Eminence, ctihodný pane kardinále Dominiku Duko, excelence, ctihodný pane nuncie Pedro Lopezi Quintano, ctihodné Excelence György Udvardy a Gyula Márfi, ctihodný pane superiore Michaeli Staberle, vážené dámy a rytíři Maltézského řádu a Rytířskéhořádu Božího hrobu v Jeruzalémě, milí poutníci z Rakouska, Německa, České republiky, Slovenska a Maďarska!
Slyšeli jsme Ježíšova slova: „Blahoslavení, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, blahoslavení milosrdní, čistého srdce, blahoslavení, kdo jsou pro spravedlnost pronásledováni, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit a pronásledovat a lhát o vás všechno zlé. Radujte se a jásejte, neboť máte hojnou odměnu v nebi! Tak totiž pronásledovali proroky, kteří byli před vámi.“
Jak pravdivá jsou tato slova Ježíše i pro život ctihodného kardinála Józsefa Mindszentyho! Jméno „Mindszenty“ převzal po názvu své rodné obce Csehimindszent namísto německy znějícího jména „Pehm“, jako protest proti nacionálněsocialistické a šípové křížové ideologii. Evangelium, které se obvykle čte na slavnosti Všech svatých, se prorockým způsobem vztahuje i na kardinála Mindszentyho: „Blahoslavení, kdo jsou pro spravedlnost pronásledováni.“
Dne 18. listopadu 1948 – při přípravě na své zatčení, ke kterému skutečně krátce poté došlo – napsal svému lidu: „Stojím zde pro Boha, pro církev, pro vlast, neboť tento úřad mi byl uložen dějinami mého lidu, opuštěného světa. Vedle utrpení mého lidu nemá můj osobní osud žádný význam. Neobviňuji své žalobce… Odpouštím jim z celého srdce.“
Když jsem občas nucen osvětlit situaci, je to jen proto, že bolest mého lidu, jeho přetékající slzy, jeho otřásající pravda musí být vyslyšeny.“
Kardinál Mindszenty stál pevně v jedné z nejtěžších dob dějin. Ve 20. století, kdy bylo Evropa otřesena dvěma světovými válkami a hrůzami nacistické a komunistické diktatury, kdy maďarský lid musel prožít bolest Trianonské smlouvy a krvavé potlačení svobodového povstání roku 1956 – jak mohl obstát v této hrozivé historické bouři, odkud bral sílu, že se stal oporou, průvodcem, prorokem a nositelem naděje pro miliony lidí?
Prvním pramenem jeho síly byl rodičovský dům, o kterém ve svých pamětech napsal: „Můj rodičovský dům byl kolébkou modlitby a ctnostného života, a teplo a světlo tohoto jednoduchého venkovského domova zářilo z naší matky na nás všechny.“ V rodině v Csehimindszentu se dvakrát týdně postili, přitom se rodina společně modlila v kleče. Víra, modlitba a láska matky jej provázely celým životem.
O jejích návštěvách ve vězení napsal: „Temná místnost ministerstva, vězení, vazební věznice zářily vírou, bez slz, díky duševní síle mé matky.“ Ale i postava otce měla velký vliv. Byl starostou obce, poručníkem, předsedou školní a farní rady.
Nezapomenutelným zážitkem pro něj bylo, když se svým otcem brzy ráno, ještě za tmy, odjížděl z domova, aby mohl svobodně volit. Jeho otec tehdy vztyčil maďarskou vlajku se slovy: „Drž tuto vlajku, Józsko, tak pevně, jako už nikdy více!“
Kolik bouří je může strhnout z rukou? Existují dnes ještě takoví lidé, pro které je rodinný domov kolébkou modlitby a ctnostného života? Potřebujeme dnes matky jako „mama Borbála“, které vyzařují sílu, a otce jako János Pehm, otce kardinála, kteří jsou charakterově pevní, zakotvení ve vlasti, věřící a skutečnými vzory.
Vedle rodičovského domu byla druhým pilířem a zdrojem jeho vytrvalosti neúnavná pastorační práce. Už jako kaplan dostal od biskupa Jánose Mikesa napomenutí: „Nepracuj tolik!“ Téměř nelze spočítat, co všechno vykonal jako farář v Zalaegerszegu: jako biskupský pověřenec pro župu Zala nechal postavit 19 kostelů a 9 školních kaplí, založil 8 církevních škol, 3 internáty a jeden domov pro seniory. Každou středu přijímal chudé z města, zapisoval jejich prosby. „Domácí apoštolové“ navštěvovali chudé a pomáhali jim s palivem, potravinami a oblečením. Každoročně platil vzdělání pro 35 studentů. Znal věřící v Zalaegerszegu jménem. Před biřmováním před druhou světovou válkou vyzýval kněze, aby v poledne podávali jednoduché jídlo – ne pokrm, nýbrž polévku – těm, kdo hladověli. Když kněz nevařil, připravil sám kardinál vydatné jídlo, pomodlil se po polévce a šel na hřbitov ke kněžským hrobům.
Řekl: „Když je v nás láska (Caritas), pak je každá myšlenka prodchnutá žárem.“
Během svých téměř jedenácti měsíců ve funkci biskupa ve Veszprému založil celou řadu nových farností a vytvořil 11 nových katolických škol. Bránil ty, kteří byli neprávem napadáni nebo uráženi. Zastal se romského chlapce, který byl ve škole šikanován, a demonstrativně šel v neděli odpoledne s rabínem ze Zalaegerszegu. Protestoval proti přeměně Transdanubie ve válečnou zónu a požadoval konec pronásledování Židů. V době vzniku komunistické diktatury usiloval ze všech sil o obranu svobody církve. Na mariánských poutích vedl pěší pouť se 100 000 muži, které osobně oslovil. Během mariánských let, která sám vyhlásil a vedl, se poutí zúčastnilo kolem 4,5 milionu lidí.
Existují dnes podobní neúnavní pastorační pracovníci, kteří se nešetří a obětují vše pro ty, kdo jim byli svěřeni, kteří hlásají evangelium odvážně a bez kompromisů, kteří pomáhají chudým, slabým a pronásledovaným, i když za to nedostanou potlesk?
Třetím zdrojem síly kardinála Józsefa Mindszentyho byla jeho hluboká víra, modlitba a askeze. V postní době se postil dvakrát týdně pouze o chlebu a vodě. Velmi často spal vedle postele na zemi. Denně se modlil jedenáct a půl hodiny. Svou zpověď konal, dokud to šlo, vždy vkleče. Na konci svých pamětí napsal:
„Ani v exilu necítím hořkost. Neustálá radost z víry mě pohání, abych pracoval pro duše.“ Máme dnes podobně silnou víru, která nám i v utrpení přináší radost? Umíme přinášet oběti, pěstovat a posilovat víru skrze půst a vytrvalou modlitbu?
Komunistická strana netrpěla dlouho neochvějný postoj kardinála Mindszentyho. Byl trnem v oku diktatury, která chtěla pošlapat všechny tradiční hodnoty. Stejně jako byl v Polsku pronásledován blahoslavený kardinál Stefan Wyszyński, v Jugoslávii blahoslavený kardinál Alojzije Stepinac a v Československu vězněn kardinál Josef Beran – a protože Stepinac zemřel, nemohl být jeho mučednický úděl zcela naplněn –, tak se ani kardinál Mindszenty nemohl vyhnout mučednictví. Dne 16. prosince 1948 obdržel Mátyás Rákosi v Moskvě souhlas od Stalina, aby proti němu zakročil.
V týdnech po svém zatčení prožil kardinál Mindszenty peklo na zemi. Později napsal: „Viděl jsem sklepy, potřísněné krví až ke stropu, viděl jsem lidi zavěšené za ruce u vodních potrubí, slyšel jsem burácení nákladních motorů a výstřely popravčí čety, zatímco venku nikdo neslyšel volání mučených… Brána rudého vězení vedla do rudého pekla.“ V týdnech soudního procesu mu byla podávána jídla s nervovými jedy, v noci se mu zdály děsivé sny, nespal. Když byl v roce 1956 po propuštění poprvé slyšen v rozhlase, zněla jeho první slova: „Nenesu v srdci žádnou zášť vůči nikomu.“ Jeden z jeho kněží řekl při pohledu na jeho tvář po propuštění: „Mindszenty se stal ve vězení svatým.“
Dnes, 50 let po jeho smrti, když v Mariazellu – na místě, které tak miloval a kde spočíval až do svého přenesení v roce 1991 – stojí jeho památník, chceme si připomenout, že poselství tohoto mučedníka našeho národa a naší církve k nám stále promlouvá. Chceme, aby se dotklo našich srdcí. Chceme-li i dnes mladé lidi pevného charakteru, plné síly a víry, chceme-li obětavé, věrohodné a neúnavné pastorační pracovníky, chceme-li laiky, kteří chtějí otevřeně a odvážně vyznávat evangelium a podle něj žít, pak se musíme naučit ze života otce Mindszentyho poznat tři pilíře – tři prameny, z nichž čerpal a které ho oživovaly: Nejprve to byl rodičovský dům naplněný vírou a láskou, pak neúnavná práce a služba Bohu, víra a oběť pro chudé. A nakonec hluboká a radostná víra, askeze a vytrvalá modlitba. Rodina, obětavá práce a modlitba – to byly tři pilíře života kardinála Mindszentyho a to je i dnešní poselství.
Když se dnes díváme na památník od Tibora Riegera, který každým svým gestem vyzařuje vnitřní klid, mír a pevnost „fidelissimus pastor“, nejvěrnějšího pastýře, pak ať k nám památník – a skrze něj i kardinál Mindszenty – promlouvá. Ať je opět domov svatým místem: kolébkou života, víry a lásky! Ať jsme opět činorodí, tvořiví Maďaři, kteří něco přinesou ke společnému stolu – ne proto, že za to budou odměněni potleskem, ale z odpovědnosti a velkorysosti!
Ať se dnes opět stane Maďarsko národem modlitby! Budeme-li takto jednat, máme budoucnost, protože stavíme na skále. Bez toho není obnovy. Bez opravdového obrácení, zářících rodin, důvěryhodných a oddaných duchovních, živých křesťanských společenství není budoucnost pro maďarské křesťanství, pro maďarskou kulturu – ano, není budoucnost vůbec ani pro Evropu. Prorocké poselství kardinála Mindszentyho ať nás probudí, inspiruje a ukáže všem cestu!
Foto: redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!