Rozhovor Katolických novin s Kamilou Bendovou, matkou 6 dětí, matematičkou, bývalou disidentkou a manželkou katolického politika Václava Bendy.
Jste matematička. To je obor, kterému se věnují spíše muži. Jak jste se k němu dostala?
Nějaké nadání mohlo pocházet z rodiny, bratr mého otce byl matematik. Hlavním důvodem ale byla politická situace roku 1964, kdy jsem končila střední školu. Nejsem nadaná na jazyky. Oba rodiče byli právníci, jenže jít na práva nebylo v dané době nijak lákavé. Původně jsem chtěla být herečkou, ale nejsem hezká a nemám na to talent, takže matematika tak trochu zbyla. Nelituji své volby. Dlouhá léta jsem pracovala v Matematickém ústavu Akademie věd, pak jsem učila na Filosofické fakultě UK. Velkou část života jsem se pohybovala ve světě, ve kterém se hledají odpovědi na důležité otázky, ve velmi pěkném společenství zajímavých a inspirativních lidí.
Jak dlouho jste se matematice věnovala?
Pět let jsem studovala matfyz, pak jsem v letech 1969 až 1990 pracovala v matematickém ústavu a po revoluci jsem 12 let učila na Filosofické fakultě na katedře logiky.
Se svým manželem Václavem Bendou jste sdílela křesťanské hodnoty. Nemyslíte, že právě tyto hodnoty jsou dnes v ohrožení?
Myslím, že nejdůležitějším tajemstvím křesťanství je vtělení Boha, tím se liší od všech ostatních náboženství. Bůh se stal člověkem a skrze tento zázrak máme mít úctu ke každé lidské bytosti, a to od kolébky do hrobu. Současná představa, že můžeme rozhodovat, který život za to stojí a který ne, je strašně nebezpečná. Různí liberálové mají pocit, že se snaží lidem pomáhat, např. když umíráte ve třetím stádiu rakoviny, že vám usnadní odchod. Ale podívejme se, jak snadno a rychle se může původně „soucitný“ koncept zvrhnout. Podle svědectví z Kanady, kde byla eutanázie povolena relativně nedávno, se jako řešení nabízí nejen nevyléčitelně trpícím, ale i různě sociálně „překážejícím“ – nemáš kde bydlet, nemáš práci, nemáš rodinu, tak tu nemusíš být.
Obdobné je to u potratů, kde se také původně argumentovalo jenom znásilněním nebo těhotenstvím malých dívek. Dneska už je umělé ukončení těhotenství skoro povinností u předpokládaného fyzického nebo psychického poškození dítěte nebo po něm sahají i páry, kterým se nechce do třetího potomka… Lidé, kteří se za právo na potrat tak zasazují, si vůbec neuvědomují tu bolest, kterou tento zákrok zanechává na matkách. Vyprávím v této souvislosti příběh jedné známé, která emigrovala. Po čase mi zatelefonovala – dlouho jsme spolu nemluvily – a vyprávěla mi historku, jak šla na potrat, ale vlastně ho nechtěla, snažila se utéct, ale oni ji přinutili. Týden po telefonátu zemřela. Do poslední chvíle cítila pocit viny.
Mluvíte o té základní hodnotě křesťanů, kterou je nedotknutelnost života. Já mám pocit, že díky postojům, které dnes převládají, žijeme v době kultu smrti. To je určitě jiná situace, než kterou jste s manželem zažívali v době, kdy jste byli v disentu. Jak myslíte, že by to váš manžel vnímal?
Můj manžel napsal velice ostrý text o potratech nazvaný O problémech nejen morálních. Zabývá se v něm i antikoncepcí a rozvody. Třeba u rozvodů psal, že když spolu lidé vydrží žít, je to nádherná věc, a tak trochu dotek nekonečna, ne vždy se to ale podaří. K potratům je však zásadně nesmlouvavý – není o čem diskutovat, je to vražda. Ať mi někdo, kdo se ohání lidskými právy, hájí potraty! Mimochodem si myslím, že obrovský úspěch Trumpa v amerických volbách byl způsoben i tím, že se Američané zalekli Kamaly, která přišla s tzv. reprodukčními právy ženy. Aniž si uvědomila, že je spousta žen, které jsou šťastné, že mají děti. Jediní, komu to hraje do karet, jsou nezodpovědní muži, kteří již nemají žádné zábrany. Prostě mohou říct – jdi na potrat.
Pořád doufám, že nová generace mladých lidí si uvědomí, že rodina a výchova dětí je velké dobrodružství, které patří jen jim. Jediné místo, kde jsme nezastupitelní, je role matky a role otce. Všude jinde, v každé práci a činnosti nás může někdo nahradit. Zde ne, zde jsme absolutně jedineční. Mám šest dětí a šest rodin kolem sebe a stále žasnu, jak je každá ta rodina jiná. Každá má „své“ písničky, čtou rozdílné knížky, znají jiné filmy, poslouchají odlišnou hudbu. A je to krásné, protože lidé, kteří vyrostou z těchto rodin, jsou různí. Přece nechceme, abychom všichni byli stejní! Svět by byl nudný a nezajímavý.
V minulém roce o Vás vyšla kniha Můj život s Václavem a Chartou. Byli lidé z disentu také ovlivněni křesťanskými hodnotami? Jak to společenství fungovalo?
Pokud jde o křesťanské hodnoty, bylo pozoruhodné, že i bývalí komunisté, kteří byli mezi námi, si najednou začali křesťanů vážit. Spolupracovali jsme, přitom bylo jasné, že budoucnost bude patřit spíše nám než jim. Charta se zastávala všech a všeho možného, ale církev a náboženské svobody v ní hrály důležitou roli. Jedním z mluvčích byl vždy zástupce křesťanského proudu v Chartě. Marie Rút Křížková, když se měla stát mluvčí, šla za panem kardinálem a požádala o požehnání. Stala se z toho tradice a poté všichni mluvčí chodili za kardinálem. A spousta našich přátel z Charty konvertovala, např. Otka Bednářová, Honza Ruml, Petr Placák.
Máte velkou rodinu, máte 6 dětí a řadu vnoučat. Určitě to v době bolševika nebylo lehké, když jste se angažovala v disentu. Měla jste o své děti obavu?
Tak v disentu se angažoval – a nesmírně významně – hlavně můj muž Václav. Já byla jen oporou, on byl hybatelem věcí a bohužel často i hromosvodem.
Pro děti byl „život v ohrožení“ do jisté míry dobrodružstvím, měly pocit, že jejich rodiče bojují statečný zápas a že jim musí pomáhat. Právě společenství Charty vytvářelo jakýsi obranný val. Tím nechci zlehčovat různé strasti, jimiž si děti prošly, od zákazu hrát ve filmu, v kterém už byl můj druhý syn Martin obsazen, přes nemožnost studovat na gymnáziu až po zákaz jet i do socialistické ciziny, a to v rámci lyžařského výcviku. Ale pocit, že za něco bojují a stojí za svým otcem, jim dával sílu. A velkou školou pro ně byla schopnost signatářů se na zásadních věcech domluvit, ačkoli názorově Charta sahala od trockistické levice až po pravici.
Dnes ale schopnost domluvit se moc ve společnosti není. Čím to je?
Vždycky a všude se lépe hájí a prosazují nesmysly, když o nich odmítáte diskutovat. To je starý trik všech despotů a totalitářů, bolševik si pro jistotu právo na svou jedinou pravdu uzákonil, proti čemuž se právě vzepřeli svobodomyslní napříč politickým spektrem.
Obecně myslím platí, že opravdu máloco na světě nemá svůj rub a líc, je čistě černé nebo bílé. Ukažme si to na zmiňovaných rozvodech. Původně se prosadily jakožto řešení neblahé situace – manžel je opilec, přijde domů, zbije ženu a děti, všechno utratí. Kam se nám dnes rozpad manželství posunul? Už to mezi námi neklape, zamilovanost se vytratila… A co je rubem? Nedávno jsem mluvila s jedním hochem, který mi řekl: „Víte, když je vám 15 let a hledáte svoji osobnost a své místo ve společnosti a rodiče se vám začnou rozvádět, to je něco tak strašného, že se to nedá ani vypovědět.“
Jedním ze základních pilířů katolické víry je naděje. V čem ji vidíte?
Jsem absolutní životní optimistka. Postavení katolické církve u nás vidím trochu jako zázrak. Čtyřicet let se do ní jen kopalo, komunisté zavírali a trestali, koho mohli. Málokdo si třeba uvědomuje, že náš bývalý arcibiskup, kardinál Dominik Duka, byl rok a půl zavřený za to, že odsloužil soukromou mši v bytě. Prostě katolicismus měl být z naší země vymýcen. Přesto všechno jsou dnes kostely plné. Když má nějaká vesnice oslavu, pouť, tak čím začnou – no mší. Čím jiným by mohli začít? A myslím, že u nás je katolictví opravdové. Konverzí je hodně.
Budoucnost Evropy je přitom jasná: bude buď křesťanská, nebo muslimská. Pohanská cesta nikam nevede.
Děkuji Vám za rozhovor. Dana Jaklová.
Foto: K. Bendová
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!