Arcibiskup Jan Graubner oslavil na konci srpna pětasedmdesáté narozeniny. Zároveň je to pouhý rok a pár měsíců, co byl jmenován arcibiskupem pražským a primasem českým. Na kněze byl vysvěcen před padesáti lety. Jak hodnotíte jeho službu, vzpomněli byste na nějaký konkrétní zážitek?
Málokdo předpokládal, že by v čele pražské arcidiecéze mohl stanout arcibiskup Jan Graubner. V médiích se skloňovala jiná jména. Pro mě však byla právě tato varianta nejvíce očekávatelná. A můj tip se vyplnil. Měl jsem a mám z této volby opravdu radost. S panem arcibiskupem se znám přes dvacet let. Kdysi jsem s ním zažil rozhovory, které se neodehrávaly v úplně příjemné atmosféře, ale i pro tuto dávnou zkušenost si ho tak vážím. Vždy se choval a jednal jako pravý pastýř, osobnost, které jde především o církev. Nevede s lidmi monolog, ale umí naslouchat. Zároveň se nenechává nikým manipulovat. Má zkušenosti s vedením arcidiecéze jako málokdo a umí je uplatňovat. Ani na vteřinu nehrozilo, že by se mu z nového úřadu, jak se říká, „zatočila hlava“. Myslím, že na pana kardinála navázal tím nejlepším možným způsobem. Otec Dominik měl srdce bojovníka. Otec Jan pojímá svůj úřad s větší rozvahou, ale zároveň s obdobnou pevností vůči relativizaci hodnot, jíž jsme dnes svědky. Nebojí se pozvednout hlas a umí pojmenovat bolesti doby. Zároveň je vidět, jak moc mu záleží na podpoře rodin. Je to správný člověk na správném místě ve správnou dobu.
Antonín Randa, ředitel Cesty 121
Jmenování Mons. Jana Graubnera pražským arcibiskupem bylo (jistě nejen) pro mě velikým překvapením. Zdálo se nereálné, aby byl českým primasem jmenován někdo, kdo bude muset za rok nabízet papeži svou rezignaci. Zase se tak jednou ukázalo, že co nedává smysl lidem, je pro Ducha svatého tím nejsmysluplnějším řešením.
A skutečně. Hned první den v arcibiskupském paláci, když se představoval zaměstnancům pražského arcibiskupství, hovořil Mons. Graubner o tom, jak vážně onemocněl covidem, takže i lékaři počítali s nejhorším. On sám v těch chvílích zcela odevzdal svůj život do Božích rukou a byl připraven následovat Pána, kam ho povolá. Jak přiznal, ani náhodou by ho v těch chvílích nenapadlo, že to bude právě na post pražského arcibiskupa. Myslím, že během celého toho prvního roku, co sloužil v Praze, tento hluboký prožitek z arcibiskupa Graubnera vyzařoval takřka na každém kroku. Vědomí, že je ke svému úkolu povolán Hospodinem, mu dodává zvláštní vnitřní klid a nadhled, s nímž řeší své každodenní povinnosti. Pro nás, jeho spolupracovníky, je pak obohacující moci se na tomto díle účastnit.
Jiří Prinz, tiskový mluvčí pražského arcibiskupství
Z mého pohledu – když sleduji službu pana arcibiskupa v Praze, ale dříve v Olomouci, je pro mne povzbuzením jak zraje do té podoby ztotožnění se s Dobrým pastýřem, kdysi jako faráře a dnes arcibiskupa. Je pro mne povzbuzením, jak dokázal i ve svém „podzimu života” po všech těch komplikacích, kdy by třeba jiný biskup chtěl jít do odpočinku, odpověděl Petrovu nástupci to rozhodné: „Když mne církev potřebuje, synka z Moravy do Prahy, půjdu a budu ve službě dokud mi síly budou stačit.“ To je pro mne povzbudivé a obdivuhodné. A my se za svého otce biskupa modlíme, a povzbuzujeme ho, aby i na Vojtěchově stolci hájil Pravdu a toho který je pro nás Světlem života. Kdybych mohl zavzpomínat, tak bych se vrátil do roku 1991 v Nitře na Slovensku. Tam se setkali biskupové tehdejší federace a pan arcibiskup nás, seminaristy, povzbuzoval v povolání, říkal, že povolání si musíme „hýčkat“, že je křehkou nádobou a v budoucí době velice potřebné. I to byl pro mne silný okamžik. Při nedávném setkání, kdy navštívil vikariát Stará Boleslav, jsem vnímal jeho povzbuzení, že farnosti jsou živé organismy, které musí žít v harmonii souladu… tedy znovu se i na životě pana arcibiskupa potvrzuje, že věk nic neznamená, človíček může být pořád mladým, optimistický, ten který povzbuzuje, který má zájem o dění. Taky se mi líbí, jaký má přístup pan arcibiskup Jan k emeritnímu panu kardinálu Dominikovi, zve ho do všech počinů, které jako pastýř ve své diecézi zastává, s panem kardinálem počítá jako s týmovým kolegou, a tak vlastně ukazuje že pokora mu není cizí.
P. Pavel Porochnavec, farář ŘKF Lysá nad Labem, vězeňský kaplan
Máme radost z toho, že pan arcibiskup má srdce otevřené pro pastoraci. Touží po tom, aby se věci posouvaly pastoračně. Že má pastýřské srdce. A velký obdiv patří jeho odvaze, protože on si do Prahy nepřivedl vůbec nikoho. Všechny kolegy, spolupracovníky, odborníky, nechal na Moravě a do Prahy – dalo by se říct pro něj úplně do neznáma – šel sám. Na to, že to je pětasedmdesátiletý pán a opustil takhle svoje jistoty, to bylo odvážné a statečné a před tím smekám.
P. Michal Němeček, ředitel Pastoračního střediska Arcibiskupství pražského v Praze – Dejvicích
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!