Ohlédnutí k předchozímu času karnevalů v severní Francii a tamní migrační realita…
Hrdý na své tradice, severní region Francie Nord-pas-de-Calais žil od ledna v rytmu svých masopustních karnevalů vrcholících úterým před popeleční středou. Představoval tři měsíce slavností, které začaly 11. ledna „Bálem shledání“ (Neuches Cô) v Uxemu, přičemž každý víkend až do popeleční středy v Dunkerque a okolních městech a obcích probíhaly průvody a bály. Každé město či vesnice má své specifické tradice, masky a gastronomické speciality, které se stávají pro každého nezapomenutelným zážitkem. Obyvatelé severu se umí bavit, jak dokládá jedna z tapisérií na toto téma z 19. století vystavená v muzeu Hospice Comtesse (rue de la Monnaie ve starém Lille), a tak se každoročně do regionu sjíždějí lidé i z ostatních regionů Francie, z Paříže, Bordeaux, Lyonu…, ale slyšet je tu občas i angličtina a němčina.
Od středověkých tradic k námořnickým průvodům a maskám
Karneval je zde posvátnou instituci. Posvátnou především proto, že slavnostní tradice masopustu předcházející půstu je pevně zakotvena v místním kalendáři již od středověku. Nikdo skutečně nezná přesné datum vzniku, ví se pouze, že v jedné z vyhlášek dunkerské správy z roku 1676 je zmíněn průvod masek. Uvádí se v ní, že je třeba požádat o povolení vojenské velení a určit odpovědnou osobu. Karneval je zde úzce spojen s křesťanskou tradicí a především označuje období před začátkem půstu, během něhož křesťané jedí střídmě. Samotné slovo karneval pochází z latinského „carne levare“, což znamená „odstranit maso“, tedy vynechat maso z jídelníčku po celou dobu půstu.
V 18. století se průvod masek pevně zakořenil ve zdejší námořní tradici. Masopustní úterý někdy spadalo na stejný den jako „foye“ – hostinu oplývající alkoholickými nápoji, kterou rejdaři pořádali pro posádky rybářů před odjezdem na nebezpečný a drsný lov tresek na pobřeží Islandu, kdy strávili i měsíce na moři. Městská rada dokonce ve svém zápise z roku 1759 uvádí, že není možné zakázat námořníkům, aby se v maskách procházeli ulicemi města. Účast věřících námořníků tak dala vzniknout „visscherbende“ (průvodu rybářů), jak je nazýván dodnes.
Během Francouzské revoluce chtěl departement karneval zakázat, ale město to odmítlo, obávajíc se, že by se lid vzbouřil… V 19. století se začaly organizovat také bály. V roce 1906, aby karneval znovu ožil ve velkém stylu, byly zavedeny speciální vlaky do Lille, Arrasu, Saint-Omeru, Calais a Furnes. To je doba, kdy si karneval vytvořil svůj rituál, dodržovaný dodnes: tambour-major (vedoucí bubeník) vede průvod v napoleonské uniformě s dlouhou taktovkou v ruce, následován hudebníky (fifres) ve žlutých uniformách, hrajících na píšťaly a bubny, ke kterým se v roce 1924 přidaly dechové nástroje. Každý rok vzniká mnoho nových masopustních písní, čímž se rozšiřuje repertoár. Za muzikanty jdou účastníci karnevalu s deštníky, protože v minulosti při oslavách často pršelo, a za deštníky pak všichni ostatní účastníci průvodu.
Dunkerque: Karnevalové oslavy plné barev, extravagantních kostýmů a hluboké sounáležitosti
Mezi největší a nejznámější karneval v regionu patří ten v Dunkerque. Tato slavnost odívá celé město do zářivých barev originálních kostýmů. Je to také defilé někdy legračních, ale často přenádherných klobouků, bohatých na detaily, plných květinových motivů. Oblíbená jsou bažantí a kohoutí péra. Účastníky v maskách a kostýmech potkáváte nejen v ulicích, ale i na nádražích, nebo v přeplněných autobusech, kde si při přepravě celý vagon či autobus zpívá karnevalové písničky. Během této akce, která se pro obyvatele Dunkerque stala skutečnou tradicí a jednou z nejdůležitějších společných oslav v roce, jak říkají, je atmosféra nepopsatelná. Až zarážející je nesmírná solidarita, milost, přívětivost a vzájemný respekt.
Je to velká událost, která se připravuje dlouho dopředu podle pravidel karnevalové charty. Zasvěcení slaví, jak se patří – rozpustilé písně, kostýmy, deštníky, veselí a proudy alkoholu v neuvěřitelném duchu štědrosti a sounáležitosti. Příslušná čtvrť je obsypána externími pulty či stánky s převážně velmi dobrým místním pivem, kterým se účastníci posilují v absolutním veselí a vzájemné radostné a respektuplné otevřené komunikaci. « Jediné pravidlo v Dunkerque je vzájemný respekt», říká Joseph alias kapitán Haddock a Pedro alias Profesor Tournesole dodává: «Nemáme sluníčko po celý rok, ale máme ho v srdci.» Průvody pak pokračují na bálech v sálech nebo v hospůdkách, kterých se účastní více než 8 000 karnevalových nadšenců, oblečených do svých nejlepších „clet’che“ (karnevalových kostýmů). Největší bály pořádané filantropickými asociacemi, kde se baví kolem 10 000 osob a šampaňské teče proudem, jsou v sále Kursal a lístek stojí od 28 do 36 eur. Ten nejzajímavější s inscenovanymi bitvami se jmenuje Bal Des Corsaires, a v civilu vás tam nepustí. Lístek na velké plesy či bály lze zarezervovat v turistické agentuře nebo v některých místních «Bar-Tabac». Pokud kolemjdoucí požaduje vstup do hospůdky se soukromým minibalem, je to možné, ale zeptají se vás, jestli máte uvnitř přítele.
Karneval je organizován pokaždé v jiné čtvrti, říká se tomu „bandy“ (průvod a oslava v té či oné čtvrti) : «banda» v Malo-les-Bains, kde je trasa podél moře nezapomenutelným zážitkem, «banda» ve Fort-Mardyck, v Saint-Pol-sur-Mer, Basse-Ville, Citadelle a Rosendaël. Nejenergičtější, nejbláznivější a nejrozpustilejší «bandou» (průvodem a oslavami) na severu, která udržuje vzpomínku na rybáře, je již zmíněná «vischersbende» (průvod rybářů). Pohlceni vírem barev a rytmů se karnevaloví nadšenci nechávají unést hudbou orchestru a DJů až do časných ranních hodin.
Tři veselé dny, úterý před popeleční středou, rozvášněné průvody a ikonické házení sleďů z radnice.
Vrchol masopustních oslav představují Tři veselé dny – předpopeleční úterý (mardi gras) a dva předchozí dny, během nichž se střídají rozvášněné průvody opět s večerními bály. Klíčovou a ikonickou událostí je slavné házení sleďů z oken radnice, které Tři veselé dny symbolicky odstartuje . Letos ho pan starosta Patrice Vergriete naplánoval na neděli 2. března v 17 hodin. Na městském úřadě se sešli radní a jejich pozvaní návštěvníci asi půl hodiny předem. Mým laskavým průvodcem byl pan Henry Aimé Baey, dlouholetý zaměstnanec radnice. Než se začalo s odpočítáváním minut do otevření oken, několika desetitisícový rozvášněný dav na náměstí před radnicí, kde se nenajde ani skulinka pro kočku, již hlasitě reklamoval ryby : «Liberez les harengs!» (osvobodte sledě). Okna se však neotevřela než v danou hodinu, aby poté každý přítomný vykoukl z obrovského okna a vyhodil z něj několik sleďů do rozjásaného davu. Kdo chytí sledě, má štěstí a taky svačinku – ryby jsou totiž uzené.
Působivý závěrečný tanec ‚rigodon final‘ a média
Po házení sleďů je velmi působivý a dojemný následující «rigodon final» (závěrečný tanec). Průvod jdoucí za tambour-major (vedoucím bubeníkem) dorazí večer na place Jeana Bartha, místního slavného korzára, který chránil zdejší pobřeží před Angličany. Hudebníci vejdou do otevřeného hudebního pavilonu (či altánu) a nepřestávají hrát. Masky s deštníky obstoupí altán a pak za zvuku bubnů, píšťal a trubek hrajících starodávné i nové karnevalové písně, se pohybují v kruhu ve směru hodinových ručiček, a přitom se vlní jako moře. Ostatní masky celé představení kolem sledují a všichni společně zpívají.
O karnevalových oslavách informují pravidelně místní a oblastní média. Pokud někdo upřednostňuje pohodlí domova, může se na některé části oslav dívat i v přímém přenosu. Letošní den karnevalového házení sleďů zaznamenalo 100 000 účastníků, vloni to bylo 80 000.
Striktní bezpečnostní opatření: Město je jako pevnost
Poslední ročníky provázelo jen málo významných incidentů, protože opatření zavedená před několika lety se osvědčila. Týkala se především oslav v Dunkerque a Malo (průvod na břehu moře). Na patnácti vstupních bodech průvodu v Dunkerque byly umístěny zábrany pytagone (proti nárazu vozidla), a v Malo byly ulice vedoucí k průvodu uzavřeny těžkými vozidly a zábranami. Dunkerque má kamery po celém městě a na každém rohu. Celkem bylo nasazeno téměř 300 členů ostrahy, státních a městských úředníků, policistů, vojáků, hasičů a zdravotníků. Soukromé bezpečnostní služby zajišťovaly nepřetržitý dohled a systematickou kontrolu veřejnosti, zejména prostřednictvím osobních prohlídek a kontroly zavazadel při vstupu do čtvrti, kde se slavilo. Sklo je v areálu zakázáno.
Skvělé zabezpečení potvrzuje stejně tak Sébastien Loyer, zástupce radnice odpovědný za bezpečnost při velkých akcích, tak i jeho podřízený Pascal Baron : «Město je jako pevnost. Aby se někdo dostal dovnitř, musí projít vstupní bránou. Pokud někdo touto bránou neprojde a chtěl by projít jinudy, je zablokován. Každá osoba, která vstupuje do oblasti, je kontrolována, jestli s sebou nemá nebezpečné předměty. Jsou zde bariéry proti vozidlům a kromě bezpečnostních vozidel, která jsou řízena těmi městskými, jež otevírají přístup, žádné auto nemůže vjet. Do schránek byly obyvatelům distribuovány informační letáky s upozorněním na dopravní uzávěry ulic. Obyvatelé Dunkerque jsou dobře informováni, karnevalem žijí a respektují opatření. Každý zde pije, někdo více a někdo méně. Pokud někdo vypil trochu více než měl, je někdy potřeba si chvíli odpočinout a na to tu máme malý kout s lůžky a litry vody. Máme zde bezpečnostní služby, aby účastníky chránily, a pokud mají problém se zdravím nebo konzumací alkoholu, odvezeme je do nemocnice. Někdy vzniknou situace, které mohou přerůst únosnou mez, ale většinou je rychle zvládneme a jsou pod kontrolou. Kamery nám hodně pomáhají a všichni jsme v kontaktu s bezpečnostními centry. Vždy je tu někdo z městské policie, z Červeného kříže nebo z bezpečnosti, kdo sleduje kamery a vše koordinuje. Také jsme vybavení rádiem a vysílačkami, abychom mohli co nejrychleji zasáhnout.»
Perfektní organizaci by se však jedna maličkost dala vytknout. Neexistují tu veřejné záchodky, ani TOI TOI, takže je pro dámu mírně těžší na závěr večera pokračovat v opravdu bezstarostné konzumaci v případě, že se park nachází trošku dále, než je potřeba.
Oblíbené karnevaly v regionu a v sousední Belgii
Na severu se slaví v mnoha městech a vesnicích. Například v Bailleul, u příležitosti masopustního úterý před popeleční středou, je fenoménem slavný doktor Francisco Piccolissimo, který zahajuje a uzavírá průvod. Před tradičním průvodem alegorických vozů je přijat starostou a městskou radou. Vrací se pak znovu večer a provádí své slavné operace k vyléčení obyvatel ze „sinistrozy“ (sklíčenosti a chmuru). V Cassel je to zase historický karneval s obřími postavami (géants), v Bergues menší, ale velmi populární karneval, v Gravelines se jedná o městský karneval v pevnosti Vauban, karneval spojený s námořní historií se koná ve Fort-Mardyck a další pak v Hazebroucku, v Saint-Pol-sur-Mer, Armentières, Tourcoing, Boulogne-sur-Mer, Calais, Solesmes a Le Portel. V sousední Belgii (blízko hranic s Nord-Pas-de-Calais) je tradice stejná. V Binche se jedná o slavný karneval s postavami Gilles, zapsaný na seznam UNESCO, v Mouscronu je to belgická varianta karnevalu s velkou účastí Francouzů a v historicky zajímavém městě Tournai se slaví podle místní dávné tradice.
Masopustní tradice v Grand-Fort-Philippe: spojení víry, komunity a kulturního dědictví
Karneval se slaví také v malém městečku, či spíše velké vesnici s pěti tisíci obyvateli na pobřeží Severního moře, přibližně 23 km od Dunkerque, kde by se řeklo, že «ryby dávají dobrou noc». Slavnosti jsou však mnohem skromnější než v Dunkerque. Jedná se o obec s výraznou katolickou tradicí a v minulosti byla strategickým bodem pro námořníky a rybáře, jejichž život byl úzce spjat s mořem. Katolická víra byla pro rybáře klíčová. Modlili za svou bezpečnost na moři a před odjezdem na rybářské výpravy se často konala požehnání lodí. Dnes, i když náboženská praxe postupně slábne v celé Francii, katolické tradice v Grand-Fort-Philippe zůstávají nedílnou součástí místních slavností a kulturních událostí.
Kalvárie a námořní tradice: památka, víra a historie města
Jedním z hlavních a emblematických náboženských symbolů Grand-Fort-Philippe je Kalvárie (viz obrazovou přílohu), památník věnovaný námořníkům, kteří zahynuli na moři. Tento monument odráží hlubokou náboženskou víru místní komunity. Byla postavena v 19. století z příspěvků rodin námořníků. Samotní rybáři měli ve zvyku přicházet se sem pomodlit před odjezdem na moře, aby si vyprosili Boží ochranu pro své dlouhé rybářské výpravy. Každý rok se zde konají vzpomínkové obřady, zejména při svátku moře, kdy se vzdává hold zmizelým námořníkům a námořní tradici regionu. Obyvatelé sem stále přinášejí květiny a pamětní desky na počest svých předků, čímž udržují tradici a vzpomínku na minulé generace. Ve městě se nachází kostel zasvěcený svatému Janu Křtiteli, kde se pravidelně konají obřady, často spojené s námořními tradicemi a uctíváním památky zesnulých námořníků. Jedna z dvaceti místních asociací – Histoire ét Patrimoine (Historie a dědictví) se více než pečlivě stará o zaznamenání místní historie a kultury a pořádá různé akce zaměřené na její zachování a o v dnešní době velmi důležité předávání mladé generaci. Například nedávno uspořádala výstavu „Portréty námořníků“. Stejně tak vydává různé brožury, kde si lidé mohou přečíst nejenom o minulosti a významu města, ale i přímé výpovědi pamětníků.
Ve zdravém těle zdravý duch: sportovní aktivity pro všechny generace
Městečko také nabízí svým obyvatelům širokou škálu sportovního vyžití, které umožňuje obyvatelům města vybrat si z mnoha aktivit, přizpůsobených všem věkovým kategoriím, úrovním a dovednostem. Díky mnoha sportovním asociacím se praktikuje mnoho sportů: judo, házená, basketbal, fotbal, tenis, cyklistika, atletika, badminton, bojová umění nebo vodní sporty. Prostě tak, jak by to mělo být ideálně asi všude – ve zdravém těle zdravý duch.
Masopustní slavnosti i obří marionety
Masopustní slavnosti odrážejí bohatou tradici města a obvykle zahrnují průvody s vozy, hudební vystoupení a různé kulturní aktivity včetně neodmyslitelného «házení sleďů» z oken radnice. Zatímco klasické slavnosti jsou organizovány každý rok vždy v úterý před popeleční středou, masopust s bálem pro děti, kde je i předtím líčí a rozdávají se čokolády a bonbóny, se koná o týden dříve. V úterý před popeleční středou pak městem «prochází» obří marioneta, nazývaná «géant» (obr). Tuto tradici radnice zavedla v roce 1939, kdy každý obr měl své jméno reagující na téma roku. To poté inspirovalo i ostatní města na pobřeží. Dnes městečkem projíždělo už «obrů» šest. Ten z radnice se jmenoval Le Corsaire (Korzár). A pět dalších, které vyrobily sportovní a jiné asociace mladých lidí: Trumpova věž, Batman, Lví král, Kráska a zvíře a Breaking head (podle filmu Breaking bad z Netflixu), na kterém tým devíti futsalových sportovců pod vedením Romaina pracovalo celý jeden měsíc ve svém volném čase. Po projížďce městečkem křížem krážem se zastávkami na štamprličku či skleničku u přátel se všichni «obři» dobrovolníků sešli u školy na společné foto a pak všichni vyrazili následováni ostatními obyvateli vyzvednout radničního «obra Korzára» na stadionu. Celý průvod se pak uličkami posouval k radnici na «chytání sleďů», aby následně pokračoval ke kalvárii na břehu moře, kde jsou večer všichni obři vždy slavnostně spáleni. Masopustní oslava pak končí bálem, kterého se letos zúčastnilo 1000 obyvatel. Trval, jak jinak, až do časných ranních hodin.
La Matelote: symbol města zapsaný do seznamu nehmotného kulturního dědictví Francie
Tradice masopustních obrů inspirovala také asociaci „La Matelote – Comité d’animation Grand Fort Philippe“, která se podílí na zachování a propagaci živého dědictví. Vytvořila v roce 1996 další tradici, a to rybářskou rodinku obrů, kteří tradičně defilují první neděli v dubnu během festivalu Matelote, který byl v roce 2013 zapsán do seznamu nehmotného kulturního dědictví Francie. La Matelote, manželka rybáře z minulého století, oblečená v tradičním kroji se stala symbolem města.
Napětí mezi migranty a obyvateli Grand-Fort-Philippe: roste násilí i obavy o bezpečnost
Situace v Grand-Fort-Philippe je však poznamenána rostoucím napětím mezi migranty pokoušejícími se nelegálně překročit La Manche, bezpečnostními složkami a místními obyvateli. V posledních měsících jsou pokusy častější, což vede ke konfliktům s policií. Tyto incidenty mají přímý dopad na každodenní život obyvatel. Domácí obyvatelé čelí násilným činům, jako je házení kamenů na jejich vozidla, domy a do jejich zahrad odplatou za policejní zásahy bránící jejich pokusům o přeplutí kanálu. Na místech, kde se migranti vyskytují, je spousta odpadků včetně exkrementů.
Starosta Sony Clinquart (v příloze je jeho fotografie s šerpou) vyjadřuje hluboké znepokojení nad eskalací násilí a vyzývá k posílení opatření k zajištění bezpečnosti občanů. Zdůrazňuje rostoucí pocit strachu a hněvu mezi obyvateli, stejně jako materiální škody způsobené těmito činy. Místní úřady včetně policie a hasičů jsou mobilizovány ke zvládnutí situace, ale napětí přetrvává a ovlivňuje klidný život a bezpečnost obyvatel.
Přinášíme rozhovor se starostou Grand-Fort-Philippe, panem Sonym Clinquartem, viceprezidentem městské komunity Dunkerque a viceprezidentem SIVOM (Sdružení obcí s vícenásobným posláním)
Minulý podzim jsme se z médií dozvěděli, že vaše obec čelí vážným problémům s migranty. Mohl byste mi popsat, co se stalo, v jaké situaci jste se ocitli?
Situace v loňském roce byla stejná jako je letos. Bohužel, žádný pokrok tu není, ve srovnání s minulými roky jsme stále ve stejné situaci, ba dokonce v horší. Je tu stále více lidí, kteří chtějí překročit La Manche z našeho regionu. Nyní postupně vycházíme z období zimy, které je o něco klidnější, pokud jde o migrační pohyby, ale počasí migrantům v přechodu nebrání, protože pašeráci jsou bez skrupulí. Propašují tyto chudáky bez ohledu na počasí a nebezpečí, které to představuje. Brzy nastanou hezké dny a opět se nám objeví ještě více lidí, kteří budou chtít přejít do Anglie. Přestože jsme se mobilizovali a podali žádosti na příslušné orgány jak národní, tak evropské, s lítostí musím konstatovat, že došlo k velmi malému pokroku, a situace se nemění.
Mohl byste popsat, jak přítomnost migrantů ovlivňuje vaše město a jeho obyvatele?
Zvýšený zájem o naši obec má negativní dopad na místní komunitu. Tito chudáci k nám přicházejí v průvodech, v kolonách stovek lidí, potulují se po ulicích, aniž by věděli, kam jít, usazují se tam, kde se mohou schovat do doby, kdy budou mít dobré podmínky pro přechod nebo tu správnou přílivovou vlnu pro svou cestu. Vzniká tím nepochopení a frustrace na obou stranách. Obyvatelé se bojí, protože se migranti nechtěně občas dostanou na soukromé pozemky nebo se ocitnou na veřejných místech, kde by neměli být. A je to lidské, potřebují se schovat, takže mohou být donuceni násilím porušit zámek a ukrýt se v nějaké místnosti, vzít si dřevo na topení apod., a tím vzniká napětí, a dokonce i situace, které mohou být konfliktní. Zatím jsme neměli žádné střety mezi migranty a obyvateli, ale čím dál tím více dochází ke střetům mezi migranty a bezpečnostními silami, a když dojde k těmto střetům, dochází k vedlejším škodám. Některé domy jsou poškozené, auta zaparkovaná na ulicích jsou zasažena střelami a jsou zde zranění na obou stranách. Vzniká tak napjatá atmosféra, nejistota, úzkost, nepochopení a hlavně hněv a vzdor, protože lidé mají dost toho, že musí snášet vizuální obrazy, které jsou bolestivé: když vidíte ženy, děti a muže táhnoucí se po ulicích, venku ve vichřici, na mrazu, v dešti, kteří se musí schovat, kde to jde, to opravdu bolí, protože jsme lidské bytosti a lidská důstojnost je důležitá, obzvláště na našem území, kde jsou lidé pyšní na svůj vzájemný respekt a laskavost. Umíme přijímat, jsme zemí štědrosti, ale zároveň i odolnosti, jak jsme to už ukázali během dvou světových válek ve 20. století. Nyní se však cítíme bezmocní, jako fatalisté, a jsme tedy velmi rozhořčení. Obraz obce je nešťastný, atmosféra je nešťastná, a to samozřejmě vyžaduje v malém městě, jako je to naše, dvojnásobné úsilí, abychom mohli udržet pořádek a odstraňovat škody, které jsou a mohou být ještě způsobeny.
Viděla jsem video, kde mluvíte o autech poškozených migranty.
Stalo se to jednou nebo dvakrát jako odvetná akce poté, co bylo migrantům zabráněno ze strany policie v přechodu silnice. Po návratu do jejich táborů někteří migranti házeli předměty a kameny na fasády domů a na auta. Obvykle, když dochází k vedlejším škodám nebo poškození městského mobiliáře, je to často v důsledku střetu mezi policií a migranty. Není to vždy úmyslné a neměli bychom věřit nebo nechat si namluvit, že migranti sem přicházejí, aby ničili, demolovali nebo útočili, to není pravda. Jsou to lidé, kteří urazili tisíce kilometrů, přišli o všechny své peníze a dorazili skoro ke svému cíli, 30–40 km od Anglie. Když je pěkné počasí jako dnes a migranti se ocitnou na pobřeží tváří v tvář autoritě, která jim říká: „otočte se“, jejich vztek exploduje, a vztek je špatný rádce.
Mluvila jsem s místními obyvateli a někdy se bojí chodit na některá místa, například do parků. Je to nebezpečné, nebo ne?
Stačí se bohužel podívat na zprávy, zpravodajské kanály, média, televizní noviny, abyste zjistili, že v celé Francii panuje klima strachu a nejistoty. A často, když dojde k trestnému činu, hovoří se o osobách s OQTF (vyhoštěných z Francie), osobách v nelegálním postavení. Máme tady stovky a stovky lidí, kteří k nám přicházejí a koncentrují se na určitých místech. Je to mnohem více mužů než žen a dětí, je zde směs etnik. Máme v obci park, který se jmenuje Le Parc de l‘Estrand. Je to park věnovaný flóře a fauně, kde se můžete volně procházet a obdivovat krajinu. V současnosti se tam migranti usazují, protože jsou blízko kanálu a moře a jsou tam v závětří. V důsledku toho se obyvatelé do tohoto parku bojí chodit, mají pocit nejistoty, vyvolává to mezi nimi strach a obavy. Jsou tu lidé v určitém věku nebo mladé ženy, které se bojí sportovat, běhat nebo chodit na určitá místa v obci, a to buď velmi brzy ráno, nebo na konci dne či večer, a strach nemůžete ovládat, strach vás nechrání před nebezpečím. To je příklad a důsledek toho, že nejsme schopni zvládnout toky migrantů a nabídnout těmto lidem stabilní místo, kde by se mohli usadit. Migranti se dostávají do zahrad a do domácností. Představte si, že jste ve své kuchyni nebo obývacím pokoji v osm hodin večer a vidíte, jak tito lidé vstupují na vaší zahradu, aby si vzali dřevo nebo se ukryli. Pokud máte verandu nebo garáž, je přirozené, že se bojíte. Chci pochválit svou vlastní populaci za to, že až do teď nikdy neprojevili agresivitu a nikdy se nestalo, že by byl někdo napaden. Ale může se opravdu něco stát, a toho se bojím. Když natahujete gumu, může prasknout. Když někdo vnikne do soukromého vlastnictví nebo na pozemek, systémově je přivolána policie. Starosta, kterým jsem, je o všem informován a já jen ve skrytu duše doufám, že nikdy nedojde k útoku nebo fyzickému napadení. Někdo, kdo má strach a chce se bránit, může vytáhnout zbraň, a pak dojde k tragédii. Jsme v takovém klimatu, které je jako tlakový hrnec, který může nakonec vybuchnout. Je to velmi složité a problém je, že to trvá už roky. Žádné zlepšení se nekoná a není možné mít policistu na každém rohu ulice.
V Dunkerque jsou alespoň všude kamery.
My v malém městě nemáme nutně prostředky k nasazení systému kamerového dohledu, a nestačí mít kamerový dohled, je také potřeba někoho, kdo jej sleduje 24 hodin denně, je potřeba údržba a pokud dojde k poruše, je potřeba ji opravit. A pak nad rámec kamery, pokud dojde k nehodě, je potřeba policejní jednotka na místě. My čelíme odchodům a příchodům migrantů na našich dvou březích, v Grand Fort Philippe a v Gravelines. To je další město, které je vedle nás, jsme odděleni kanálem dlouhým 3 kilometry. To znamená, že pokud musí zasáhnout pořádkové síly současně ve dvou obcích, je to složité a nemožné z pohledu počtu pořádkových sil. Z hlediska reaktivity jsme nutně méně organizovaní než migranti a zejména méně než převaděči, kteří dokonale znají místa, vědí, kam jít a jak to udělat. Cítíme se bezmocní a opuštění státem a evropskými autoritami. Stát dělá, co může, poskytuje prostředky v oblasti pořádkových sil, a je třeba vzdát hold pořádkovým silám, policistům, četníkům a vojákům, protože to není jejich hlavní poslání. Jejich hlavním posláním je zajištění bezpečnosti našich občanů ve Francii, a nyní jsou v situaci, že jsou nuceni dělat věci, které je přesahují. Dělají to s odvahou, s bravurou a s velkou lidskostí, protože ze strany pořádkových sil nikdy nedošlo ke zranění migrantů, nicméně když jsou napadeni, musí se bránit. Pořádkové síly jsou z toho všeho vyčerpané a unavené, a to všechno nás vede do slepé uličky.
Vyzvali jste vládu k pomoci a urovnání konfliktu?
Z iniciativy starosty Calais jsme vytvořili kolektiv starostů postižených obcí. Od Calais po Dunkerque máte desítky obcí na pobřeží, které jsou každý týden zasaženy přítomností nových a nových migrantů. Pobřeží je pro ně výchozím bodem. Náš kolektiv oslovil vládu a stát a byl vyslyšen, ale bylo třeba udeřit do stolu a oslovit média. Také sem z vlády přijeli, ale je rozdíl v tom si nás vyposlechnout a soucítit s námi, a být v akci. Angličané dnes dávají Francii peníze za to, aby hranice, která zde existuje v rámci dohod z Touquet, mohla zůstat na našem území. Spolufinancují instalační dozory, které jsou ale bohužel omezené. V obci jako je ta naše si nemůžeme dovolit zaplatit instalaci a sledovací zařízení a vybavení s účinnou technologií. Máme sice finanční pomoc od britské vlády, ale to je vše, co Angličané dělají. Dávají peníze a navíc nás kontrolují, aby zjistili, zda jsme dobře investovali a provedli patřičné instalace. Francouzská vláda přistoupila na tyto podmínky, což je pro nás hrozné, takže my, obecní volení zástupci a obyvatelé, máme pocit vzpoury a odmítnutí. Je to smutné, ale je to tak. Chápu naši populaci, která nic nepožadovala, která se ocitla uprostřed problému, který je přesahuje a který přesahuje nás všechny. Problém, který se týká migrantů, je mezinárodním problémem. Není to obec nebo starosta, který může tuto otázku vyřešit, a nebyli jsme ani pro to zvoleni. Velmi tím trpíme. Vidíme, že vláda a autority si tuto horkou bramboru jen přehazují. Angličané dávají peníze, abychom instalovali kamery, ale pokud je naistalujeme částečně i za anglické peníze, potřebujeme za nimi lidi a údržbu, a to Angličané odmítají financovat. Financují pouze vybavení. Je to jako kdybyste měli krásné Ferrari, ale k ničemu vám není, protože v nádrži nemáte benzín. My jsme ve stejné situaci.“
Jsou pro vás humanitární organizace, které se starají o migranty, přínosem?
Humanitární organizace přispívají k tomu, aby si Francie zachovala důstojnost v pomoci těmto lidem. Nezapomínejme, že se jedná o lidské bytosti, a nezapomínejme, že jde o obchodování, o moderní otroctví, ze kterého těží převaděči, kteří profitují a zpeněžují přesuny těchto ubohých nešťastníků, kteří v zásadě nepřicházejí ani sem, ani do Anglie z radosti nebo z vlastní vůle. Buď prchají před režimem, nebo jsou pronásledováni, ale je také pravda, že si myslí, že když se dostanou do Anglie, bude to pro ně jakési eldorádo. Tento problém existuje již nejméně 15 let a je to téměř záležitost jedné generace, která se přemístila. Tito lidé se mohou v Anglii znovu setkat se svou rodinou a se svou komunitou. Je lidské a normální, že se chtějí shledat se svými blízkými. Humanitární organizace mají podle mého názoru důležitou roli v tom, že těmto nešťastníkům poskytují alespoň minimum tepla a lidských podmínek. Jen je třeba, aby tyto humanitární organizace pochopily, že musí také brát v úvahu úřady a pořádkové síly, a aby se zítra nestaly překážkou, která by mohla vyvolat konflikty. Některé humanitární organizace sice radí migrantům a snaží se jim pomoci s žádostí o azyl nebo je nasměrovat na suché a teplé místo, ale stává se, že hrají roli, která není dobrá v tom smyslu, že se oni sami ocitnou tváří v tvář pořádkovým silám. Co mě mrzí, je, že na stejném území, kde nikdo není zodpovědný za toto drama, které se odehrává, se nakonec tyto dvě skupiny (francouzské pořádkové síly a francouzské humanitární organizace) ocitnou tváří v tvář, postavené proti sobě. To je velmi smutné.
Alice Muthspiel je zahraniční redaktorkou Českého rozhlasu působící ve Francii
Foto: archiv autorky
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!