Poněvadž je květen, a tedy mariánský měsíc, otiskujeme úvahu nad jednou epizodou z Mariina života, která se nám v Bibli dochovala. Text je vyňat z knihy Ježíš Nazaretský – Prolog, jejímž autorem je Joseph Ratzinger (papež Benedikt XVI.). Kapitolu, již ve zkrácené podobě přinášíme, Ratzinger nadepsal Dvanáctiletý Ježíš v chrámě.
Lukáš nám nad rámec příběhu o narození uchoval ještě jeden vzácný úryvek z tradice Ježíšova dětství, v němž svébytným způsobem prosvítá Ježíšovo tajemství. Vypráví nám, že Ježíšovi rodiče každý rok o svátku pascha putovali do Jeruzaléma. Ježíšova rodina byla zbožná, dodržovala Zákon.
V líčeních Ježíšovy postavy je někdy ukazováno téměř jen to radikální, novátorské: jeho vystupování proti falešné zbožnosti. Ježíš se tak jeví jako liberál anebo jako revolucionář. Svým posláním Syna opravdu zahájil novou fázi vztahu k Bohu, v níž lidský poměr k Bohu získal novou dimenzi. Ale toto není útok na zbožnost Izraele. Ježíšova svoboda není svoboda liberála. Je to svoboda Syna, svoboda toho, který je vpravdě zbožný. Jako Syn přináší Ježíš svobodu novou, ale není to nevázanost, nýbrž svoboda toho, který je zajedno s vůlí Otce a pomáhá lidem ke svobodě vnitřní jednoty bytí s Bohem.
[…]
Vraťme se k Ježíšovým rodičům. Tóra předepisovala, že každý Izraelita se má o třech velkých svátcích – pasše, svátku týdnů (letnicích) a svátku stánků – dostavit do chrámu (srv. Ex 23,17; 34,23n; Dt 16,16n). V otázce, zda mají povinnost konat tyto poutě i ženy, se přely školy Šamaj a Hilel. Pro chlapce platila povinnost od dovršení třináctého roku života. Ale zároveň platilo, že si na ni měli postupně zvykat. Tomu mohla sloužit pouť už ve dvanácti letech. To, že Maria a Ježíš se takové poutě účastní, naznačuje tedy ještě jednou zbožnost Ježíšovy rodiny.
[…]
Na zpáteční cestě se stane cosi překvapivého. Ježíš se nevrací s ostatními, zůstal v Jeruzalémě. Jeho rodiče to zjišťují až na konci prvního dne putování. Zjevně jaksi samozřejmě předpokládali že je někde ve výpravě. Tu Lukáš označuje slovem synodía – „společenství cesty“, termínem užívaným pro karavanu. Při naší možná trochu úzkoprsé představě Svaté rodiny se situaci podivíme. Ale velice pěkně nám to ukazuje, že ve Svaté rodině se dobrým způsobem prolínala svoboda a poslušnost. Dvanáctileté dítě mělo dovoleno družit se s vrstevníky a kamarády a být cestou s nimi. Ovšem – večer na ně čekali rodiče.
Skutečnost, že se syn neobjevil, nemá nic společného se svobodou mladistvých, nýbrž poukazuje k jiné rovině, jak se mělo ukázat: k jeho zvláštnímu poslání. Rodičům tím začaly dny plné strachu a starostí. Evangelista nám vypráví, že Ježíše našli v chrámě až po třech dnech, jak „sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky“ (Lk 2,46).
Ty tři dny se dají vysvětlit zcela prakticky: jeden den Maria a Josef putovali k severu, další den potřebovali, aby se vrátili, a třetího dne nakonec Ježíše našli. Byť jsou tedy tři dny zcela reálným časovým údajem, musíme přesto dát za pravdu Renému Laurentinovi, kterému tu zaznívá tichá narážka na tři dny mezi křížem a zmrtvýchvstáním. Jsou to útrpné dny Ježíšovy nepřítomnosti, dny temna, jehož tíhu vyciťujeme z matčiných slov: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali!“ (Lk 2,48) Tak se zde klene oblouk od Ježíšovy první paschy k té poslední, pasše kříže.
Ježíšovo božské poslání proráží jakékoli lidské měřítko a pro lidi je znovu a znovu temným tajemstvím. Maria v těchto chvílích zakouší cosi z meče bolesti, o němž mluvil Simeon (srv. Lk 2,35). Čím blíže se někdo z lidí dostává k Ježíši, tím víc je vtahován do mystéria jeho utrpení.
Ježíšova odpověď na matčinu otázku je silná: Jakže? Vy jste mě hledali? Nevěděli jste, kde dítě musí být? Že musí být v otcově domě, „v tom, co je Otcovo“ (Lk 2,49)? Ježíš říká rodičům: jsem právě tam, kam patřím – u Otce, v jeho domě.
[…]
Svatý Lukáš popisuje Mariinu a Josefovu reakci na Ježíšova slova ve dvou větách: „Ale oni tomu slovu, co jim řekl, neporozuměli“ a „Maria všechna ta slova chovala věrně ve svém srdci“ (Lk 2,50n). Ježíšova slova jsou pro onen moment příliš velká. I Mariina víra je „na cestě“, je to víra, která se znovu a znovu ocitá v temnotě a musí zrát procházením temnotou. Maria Ježíšovu slovu nerozumí, ale uchovává je v srdci a nechává je tam pomalu zrát.
Znovu a znovu jsou Ježíšova slova větší než náš rozum. Znovu a znovu přesahují náš vhled. Pokušení umenšovat je, ohýbat si je podle našich měřítek je pochopitelné. K správnému výkladu patří právě pokora, abychom tuto pro nás často přílišnou velikost připouštěli, abychom Ježíšova slova neumenšovali tím, že se budeme ptát, co je „reálné“. On od nás čeká veliké věci. Věřit znamená podřídit se této velikosti a pomalu do ní dorůstat.
Lukáš přitom zcela vědomě představuje Marii jako tu, která je příkladně naplněná vírou: „Blahoslavená, která jsi uvěřila,“ řekla jí Alžběta (Lk 1,45). V příběhu Ježíšova dětství Lukáš dvakrát poznamenává, že Maria uchovávala slova v srdci (Lk 2,19.51); tím, jak bylo řečeno, Lukáš odkazuje na zdroj, z něhož ve svém vyprávění čerpá. A Maria se jeví nejen jako žena víry, nýbrž také jako obraz církve, která ve svém srdci chová a nese Boží slovo.
„Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je … Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.“ (Lk 2,51n) Po okamžiku, kdy zasvitla větší poslušnost, jíž byl vázán, se Ježíš navrací do normální situace své rodiny – k pokoře prostého života a k poslušnosti svým pozemským rodičům.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!