Nově zvolený viceprezident Spojených států J.D. Vance je rodící se hvězda Republikánské strany. Svým životním příběhem nejenže ztělesňuje americký sen, je také konzervativním intelektuálem, který hodlá zásadně proměnit konzervativní pravici i Ameriku samotnou.
Americký sen
Vance pochází z chudé rodiny, jeho rodiče se rozvedli, matka skončila na heroinu a vychovávala ho babička, na kterou s láskou vzpomíná. Po škole narukoval k mariňákům a byl nasazen v Iráku. Poté vystudoval práva na Yale a začal pracovat pro investiční skupinu Petera Thiela, což byl první zásadní milník jeho života.
Thiel Vance přivedl nejen k technooptimismu a kritickému vnímání liberálního řádu ale také ke křesťanství. Jak sám napsal, Thiel rozboural jeho zažitou představu, že chytří lidé jsou ateisté a křesťanství je pro hlupáky. Thiel totiž byl jeden z nejchytřejších lidí, jaké potkal, a přitom byl křesťan.
Dalším milníkem Vanceova života bylo sepsání knihy Hillbilly Elegy, která se stala bestsellerem. Kniha popisuje nejen nuzné poměry, ze kterých vzešel, ale je kronikou úpadku kdysi prosperujících oblastí v důsledku smrtící kombinace úpadku rodiny, osobní zodpovědnosti i komunity, deindustrializace a odlivu dobře placených míst a epidemie opioidů.
Kniha si paradoxně vysloužila pochvalu od liberálních médií a otevřela Vanceovi dveře do elitních liberálních kruhů. Ty si jí totiž vyložili tak, že lidé z upadajících komunit států Rust belt si za své problémy mohou výhradně sami, jakkoliv podle Vance k úpadku přispěla i politická rozhodnutí liberálního establishmentu. Vance měl v každém případě nakročeno stát se miláčkem liberálního establishmentu, prokoukl ovšem jeho pokrytectví, faleš a odpor k vlastním spoluobčanům a zběhl nejprve ke konzervatismu a posléze přímo k Trumpovi.
Vanceův konzervatismus
Nejzásadnější událost ve formování Vanceova politického směřování byla jeho konverze ke katolicismu. Vance se dostal ke katolickému sociálnímu učení, které vychází z přesvědčení, že trh má sloužit člověku, ne naopak. A také ke konzervativním intelektuálům jako René Girard, Patrick Deneen, Rod Dreher nebo Sohrab Ahmari, kteří kritizují to, že soudobí konzervativci že v zásadě přejali liberální, libertariánskou ideologii zaměřenou na maximalizace osobní volby a volnotržní dogmatismus a zapomněli na to, že jádrem konzervatismu je společnost a její uchovávání, společné identity a svoboda nejen jako možnost volby, ale i kvalita volby. Tento vliv Vance nakonec vedl k jeho definitivnímu rozchodu s libertariánstvím.
Příkladem rozdílu mezi konzervatismem a libertariánstvím, který sám uvádí, je jemu dobře známá epidemie opioidů. Z pohledu libertariána je to nešťastné, ale v zásadě se s tím nedá a nemá nic dělat, protože na začátku bylo svobodné rozhodnutí těch závislých. Vance nepopírá jejich osobní odpovědnost, ale na druhou stranu podle něj nelze nevnímat, že opioidy vyvinuly velké farmaceutické korporace, nasypaly miliony do marketingu, úřady jim to schválily a daly tomu regulatorní rámec, kdy bylo pomalu jednodušší koupit si opioidy než čokoládu, a všichni přitom museli vědět o dopadech.
Nejde tedy jen o špatné lidské volby, ale i o prostředí, ve kterém žije. Libertarián vidí svobodné rozhodnutí a tržní mechanismus, Vance také, ale k tomu obrovskou amorálnost, cynismus a alibismus ze strany byznysu i vlády a ptá se, zda chceme mít společnost, kde je tohle legální a normální?
Vance tak opouští zavádějící libertariánské pojetí konzervatismu a jde k jádru konzervatismu, který hledá rovnováhu mezi jednotlivcem a společností, mezi svobodou a řádem, a není hodnotově neutrální, nýbrž sleduje specifickou vizi společenského uspořádání založeného na konceptu common good.
Jeho politický vzorem je Charles De Gaulle zejména pro jeho poválečné působení. Protože obnovil průmyslovou moc Francie a uchovával její specifické národní zájmy v rámci atlantické aliance a za jeho kulturní konzervatismus – konzervatismus povzbuzující národní hrdost, sebedůvěru a sounáležitost. Velkou inspiraci rovněž vidí ve Viktoru Orbánovi a jeho vzpouře proti liberálnímu establishmentu a budování konzervativních institucí.
Vanceova politická vize
Z Vanceova pohledu je Amerika ve společenském a kulturním úpadku. Může za to liberální establishment, Uniparty (Demokraté a stará GOP), Režim, který se drží pravolevého liberálního konsensu. Ten je v ekonomických otázkách neoliberální (tržní fundamentalismus, globalizace, deindustrializace, finacializace, outsourcing), ve společenských otázkách progresivistický (woke ideologie, masová migrace, multikulturalismus) a v zahraniční politice prosazuje nekonečné zahraniční intervence. Náprava si vyžaduje zásadní změny – novou hospodářskou politiku, ofenzivu v kulturních válkách, vykořenění liberálního establishmentu a realismus v zahraniční politice.
Nová hospodářská politika začíná u odmítnutí neoliberalismu, který sice obohatil americkou elitu, ale zároveň podkopal americkou průmyslovou moc i sociální stabilitu a z Číny vyrobil globální velmoc konkurující Spojeným státům. Amerika musí zase začít vyrábět, musí obnovit svou průmyslovou moc. Nejde jen o růst HDP, ale z čeho se skládá a jak je rozložen. Jde o návrat ekonomiky do společnosti po letech, kdy neoliberalismus americkou společnost podřídil potřebám globálního trhu.
V kulturních otázkách volá Vance po letech ustupování ze strany establishmentových republikánů po ofenzivě a totální dewokizace americké společnosti, radikálním omezení imigrace a deportacích, návratu do institucí a budování konzervativní kontraelity. Vance zdůrazňuje provázanost kulturních válek s ekonomikou. Kulturní a ekonomické zájmy liberální elity se prolínají, stejně jako se prolínají kulturní a ekonomické zájmy konzervativní většiny. Jak říká, culture wars are class wars.
Kulturní války vyhraje ten, kdo ovládá instituce, a Vance si to moc dobře uvědomuje. Jako senátor věnoval značné úsilí budování, podpoře a spojování konzervativní institucionální infrastruktury – think tanky, síť dárců a podporovatelů, vzdělávací instituce, média, workshopy a tréninkové programy.
V zahraniční politice Vance odmítá neokonzervativní intervence a šíření demokracie po světě, se kterými má jako voják přímou zkušenost a které přinesly katastrofální výsledky. Amerika nemá zdroje ani průmyslovou základnu na to, aby byla světovým četníkem, a musí se soustředit na hlavního vyzyvatele své hegemonie a tím je Čína.
Vanceovo působení v Senátu přesně odráží jeho agendu. Prosazoval legislativu kriminalizující transgenderové operace pro děti, afirmativní akce na univerzitách nebo se snažil blokovat velvyslance, kteří prosazovali woke agendu. Podpořil ale i zvýšení minimální mzdy, zpřísnění antimonopolní politiky, omezení bonusů pro manažery zkrachovalých bank a hedge fondů nebo zpřísnění bezpečnostních standardů na železnici.
Etalon národního konzervatismu
Vance je představitelem nové konzervativní pravice, která vystupuje z liberálního konsensu a bourá jedno tabu za druhým, ať už je to imigrace, ekonomika, porodnost, národ, společnost. Ztělesňuje přerod GOP z neokonzervativní, libertariánské a plutokratické strany hájící zájmy elit, vyhýbající se kulturním válkám, smířené s masovou imigrací a posedlé nekonečnými zahraničními intervencemi v národně konzervativní, populistickou working class stranu, která se neštítí kulturních válek, vystupuje tvrdě proti imigraci, je realistická v zahraniční politice a celkově vystupuje proti liberálnímu establishmentu a jeho konsensu.
Vance není uzavřen v jednom volebním období, tím je v současné politice naprosto unikátní. Sám mluví o generační změně. Jeho výhled je na dekádu dvě dopředu a cílem je zásadně překopat podobu americké pravice, pojetí konzervatismu, Republikánské strany a posléze Ameriky jako takové.
Foto: FB J. D. Vance
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!