V listopadu tohoto roku je tomu 90 let od studentských bouří, které provázely předání insignií pražskou univerzitou německou univerzitě české. Karlova univerzita byla v té době rozdělena na českou a německou. Obě fungovaly zcela samostatně. K porozumění dané situaci je třeba pohlédnout hlouběji do historie.
Karel IV. v latinsky psané zakládací listině uvedl: „…aby věrní obyvatelé našeho království, kteří neustále lační po plodech vědění, nebyli nuceni doprošovati se cizí pomoci, nýbrž aby v království nalezli stůl již prostřený a aby se znalostí věd vzdělali ti, jež vrozené bystré nadání činí zralými k zralému úsudku, aby nejen nebyli již nuceni, ba mohli pokládat za zbytečné obcházeti za účelem bádání ve vědách kraj světa /…/, rozhodli jsme se po předchozí zralé úvaze zříditi, upraviti a od základu založiti obecné učení v našem metropolitním a nejpůvabnějším městě Pražském.…“
Z citovaného vyplývá, že v první řadě byla univerzita založena pro věrné obyvatele tohoto království, teprve v druhé řadě byla míněna jako univerzita mezinárodní. Kromě českých a německých studentů z Čech přicházeli hojně na pražskou univerzitu Němci ze zahraničí. Postupně se český živel ocitl v menšině, což způsobilo národnostní napětí. O nápravu se pokusil Václav IV., když v roce 1409 vydal Kutnohorský dekret, dle kterého při hlasováních měli čeští zástupci tři hlasy proti jednomu pro cizince.
Po bitvě na Bílé Hoře bylo Obnoveným zřízením zemským přiznáno Němcům stejné státoprávní postavení v Čechách a na Moravě jako národu českému. Univerzita se dostala pod správu jezuitů, kteří se nadále drželi latiny, nicméně univerzita byla přejmenována na Karlo-Ferdinandovu. Až za josefinských reforem, kdy byla z Vídně odstartována germanizace na školách, byla na univerzitě latina nahrazena němčinou. Stalo se tak roku 1784, a tím bylo započato poněmčování univerzity.
Konstituce z roku 1848 obnovila samosprávu univerzity. V jejím rámci měla být provedena též rovnoprávnost jazyková. Vzrůstal počet českých studentů, jakož i profesorů. Po pádu Bachova absolutismu vysvitly pro českou stranu nové naděje. Za působení ministerského předsedy Taaffeho došlo v roce 1882 k rozdělení univerzity na dvě. Jedna s vyučovací řečí německou a druhá s vyučovací řečí českou. Německá dostala památné Karolinum, insignie a starobylý archiv. Historik Goll o tom napsal: „Stará Alma mater zanechala dvě dcery, jednu dědičku univerzální co do výpravy, druhá neměla obdržet ani povinný podíl…“
Po vzniku Československa si Němci byli vědomi problematičnosti svých pozic v novém státě. V novinách Prager Tagblatt z 15. prosince 1918 zveřejnili svůj plán na přesun německé univerzity z Prahy do Liberce. Ale brzy od svého záměru upustili, když se z vysokých míst české politiky začaly ozývat poučky o evropanství a také výtky na adresu českých „šovinistů“.
Z iniciativy rektora Františka Mareše byl v roce 1920 vydán zákon stanovující, že pravou dědičkou vysokého učení Karlova je univerzita česká a že jen jí přísluší název „Karlova“. Po svém navrhovateli nese zákon název „lex Mareš“. Po jistých peripetiích zákon vstoupil v platnost, ale nebyl plněn, vše zůstávalo při starém. K desátému výročí jeho uzákonění proběhla podpisová akce německých studentů za jeho zrušení. Sešlo se 1846 podpisů.
Teprve v roce 1934, když na místo rektora nastoupil prof. Karel Domin, počalo se usilovat o jeho plnění. Objevovaly se ale nečekané překážky. Žádosti akademického senátu adresované ministerstvu školství zůstaly bez vyřízení. Vedení německé univerzity dalo veřejně jasně najevo, že insignie nehodlá vydat.
To vyprovokovalo aktivity studentů, které trvaly od soboty 24. listopadu do pondělí 26. listopadu 1934. Zúčastnily se jich tisíce studentů a jejich aktivity byly značně bouřlivé.
Bitky se odehrávaly mezi studenty českými a německými. Krom toho při demonstračních průvodech Prahou došlo i k vytloukání oken, takže zasahovala i policie. Uvádí se, že 180 účastníků bylo zraněno a 126 zatčeno.
Studentské aktivity způsobily rozkol ve smýšlení české veřejnosti. Proti snahám českých studentů o realizaci Marešova zákona se vyjadřovaly např. Lidové noviny, Rudé právo a
v levicovém prostředí vznikl tehdy Manifest českých spisovatelů s 66 podpisy. Mezi podepsanými figurují bratři Čapkové, Zdeněk Nejedlý, Marie Majerová, Vítězslav Nezval, Karel Teige, Josef Hora, Ivan Olbracht.
Manifest protistrany s názvem Slovo k československému národu vyšel v Národních listech 8. prosince. Zde je podepsán Svatopluk Machar, Ignát Herman, Rudolf Medek, F. X. Svoboda, Karel Horký a další, kteří se postavili na podporu studentských aktivit v boji o insignie.
České veřejnosti se dnes předkládá, že důvodem k popravám 17. listopadu 1939 byla účast popravených na pohřbu Jana Opletala. Že to byli většinou funkcionáři Svazu československého studenstva, kteří se podíleli na demonstracích za plnění zákona lex Mareš, se neuvádí.
ing. Jiří Urban
Fotografie z archivu autora
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!