Exkluzivně pro Katolické noviny!!! Rozhovor s ukrajinským arcibiskupem Mons. Volodymyrem Vijtyšynem. Slova arcipastýře z bojující Ukrajiny

Mons. Volodymyr Vijtyšyn, arcibiskup a metropolita arcidiecéze Ivano-Frankivsk:

Ukrajinská řeckokatolická církev byla vždy obráncem ukrajinského lidu a jazyka. Svou historickou povinnost si plní i v současném válečném konfliktu.

Ruští okupanti dávají na obsazených územích řeckokatolickým kněžím dvě možnosti: odejít z tohoto prostoru, nebo putovat do vězení. Rusové zakazují řeckokatolickou církev a ukrajinský jazyk zároveň. Ruku v ruce s jazykovou rusifikací jde i zavádění ruského pravoslaví.

Katolické noviny: Vaše Excelence, vážený pane arcibiskupe, dovolte mi, abych Vám položil několik otázek pro server Katolické noviny. Ukrajinská řeckokatolická církev (UŘKC) je církví bojovníků a mučedníků. I pro nás, Čechy, je významnou postavou svaté Unie osobnost polockého arcibiskupa sv. Jozafata Kunčeviče. Z novodobých je to kardinál Josip Slipyj. Jaké další ukrajinské katolické světce a významné osobnosti byste doporučil naší pozornosti?

Mons. Volodymyr Vijtyšyn: Ukrajinská řeckokatolická církev je církví mučedníků. V každé historické době v ní najdeme mučedníky. Náš národ byl v dějinách soustavně potlačován od jiných národů a kultur. Papež Jan Pavel II., který navštívil Ukrajinu, blahořečil 21 našich mučedníků, kteří se obětovali za jednotu s Římem a za svoji vlast. Když mluvíme o svatém Jozafatovi nebo kardinálu Slipém, musíme zmínit významnou roli lvovského arcibiskupa Andrije Šeptyckého, který není v České republice tak známý, ale právě on je mučedníkem pro řeckokatolickou církev a Ukrajinu. Mučedníků jsou však stovky a tisíce. Historicky velmi známí jsou Pratulinští mučedníci z východopolského Podlesí. Neustoupili tlaku carských úřadů, které je chtěly násilně začlenit do pravoslavné církve. Třináct z těchto řeckokatolických věřících byli postříleni 24. ledna 1874 ruskými carskými vojáky. Mučedníci z Pratulinu byli blahořečeni papežem sv. Janem Pavlem II. v roce 1996.

 

KN: Do českých médií pronikly před časem zprávy o únosech kněží ruskými okupanty na východě Ukrajiny. Jistě i z dnešního válečného konfliktu vyrůstají mučedníci katolické víry. Máte v této oblasti osobní zkušenost? 

Mons. Volodymyr Vijtyšyn: Únosy kněží ruskými okupanty jsou bohužel realita. Kněží mají zůstávat se svými lidmi. Frontová linie se posunuje místy, kde jsou naše fary a kde žijí naši věřící. Kněží často zůstávají a podstupují tak nemalé osobní riziko. Je to jejich dobrovolné rozhodnutí. Naši kněží tak například zůstali se svými farníky ve městě Berďansk a v jiných místech. Kněží i věřící jsou na okupovaných územích v nebezpečí, protože Rusové netolerují řeckokatolickou církev. Je to případ Luhanska a Doněcka, kde nestrpí přítomnost žádných našich kněží. Okupanti dávají ukrajinským řeckokatolickým kněžím jen dvě možnosti: opustit okupovaný prostor, nebo putovat do vězení. V kriminálu se mohou ocitnout na kratší nebo delší dobu. Zažívají zde ponižování a mučení. Žádná další možnost podmínečného setrvání v místě není. Alternativou jsou výměny zatčených řeckokatolických kněží za kolaborující proruské pravoslavné kněze. Ve prospěch zatčených intervenoval také papež František. Rusové netolerují ani ukrajinský jazyk. Ruku v ruce se zákazem řeckokatolické církve jde útlak ukrajinské národnosti a ukrajinského jazyka. Perzekuovány jsou i jiné konfese, protestanti nebo ukrajinští pravoslavní Kyjevského patriarchátu. Občané v dotčených oblastech mají jedinou alternativu: když chtějí zůstat, musejí přijmout ruský jazyk a ruské pravoslaví.

 

KN: Vaši věřící uctívají ikonu Matky Boží Vladiměřské. Existuje u Vás tradice poutních míst, podobně jako je tomu v českých zemích? Putují řeckokatolíci na Ukrajině na nějaká svá poutní místa? Můžete nám přiblížit některé tyto svatyně? Scházejí se zde poutníci i ve válečných časech?

Mons. Volodymyr Vijtyšyn: Náš národ chová historicky silnou úctu k Přesvaté Bohorodičce. Máme výraznou mariánskou úctu. Tomu odpovídá značný počet poutních míst zasvěcených Matce Boží. Takovými místy jsou Zarvanycja nebo Hošiv. Lidé se zde modlí za zdraví a ochranu. Jsme z Haliče, kde je silná religiozita. Přes 90 % se hlásí k náboženství. V každé ukrajinské diecézi jsou 2 – 3 poutní místa, kam stovky let putuje věřící lid. Putování na posvátná místa naší víry je samozřejmou součástí života Ukrajinců. V čase pandemie nebylo možné pořádat poutě a v prvním roce války to také nešlo kvůli možnému ohrožení života lidí, kteří se schází ve velkém množství na jednom místě. V této době jsou poutě již dovoleny. Mnoho rodin putuje, prosí za své syny a otce bojující za vlast. Rodiny se v těchto místech posilují. Lidé v současné vážné situaci potřebují čerpat sílu z modlitby, proto chodí na prosebné poutě.

 

KN: Církev duchovně a morálně posiluje příslušníky Ozbrojených sil Ukrajiny. Přiblížíte nám působení Vašich kněží u jednotek na bojištích? 

Před vypuknutím konfliktu jsem byl v Mariupolu. Město je teď obsazeno okupanty. Mnoho kněží si vybralo službu vojenského kaplana. Tito duchovní podporují naše vojáky v poli, pohřbívají padlé a posilují živé. Z naší arcidiecéze působí u vojenských jednotek celkem 8 kaplanů. Vedle této nutné služby pracujeme ve válečných podmínkách i pro rozvoj naší církve a společnosti. Máme velký seminář s 200 bohoslovců. Provozujeme moderní lékařskou kliniku sv. Lukáše a katolické gymnázium sv Bazila Velikého. Pracujeme dál v těchto důležitých oblastech, pro církev, vlast a život našich občanů.

Děkujeme pražskému arcibiskupovi Janu Graubnerovi, české vládě a českým občanům za jejich pomoc bojující Ukrajině a našim lidem v nouzi. V naději v Boží všemohoucnost doufáme v konec války. Dej to Bůh! Žehnám Vám ve jménu +Otce i +Syna i +Ducha svatého.

Za Katolické noviny Vám děkuji za rozhovor a přeji Vám, Ukrajinské řeckokatolické církvi a ukrajinskému národu Boží pomoc, svobodu a mír!

 

Ze života arcibiskupa Volodymyra Vijtyšyna

Volodymyr Vijtyšyn se narodil 9. listopadu 1959 ve vesnici Demydivka (Vinnycká oblast). Jeho mladí rodiče Ivan a Pavlína odešli na východní Ukrajinu v době, kdy v Haliči probíhala perzekuce. Později se vrátili do vlasti, do rodného domu, odkud celá rodina pocházela, do vesnice Letjače (Ternopilská oblast). Dětství Volodymyr Vijtyšyn prožil v Sovětském svazu, kde byla církev pronásledována. Ve vesnici Letjače byl kostel zavřený, ale lidé se do něj chodili modlit, protože měli náhradní klíče. Ve vesnici nebyl žádný kněz, pouze úředník četl části liturgie, které se mohly sloužit. Vijtyšynové však vždy poslouchali vatikánskou liturgii v rádiu.

Rodina Vijtyšynova byla v sovětských dobách „státně nespolehlivá“. Její členové byli sledováni. Důstojníci KGB si předvolávali středoškoláka Volodymyra Vijtyšyna na výchovné rozhovory a snažili se ho zastrašit. Jednoho dne přišli příslušníci KGB do domu, vylezli na postel v botách a sundali všechny svaté ikony. Udělali to za bílého dne, aby to sousedé viděli a měli strach.

Po absolvování střední školy studoval Volodymyr Vijtyšyn v podzemním semináři. Studium byl nucen přerušit kvůli službě v armádě v letech 1978-1980. V roce 1982 bohoslovecké studium ukončil. Dne 27. května 1982 byl vysvěcen na kněze Jeho Milostí biskupem Pavlem Vasylykem. V době svého tajného kněžského působení vykonával pastorační činnost na mnoha místech Ternopilské a Ivano-Frankivské oblasti.

Dne 4. srpna 1987 podepsal z iniciativy a pod vedením biskupa Pavla Vasylyka spolu s několika kněžími a laiky prohlášení o vystoupení Ukrajinské řeckokatolické církve (dále UŘKC) z podzemí. Tento dokument byl předán Svatému otci Janu Pavlu II. a prezidentu SSSR Michailu Gorbačovovi. Dne 16. května 1989, v předvečer Sjezdu lidových zástupců SSSR, byl členem delegace, která měla v Moskvě jednat o legalizaci podzemní UŘKC. V delegaci byli také biskupové Filimon Kurčaba, Pavlo Vasylyk, Sofron Dmyterko, otcové Hryhorij Simkajlo a Ihor Vozniak). Takto na hrdinské období církve vzpomíná sám biskup Volodymyr: „V době komunistické ‚perestrojky a glasnosti‘, za Gorbačova, řeckokatoličtí biskupové a duchovní pochopili, že naše církev musí hlasitě deklarovat svou existenci celému světu, aby strhla komunistickou ‚železnou oponu‘, která nás oddělovala od civilizovaného světa. Tak se objevilo prohlášení ze 4. srpna 1987 o vystoupení části biskupů, duchovních a věřících UŘKC z podzemí, aby v případě zatýkání nebyla naše církev zlikvidována jako celek a aby druhá část biskupů a duchovních na Ukrajině mohla nadále sloužit svému lidu a Bohu. Další dobrou příležitostí k vystoupení v době vyhlášení ´otevřenosti a svobody svědomí´ komunistickými orgány Sovětského svazu byla oslava 1000. výročí křesťanství. Sovětské úřady spolu s moskevským patriarchátem ruské církve tvrdily, že jsou jedinými dědici Kyjevské Rusi. UŘKC zůstávala v podzemí. Ve snaze překonat tento stav vystoupila delegace našich biskupů a duchovních z katakomb UŘKC a odcestovala do hlavního města Sovětského svazu. Nebyla to snadná cesta: jeli jsme do Moskvy s příslušnými shromážděnými podpisy našich biskupů, duchovních, mnichů a mnišek a věřících, abychom přiměli sovětské úřady k legalizaci a registraci UŘKC. Tehdy byla tato akce UŘKC pravděpodobně jediným skutečným opozičním vystoupením vůči „vedoucí a řídící síle SSSR“ – sovětské komunistické straně. Za těchto okolností jsme plánovali osobní setkání s generálním tajemníkem komunistické strany Gorbačovem, ale když jsme přijeli do Moskvy, ukázalo se, že odjel na návštěvu Číny. Když jsme přišli do recepce ústředního výboru komunistické strany, nikdo nás nechtěl vidět a nikdo z vládních činitelů s námi nechtěl uspořádat žádnou schůzku. Říkali: „Nemůžeme vás přijmout jako představitele UŘKC, protože neexistuje, protože jste se jako církev rozpustili. Můžeme vás přijmout jen jako občany SSSR.“ O přijetí a oficiální registraci našich žádostí a požadavků nechtěli ani slyšet. Po krátké poradě se biskupové a kněží rozhodli, že pokud nás nepřijmou do 17 hodin, budeme držet hladovku na recepci. Samozřejmě nás rychle obklopilo velké množství zástupců KGB a dalších úřadů, fotografovali nás, přemlouvali, ale my jsme si stáli za svým. Před zatčením nás pravděpodobně zachránilo to, že si nás ještě před vstupem do recepce všimla řada zahraničních novinářů. O několik hodin později začaly západní rozhlasové stanice Svoboda a Hlas Ameriky hlásit, že biskupové a kněží podzemní UŘKC zahájili hladovku za legalizaci své církve. Zároveň jsme však pochopili, že se blíží konec pracovní doby, prostory budou uzavřeny a my můžeme být pod touto záminkou odvezeni na úplně jiné místo. Pak se naše delegace biskupů a duchovních vydala na Rudé náměstí, které bylo přeplněné komunistickými atributy, kde u Leninova mauzolea stála čestná stráž a k ní a od ní šla dlouhá kolona ztracených duší. Protože všichni biskupové a kněží měli na sobě biskupské pláště a sutany s panagiemi a kříži, lze si jen představit, jaký dojem jsme udělali na komunistické orgány rudé Moskvy a spolu s nimi i na cizince… Mezitím, když se věřící UŘKC v Ivano-Frankivsku, ve Lvově, v Ternopilu a Zakarpatí dozvěděli ze západního rozhlasu, že jejich biskupové a kněží, kteří je zpovídali, dávali jim svaté přijímání, křtili jejich děti a oddávali je, drží v Moskvě hladovku, ti nejstatečnější z nich si spolu s kněžími a řeholníky rychle sbalili do kufrů nejnutnější věci a vydali se je podpořit. Tímto způsobem se znovu ukázalo sebeuvědomění, pohotová organizace, a především obětavost Haličanů, které se nejlépe projevují v kritických obdobích ukrajinských dějin. Tak pokračovala časově neomezená hladovka duchovních a věřících za legalizaci UŘKC na Arbatu. A dnes, po 25 letech, ve mně postoj těch obyčejných lidí, kteří byli připraveni se otevřeně a důstojně postavit za víru svých otců a pradědů proti nejmocnějšímu ateistickému státu té doby, vzbuzuje hlubokou úctu a dojetí. Jsou to pro mě skutečně svatí lidé, jejichž neustálé vroucí modlitby vedly k legalizaci naší církve a registraci prvních řeckokatolických obcí v SSSR v prosinci 1989. A do nezávislosti Ukrajiny zbývalo ještě dlouhých pět let.“

Dne 13. května 2003 jmenoval papež Jan Pavel II. otce Volodymyra Vijtyšyna biskupem-koadjutorem Kolomyjské a Černihivské diecéze. Obřad biskupského svěcení vykonala 15. července 2003 hlava UŘKC, Jeho Blaženost Lubomír kardinál Huzar. Jeho koncelebranty byli biskupové Pavlo Vasylyk a Sofron Mudrij. Po smrti kolomyjsko-černihivského biskupa Pavla Vasylyka 12. prosince 2004 se stal v souladu s ustanoveními Kodexu kánonů východních církví kolomyjsko-černihivským biskupem Volodymyr Vijtyšyn, který tuto funkci vykonával do června 2005. Se souhlasem synodu biskupů Ukrajinské řeckokatolické církve jmenoval 2. června 2005 nejvyšší arcibiskup Lubomyr Huzar Volodymyra Vijtyšyna ivanofrankivským biskupem. Nový biskup byl 12. července 2005 intronizován.

Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!