Fenomén smrti v soudobé kultuře
Na skutečnost vnímání smrti v dnešní době se nabízí hned několik zajímavých pohledů. Na jednu stranu zde máme velké množství lidí, kteří musí denně čelit realitě vlastní smrti, na straně druhé soudobá kultura skutečnost smrti jakoby zcela míjí, tabuizuje a zlehčuje. Při bližším pohledu lze rozlišit především tři základní postoje ke smrti, které vyvstaly ve společnosti a kultuře současnosti, zformulované významným německým křesťanským filozofem dvacátého století Josefem Pieperem:
- měšťácké tabuizování smrti
- materialistická bagatelizace smrti
- elitářský pohled smrti přímo do očí.
Každý z těchto tří základních postojů ke smrti má svá specifika, ale v důsledku mají společný charakter a výsledný efekt. Měšťácký postoj ke smrti spočívá v tom, že smrt skrývá: „Tendence skrýt smrt je účinně podporována strukturou moderní společnosti. (…) Nemoc a smrt se staly speciálními technickými problémy, které se řeší odpovídajícím způsobem v zařízeních k tomu určených.“
Materialistická bagatelizace smrti je potom faktem, se kterým se v našich životech setkáváme téměř denně. Masmédia, televize, kinosály; všude se setkáváme s hromadným představením, kde smrt běží na plné obrátky jako by nebyla ničím mimořádným v životě člověka. Měšťácký postoj a materialistická bagatelizace mají potom společné jmenovatele: „(…) smrti má být odebrán charakter pronikání metafyzična; její banalizace má odvrátit nepohodlnou otázku, která se s ní vynořuje.“ Elitářský pohled smrti přímo do očí je potom výsledkem vzdoru a vysmívání se faktu smrti, patrně spojeným s pocitem moci.
Křesťanský étos smrti
Starý zákon
Pohled na smrt ve starém zákoně a dějinách Izraele prošel poměrně dynamickým vývojem. V počátcích se nijak nelišil od jiných kultur tehdejšího světa, převažoval pohled na smrt jako na trest a cosi nepochopitelného, zatímco život, zdraví a mnohost potomků byly naopak oslavovány jako přízeň Boha. Vnímání smrti bylo spojeno s tehdy ne úplně uchopeným stavem nebytí, nebo spíše jakýmsi zbytkem bytí a přece už ne životem. Typické pro tehdejší chápání smrti, bylo přerušení vztahu s Bohem Izraele – Jahvem, Jahve totiž v šeolu dle tehdejšího chápání víry Izraele nebyl přítomen.
Změna tohoto uchopení smrti nastala v období vzniku mudroslovných knih Job a Kazatel, které ve svých textech prostřednictvím svatopisců zpochybňují logiku dosavadního způsobu chápání smrti, což nevyhnutelně vede ke krizi a vnitřnímu rozporu v chápání dosavadní moudrosti Izraele o činech a následcích.
Zlom nastává v období exilu. První knihou starého zákona, která předznamenává změnu paradigmatu ohledně smrti je kniha Izaiáš v příběhu o trpícím služebníku Božím u Deuteroizaiáše: „Utrpení kvůli bohu a pro ostatní lidi, muže být nejvyšším způsobem, jak zpřítomnit Boha a vstoupit do služby životu.“ Toto směřování je následně potvrzeno a rozvinuto v nově uchopených žalmech, ve kterých Izraelský národ po exilu reflektuje svojí novou zkušenost s Bohem a modlitbou. Stále více se prosazuje názor, že Bůh a bytí s Ním může překonat i smrt: „V této situaci věřící nahlíží, že Jahveho spravedlnost je větší než jeho vlastní biologická existence a že ten, kdo umře do Božího práva, nevejde v nicotu, ale ve vlastní skutečnost, do života samotného.“
Nový zákon
Jeho novost spočívá v tom, že všechny dosavadní poznatky starého zákona shromažďuje a dává jim nový smysl v Ježíši Kristu a jeho smrti na kříži. Prosadil se zcela nový pohled v tom smyslu, že Kristus sám svou smrtí a vzkříšením smrt definitivně porazil a zrušil, neboť mimo jiné sestoupil do šeolu čímž toto místo přestalo být prostorem bez přítomnosti Boží. Neznamená to ovšem porážku života a oslavu smrti, což by znamenalo popření dosavadního vývoje, ale naopak ukazuje smrt ve zcela novém světle, ve struktuře přijetí lásky: „Je-li tajemství života identické s tajemstvím lásky, pak vázáno na proces smrti.“ Je to totiž jedině vůle lásky, na kterou když člověk s důvěrou přistoupí, dokáže přijmout smrt, aniž by se musel bouřit proti faktu, že moc, která jej tak chtěla, jej také nepodvede. Jedná se o bezpodmínečné přijetí života v ospravedlnění víry: „Tím vším je myšleno jediné: podíl na utrpení Kristově, ono umírání, které je vírou a láskou jakožto přijetí a umožněním přijetí života skrze Boha, který jako Trojice může být láskou a jen jako láska činí svět snesitelným.
Křesťanský étos smrti a současnost
Je jasné, že křesťanský étos smrti je v kontrapozici současnému vnímání smrti ve světě sekulárním, neboť jeho uchopení věřícím člověkem by mělo mít a má zcela jiný základ. Důraz je soustředěn především na dva základní body celé problematiky, a sice křesťanské ano životu i logice lásky a i z toho posléze plynoucí odlišné vnímání bolesti a utrpení.
„Křesťanská víra se neodvrací od života.“ Naopak chápe život v sepětí jeho jednotlivých částí dohromady a především z celkového pohledu jako dar od Boha. V souladu s tímto chápáním je potom náhled na smrt zcela odlišný od sekulárního vnímání v dnešní společnosti. A sice v tom, že: „Jejich duše má dosáhnout očištění a společenství svatých a vyvolených v nebi a jejich tělo očekává blaženou naději Kristova příchodu a vzkříšení mrtvých.“ Je to právě odlišné vnímání lidského života a lidské bytosti ve vztahu k Bohu ve smyslu víry, naděje a lásky, které vystupuje jako nejvýraznější skutečnost vzhledem k současné problematice vnímání smrti: „Jen věčný život je postačující odpovědí na otázku lidského bytí a umírání v tomto světě.“
Vnímání lidské bolesti a utrpení, pro sekulární svět zcela nepochopitelné, je také zcela ovlivněno tímto přístupem. Bolest a utrpení jsou součástí celistvého života člověka a i ve chvílích nejtěžších se křesťan ve své bolesti může identifikovat s Kristem a jeho utrpením ve smyslu následování: „Víra nehledá utrpení, ale ví, že bez utrpení nedojde život své celistvosti, že se před vlastním naplněním uzavře.“
Závěr
Křesťanský étos smrti, který se staví proti fenoménu smrti v soudobé kultuře, nabízí především své jasné a zřetelné ano celému životu ve všech jeho aspektech, a to v naprosté důvěře v Boha který je počátek i konec (srov. Jan 1,8). Toto se děje prostřednictvím víry, naděje a lásky, které vycházejí ze základů křesťanského učení v podobě Písma a Zjevení a ve kterých tím člověk přijímá pravdu a spravedlnost coby skutečný život. Výsledkem je pak nevyhnutelně bezvýhradné přijetí autentické lidskosti v ospravedlnění víry. Z toho potom krystalizuje zcela jiné přijímání reality smrti, její reflexe a přijetí, které jsou odlišné od sekulárního světa.
Zdroj: RATZINGER, Joseph. Eschatologie: smrt a věčný život. 3. vydání. Brno: Barrister & Principal, 2007.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!