábavném pořadu ptala Jiřina Bohdalová Dvořáka na definici domova důchodců a sama si odpověděla, že je to pomsta za jesle.

Děti nutně potřebují rozvinout osobní přátelství s Bohem, protože bude-li Bůh opravdu přítomen v jejich životě, nebude je trápit samota. Potřebují objevit, že Bůh je miluje a záleží mu na nich, že na lásku se odpovídá láskou, že láska není jen cit či vášeň, ale i vůle chtít dobro pro druhého, že láska je šťastná, když dělá šťastnými druhé, že je velkorysá a nezastaví se ani před obětí, že může milovat dokonce i nepřátele. Důležitá je společná modlitba v rodině a vlastní příklad modlitby i účasti na mši svaté. Rodiče jsou v očích dětí věrohodní, když se snaží plnit, co při křtu dětí slíbili, že je vychovají ve víře a zajistí jim náboženskou výuku.

Když se dítě narodí, je plně závislé na matce. Pak přijde čas, kdy opakuje „já sám“ a kdy spolu s otcem poznává široký svět, v pubertě se potřebuje vymezit proti rodičům, vyjasnit svou identitu a pak chce něco dokázat a něčím být. Je-li úspěšný, udělá kariéru a buduje majetek, ale zralým člověkem se stane až tehdy, když objeví druhou polovinu světa a daruje se se vším, co je a má, manželovi či manželce. Ne, když si pořídí partnera, jako by to byl jeho majetek, či zařízení na výrobu štěstí, které se vymění, když neplní očekávání. Někteří se mohou darovat Bohu ve službě církvi, ale vždy jde o zralost spojenou s darováním sebe. Zdá se, že kult věčného mládí a přílišné soustředění na sebe dnes mnohým brání v dozrání lidské osobnosti.

Když objevíme u některého z dětí mimořádný talent na sport či hudbu, hledáme pro něj nejlepší učitele. Každý, kdo se narodí, má talent být mužem nebo ženou. Pomáháme jim dostatečně rozvíjet tento jejich talent, aby z nich vyrostli zralí muži a ženy? Jako se trenér neptá každou chvíli, jestli to svěřence ještě baví a jestli nechce měnit druhy sportu, ale vytrvale ho doprovází na náročné cestě a stále povzbuzuje, tak to má dělat i rodič při výchově. To ovšem neznamená, že bude bezohledný, když narazí na problém, či nebude respektovat svobodu. Děti malé i velké potřebují ve svém hledání a zrání stálou podporu a ujišťování. Ne zpochybňování.

Přednáška pražského arcibiskupa J. Graubnera, konaná v Praze – Karlíně 18. 11. 2024

Fotografie: František Nedbal, Člověk a víra

Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!