Pokračování šestého dílu historického seriálu o našich Habsburcích
Milovník hudby
Bylo to úplné vítězství císařovo, a jakmile zpráva z bitevního pole dorazila (o 15 dní později) do Vídně, císař Ferdinand vyšel v průvodu do dómu sv. Štěpána, aby tam zazpíval Te Deum; Panně Marii Mariazellské pak daroval zlatou korunu. Abychom dobře porozuměli tomu, jak Ferdinand s vítězstvím naložil, měli bychom se zaměřit na jeho povahu, a z čeho vycházela.
V roce Bílé hory byl stár 42 let. Jelikož výchovu dostal na jezuitské univerzitě v Ingolstadtu a na bavorském dvoře, přátelil se celý život s Tovaryšstvem a s bavorskými příbuznými. Od svých 18 let vládl ve Vnitřních Rakousích, odkud vyhnal protestantské kazatele, načež zavedl komise, které procházely zemí a dávaly luteránům dvě možnosti: konvertovat, nebo emigrovat. Byl středního vzrůstu a světlé až narůžovělé barvy pleti. Oženil se s Marií Annou Bavorskou (sedm potomků) a po ovdovění s Eleonorou Gonzagou; historici se shodují, že milenek neměl. Zálibu nacházel kromě lovu rovněž v hudbě. Ve společnosti býval hovorný a choval se umírněně, rád rozdával; protivníkům, pokud se podrobili, snadno promíjel.
Popraviště
Tomuto muži padla do rukou část povstalců při zatýkací akci v únoru 1621. Běželo o ty, kteří neuprchli. V Čechách totiž panoval názor, že k hrdelním trestům nedojde. Královi rádci se rozštěpili na příznivce milosti a příznivce exemplárního trestu – k tomu radil například kazatel kapucín Sabina nebo španělský vyslanec Oñata. Pro císaře samotného šlo hlavně o věc svědomí: Silně cítil zodpovědnost za duše poddaných. Jak si před Bohem zodpovím jejich herezi? Rozhodl se postupovat rázně a dopustit utrpení: Tak na Staroměstském náměstí počala stavba lešení potaženého černým suknem – popraviště.
Emigranti byli k smrti odsouzeni v nepřítomnosti a jejich jména visela přibitá na šibenici. Zatčení byli k vykonání rozsudku předvedeni 21. června 1621. Obvykle se hovoří o „sedmadvaceti českých pánech “, ve skutečnosti panského stavu byli jen tři; pak šlo o osm rytířů a 16 měšťanů. Okolo lešení stál kordony vojska, dunění bubnů neustávalo. Kat Mydlář rebely většinou stínal mečem, tři byli oběšeni. Hlavy vybraných 12 popravených pak po 10 let visely v koších na Staroměstské mostecké věži. Jediný z odsouzených, Theodor Sixt z Ottersdorfu, dostal na popravišti milost. Na Moravě císař na Žerotínovu přímluvu tresty zmírnil a rozsudků smrti bylo vyneseno 20 – dotyční však už dříve uprchli, takže nakonec došlo jen ke dvěma popravám až během války.
Der dolle von Wallenstein
A válečná lítice vskutku zažíhala svůj hněv, česká lokální záležitost byla předehrou mohutného klání mocenských center a vůdčích idejí na kolbišti Evropy. Že Habsburkové na tomto kolbišti nespadli z koně, za to vděčili jednomu Čechovi, generalissimovi ve službách Ferdinandových. Albrecht z Valdštejna pocházel z luterského rodu, ale na olomoucké koleji jezuitů byl získán pro konfesi katolickou. Mezi spolužáky dostal pro divouské porušování kázně výmluvnou přezdívku „der dolle von Wallenstein“ („šílený Valdštejn“). Válečné ostruhy získal v Uhrách, kde se bojovalo s Turky, a při taženích proti Benátčanům. Po Bílé hoře lstivě využil všeobecného zmatku a lacino uchvacoval statky zkonfiskované protestantům.
Jeho jmění bylo skvostné. Jádro tvořilo vévodství frýdlantské, pro které vymohl neslýchaná práva – vlastní sněm a ražení mince; v hlavním městě Jičíně připravoval založení biskupství a univerzity. Svá privilegia si Valdštejn zasloužil v bitevní vřavě, císařským zbraním přinesl kýžené úspěchy a byl na dlouho jediným, kdo se dokázal postavit obávaným Švédům.
Tajemství Valdštejnových vítězství v poli však netkvělo v taktice, nýbrž v hospodaření a logistické zručnosti. U jiných armád žoldáky najímal plukovník, Valdštejn najal celou armádu sám, a žádný jeho plukovník tudíž nesměl jednat na vlastní pěst. Na válce vydělával tehdy obvyklým způsobem – nechával si část peněz poslaných císařem na žold; navíc se ale stal výhradním armádním dodavatelem: frýdlantské vévodství produkovalo pro vojáky zbraně, sukno i obilí. Valdštejn osobně prováděl revizi svých příjmů, vůči úředníkům i vojákům byl velmi přísný. Jeho ctižádost a energickou povahu však brzdila pakostnice zapříčiněná stravou, jakož i důvěra v astrologii a z ní plynoucí váhavost.
Císařův vztah k Valdštejnovi byl zvláštní: Ferdinand cítil, že je mu zavázán, a věděl, že ho potřebuje k boji – leč zároveň se generalissima bál. Vždyť jeho hvězda závratně stoupala. Kde se zastaví? Co když se mu zachce – koruny? Valdštejn se skutečně choval podezřele: svévolně propustil zajatého povstalce Thurna a císařových listů nedbal. Pak přišla nabídka od Švédů – od nepřátel! Postav pro nás armádu a my ti pomůžeme ke královské koruně. Váhal. A ztrácel důvěru všech. Když v lednu 1634 dostal strach, opil své důstojníky a nechal si od nich přísahat absolutní věrnost. 18. února dal císař příkaz k zavraždění Valdštejna. Dragouni pověření tímto úkolem ho zastihli v Chebu a život vojevůdce skončil po bodné ráně partyzánou v ložnici, kam soldáti vpadli. To se odehrálo 22. února.
Česká konverze
Jak jsem uvedl zkraje, léta Ferdinandovy vlády byla léty válečnými, ale nejen to – uspíšil se proces, na jehož konci byl český národ katolický, ačkoli ještě na konci 16. století katolíci tvořili pouze zhruba jednu jeho desetinu. Snahy rozběhnuté už dříve se po Bílé hoře zintenzivnili. Císař chtěl české země očistit od bludů a jeho pozornost se zaměřila nejprve na Jednotu bratrskou a novokřtěnce čili komunity inspirované kalvínstvím, následovali luteráni; podobojí (husitství) bylo trpěno.
Ferdinandovy kroky, nebo spíše skoky, ve prospěch katolické církve měly podobu dekretů – ten z roku 1623 vypověděl všechny protestantské kněze, dekret datovaný o rok později přikazoval katolické vyznání všem poddaným i měšťanům (vyjma Židy), to samé platilo od roku 1627 i pro panstvo. Toť císařova vůle na papíře. Jak se naplňovala? Pokud protestant odmítal přijmout katolickou víru, musel emigrovat a majetky, jež doma nechal, propadly. V případě, že s obrácením i emigrací váhal, přišly represe. Většinou toho druhu, že v domech oněch lidí přezimovali žoldáci a místní je museli živit. Donucování spočívalo také v tom, že sňatek evangelíků neplatil, nesměli obchodovat ani provozovat řemeslo.
Leč snaha dosíci výsledků silou mísila se s metodami jemnými, sankce totiž byly provázeny, ba většinou předcházeny slovním přesvědčováním ze strany misionářů. Ferdinandovu úmyslu se ve většině krajů dařilo, jen v horách – jako na Vsacku či v Krušnohoří – se dlouho držela střediska tajného protestantismu. Na Čáslavsku roku 1627 došlo dokonce k lokálnímu povstání (potlačeno) a v témže roce se Chodové vzájemně zapřisáhli, že toho, kdo z jejich řad „odpadne“ ke katolictví, zabijí a jeho chalupu spálí.
Mnohým katolíkům leželo na srdci skutečné obrácení lidu, pročež v církvi zcela převážilo stanovisko opravdu misijní, tridentskému koncilu bližší: kázání, vyučování, poutě, knihy, zpověď, služba ubožákům, osobní příklad – to byly napříště zbraně misionářů. Uskutečnili to ve velké míře jezuité jako kupříkladu Albert Chanovský, jenž chodil ode vsi ke vsi a kázal, i jeho vzorem inspirovaný Fridrich Bridel, na nějž jsme se soustředili v jednom ze starších článků (odkaz).
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!