Jeden pozorný a přejný čtenář mých článků mi sdělil, že bych měl napsat něco o svých bohatých zkušenostech s StB (s komunistickou Státní bezpečností). Nevím, jestli udělal dobře. Ta myšlenka mne zaujala a hned se mi vybavila spousta prožitků a dojmů. Brzy mi ale bylo jasné, že se to nevejde do jednoho článku. Pokud vás tyto historické reminiscence nezajímají, můžete tyto články vynechat – myslím, že jich bude tak asi pět, ale mezi ně možná vložím články na některá aktuální a palčivá témata.
Nazval jsem to Můj život s StB. Samozřejmě jsem nežil s StB v tom smyslu, že bych se jí upsal, že bych na nic jiného nemyslel, že bych se s ní nedokázal nějak vyrovnat. Nicméně StB přesto nějakým způsobem určovala život celé naší rodiny a nějak nás formovala. Nesmírně si vážím postoje a moudrosti mých rodičů – to byl zase jejich život s StB. A to, co s ní zažili oni, bylo mnohem těžší nežli to, co jsem zažil já. Musím ale začít tím jejich životem.
Maminka pocházela z křesťanské rodiny. Ve 14 letech, v době protektorátu, ale ještě před napadením Polska, které znamenalo pro Velkou Británii počátek války, odjela přes Německo a Holandsko do Anglie – snad na několik měsíců. Nicméně vypukla válka a ona se už nemohla vrátit. Celou druhou světovou válku tedy prožila ve Velké Británii. Po návratu se vdala za profesora Bohdana Jelínka. Mému pokrevnímu otci – profesoru na technice (na dnešní Vysoké škole chemicko-technologické) – hrozilo pronásledování, protože byl z „kulacké“ rodiny. Rozhodl se pro emigraci, moje maminka ho měla následovat. Nicméně nedlouho po Bohdanově odchodu zjistila, že je těhotná. Neodvážila se ho následovat, protože situace byla každým dnem nebezpečnější. To byl jeden z důvodů, proč jsem svého pokrevního otce potkal jen jednou v životě, v době, kdy mi bylo 33 let.
Maminka měla strach, že ji zavřou. S tímto strachem prožila celé těhotenství a několik následujících let. Měla ovšem úžasnou mentorku, profesorku Boženu Komárkovou, která přednášela na právnické fakultě v Brně. Během války byla vězněna v káznici v Breslau (Vratislav v dnešním Polsku). Zažila tam hrozné věci, ale maminku povzbuzovala: „Neboj se, Ivuško, ten strach je často horší než ta realita. Pán Bůh ti dá sílu vydržet.“ Věděla, že maminčiny obavy ze zatčení jsou oprávněné. Bylo známo, jak komunisté zacházeli s našimi hrdiny z Royal Air Force a ostatními vlastenci, kteří odešli na západ. Téměř každý, kdo strávil válku na západě, byl podezřelý.
Můj pokrevní otec odešel nejprve do Kanady. Našel si novou ženu a chtěl se rozvést, což bylo tehdy v Kanadě velmi těžké. Přestěhoval se tedy do Spojených států, kde byl rozveden a znovu se oženil.
O maminku se začal ucházet můj otec Lubor Drápal. Jeho otec, můj dědeček, byl důstojník československé armády, velel ženijní jednotce. (Jestli si někdy všimnete žulového obelisku na hradním nádvoří, tak to byla jeho jednotka, která ho tam dopravila. K tomu dočasně postavili koleje od dejvického nádraží. Vždycky, když procházím přes hradní nádvoří, si na dědečka vzpomenu.) Jinak jsem si ho moc neužil – v roce 1951 byl odsouzen tuším na patnáct či šestnáct let. Poprvé jsem ho viděl, když táta šel představit svou ženu do Jáchymova, kde byl dědeček vězněn. Pamatuji si na barák z černě natřených prken. Dědeček byl u okna a my jsme byli venku. Já jsem tehdy netušil, oč jde. Dědeček odseděl skoro celý trest. Propuštěn byl až v polovině šedesátých let.
Maminka, která se tolik bála, že ji zavřou kvůli prvnímu manželovi, byla nakonec zavřena kvůli druhému manželovi. Tchán byl v base, stejně jako švagr Radovan, který byl odsouzen ve stejné kauze jako jeho otec. Otec studoval filosofii u Patočky a teologii u Hromádky. Byl posledním sekretářem sdružení Akademická YMCA. YMCA byla zakázána v roce 1951. Stát pochopitelně zabavil i její budovy včetně nejcennějšího paláce YMCA v Praze Na Poříčí. Po pádu komunismu se otec opět stal sekretářem obnovené YMKy a podařilo se mu dosáhnout navrácení většiny jejích nemovitostí.
Po zatčení dědečka Františka Drápala byl otec vyhozen ze studií. Doktorát si udělal až po Pražském jaru v roce 1969. O tom ale až v příštím článku.
Babička – manželka bývalého důstojníka československé armády Františka Drápala – se stala součástí sítě, která se snažila dodávat léky vězňům v komunistických žalářích. Když se to provalilo – zasloužil se o to jeden evangelický farář – byla zatčena a moji rodiče rovněž. Soud ale probíhal už po smrti Stalina a Gottwalda. Kdyby byli zatčeni o rok dříve, byly by tresty drakonické (prokurátor původně žádal 10 let. Babička nebyla zručná konspirátorka, takže při domovní prohlídce našla StB dostatek důkazů o její činnosti, což ovšem možná zachránilo mé rodiče. Z dokladů vyplývalo, že o té síti moc nevěděli a na její činnosti se nepodíleli. Byli tedy jen několik měsíců ve vazbě, odsouzeni nebyli. Vazba ovšem příjemná nebyla – mamince vyhrožovali, že už mne nikdy neuvidí. Vězeňský zubař, rovněž mukl, jí bez umrtvení trhal osmičku. Prý byl po čtyřiceti minutách tak zpocený, že mu maminka radila, ať si na chvíli odpočine.
Vězni si mohli jednou týdně vypůjčit z vězeňské knihovny jednu knihu. Maminka vzpomínala, že přes všechna trápení byla jednou z nejsilnějších vzpomínek nekonečná nuda. Proto prý sáhla vždy po nejtlustší knize, která byla k dispozici, aby jí dlouho vydržela. Vzpomínala rovněž na to, jak spoluvězeňkyně, většinou mladé holky, které někde něco šmajzly, neustále nahlas snily o tom, co si dají k jídlu, až budou propuštěny.
Můj otec měl velmi zvláštní smysl pro humor. Za příhodné situace mluvil tak, že se mu nedalo nic vytknout, ale trochu chytřejší lidé si kladli otázku: Myslí to vážně? Ještě se k tomu vrátím. Zde uvedu příklad. Maminka mi říkala, že když je propouštěli z vazby, posadili je oba do auta – bylo to po několika měsících ve vazbě, kdy se opět viděli – a odvezli k zapečetěnému vinohradskému bytu. Byt odpečetili, odemkli, a vyzvali rodiče, aby se podívali, zda je vše v pořádku, zda něco nechybí. Otec měl už tehdy velkou knihovnu, přistoupil k ní a něco hledal. Maminka mi vyprávěla, že v tu chvíli by ho nejradši nakopla – netoužila po ničem jiném, než aby byli konečně sami. Po chvíli otec prohlásil, že mu chybí Marxův Kapitál. Tajní viditelně znejistěli, ale maminka vnitřně zuřila ještě víc. Tajní řekli, ať si knihovnu ještě jednou pořádně prohlédne – přijdou se po týdnu zeptat, zda ho našel. (Ano, našel.)
Babička dostala dva roky natvrdo, z nich jeden odseděla, pak byla zřejmě propuštěna na nějakou amnestii – s jistotou to nevím.
Strýc Radovan byl propuštěn po šesti letech žaláře.
Doufám, že jsem vás v této části, v níž se toho o mém životě s StB moc nedovídáte, příliš neotrávil. Pokračování za čtrnáct dní.
Dan Drápal je publicista a evangelický duchovní
Obrázek: Redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!