Přiznám se, že mne překvapil nebývalý zájem o tyto články o kontaktech s StB. Uvědomuji si, že ne vše si pamatuji přesně. Už jsem rozhodnut, že z těchto článků udělám knížku a v té uvedu případné omyly na pravou míru. Nyní totiž lze ve zpřístupněných archivech najít potřebné dokumenty, včetně rozsudků a protokolů z výslechů. Nyní je to prý bezplatné. Pokud najdete v článcích určité nepřesnosti, pak mi to, prosím, odpusťte. Pokud je najdete v chystané knížce, přísně mne napomeňte.
V letech 1972-1974 jsem absolvoval vojenskou službu. Toho roku jsem také ukončil studia na Komenského bohoslovecké fakultě. Již zhruba rok se synodní rada Českobratrské církve evangelické snažila pro mne dostat tzv. „Státní souhlas k výkonu duchovenského povolání“ (postupně v Rokycanech, Aši a Opatově, ale bezvýsledně). Nepamatuji se, že by mne v té době StB kontaktovala. Pamatuji si pouze výslechy v září a říjnu 1969, po návratu z Balkánu, který jsem zmiňoval v předchozím článku. Tentokrát se už vyšetřovatelé netvářili tak přátelsky, jako když se vydávali za Krajskou správu pasů a víz.
Na vojně to bylo zajímavé. Skamarádil jsem se s klukem, který byl na ústředně, myslím, že se jmenoval Jirka Holuša. Hrávali jsme spolu šachy. Z vojenské ústředny jsem mohl volat, kam jsem chtěl a komu jsem chtěl. Kdyby se na to přišlo, měl by můj kamarád asi pěkný průšvih. Říkal mi, že důstojníci (jejichž hovory mohl odposlouchávat) se bavili o tom, že na útvar přijde nějaký farář a že ho budou kalit. K tomu ale nakonec nedošlo. Mělo to zvláštní důvod. Důstojníci se dověděli, že se chystá přepadová kontrola, nevím, čeho všeho. A potřebovali rychle doplnit různé výkazy a zprávy. Neměli nikoho, kdo by psal rychle na stroji, a z nějakého důvodu se obrátili na mne. Já, podezřelý vojín bohoslovec intelektuál, jsem byl tedy zavřený na tajné spisovně a psal jsem, co mi diktoval major Opočenský, původním povoláním mlynář. Pracoval jsem tam několik dní a od té doby jsem to měl u důstojníků celkem dobré. Mám sto chutí se o tom rozepsat, ale bylo by to moc dlouhé.
Během vojny jsem byl minimálně na dvou, možná na třech výsleších. Ty neprováděl poručík Wagner, ale jakýsi vojenský kontrarozvědčík. Měl jsem s ním zvláštní zážitek. Stopl jsem ho, když jsem jel na vopušťák (= volno k opuštění posádky – VOP) z Jičína do Cvikova za rodinou. Zapomněl jsem odevzdat klíče a pečeť od proviantního skladu, v němž jsem pracoval. To byl docela průšvih. Podle předpisů se pečeť nesměla vyvézt či vynést z areálu kasáren. A on se k nim nějak dostal. Nevím jak – jestli jsem je při nástupu či výstupu z auta vytrousil sám, nebo zda mi je nějak šikovně vytáhl z tašky či kapsy. Chvíli jsem si s ním povídal, ale nic politického, aspoň mám ten pocit. Nicméně nedlouho po návratu jsem byl povolán na výslech a vyslýchal mne právě tento muž. Po čase se k němu připojil další a toto byl jeden z mála výslechů, kde na mne začali řvát. Možná to někoho překvapí, ale bylo to velmi osvobozující. Najednou byly karty na stole. Já jsem od té doby dával jednoslovné odpovědi. Tak to zase zkusil ten „hodný“ policajt „po dobrém“: „Vy jste se trochu urazil, že ano, pane Drápale…“ Když jsem později promýšlel tu situaci, došlo mi, že většinou asi reagujeme takto: Bojíme se, aby nezačali řvát nebo dokonce mlátit, a podvědomě se snažíme vyhnout se něčemu, co by je k tomu mohlo ponouknout. Když jsou ale karty na stole, tak už se takto snažit nemusíte.
Ptali se mne na jednoho muže, který bydlel v Jičíně. Byl to starý pán, Rus, emigrant z předválečné doby, kterého tady ruská kontrarozvědka SMERŠ nechala, možná ho zapomněla. Jmenoval se Konstantin Soboljev a já jsem ho několikrát navštívil, protože jsem se hodně zajímal o ruské dějiny. Samozřejmě jsem nepopíral, že jsem u něj byl, a myslím, že na něj nic neměli, snad jen to, že byl jen trochu exot. Pak se také ptali na jednoho muže, jehož jméno jsem zapomněl, ale studoval pár semestrů na naší fakultě. Proti němu měli, že se stará o domácnost, zatímco manželka – tuším zdravotní sestra – vydělává.
Měla o mne ale zájem i sovětská kontrarozvědka. Několikrát jsem totiž oslovil ruské poddůstojníky, protože jsem vyhledával kontakty ze země, která mne zajímala a o níž jsem se domníval, že se do ní nikdy nedostanu. Sovětská kontrarozvědka mě ovšem nekontaktovala přímo, dověděl jsem se o tomto zájmu až po otevření archivů. Spíše jsem měl dodatečně obavy, co se stalo s jedním z nich. Už nevím, jak se jmenoval, ale byl to slušný a inteligentní člověk, který by mohl v něčem uspět, kdyby se narodil v méně postižené zemi.
Možná jsem už dávno měl zmínit jednu okolnost. Moje maminka pracovala od října roku 1968 až do sametové revoluce nejprve jako tlumočnice, posléze korespondentka agentury Associated Press. Ta zpočátku sídlila v hotelu Alcron v ulici Ve smečkách, 2 minuty od Václaváku. Sídlili tam i mnozí další zahraniční novináři. Později si AP pronajala velký byt v Růžové 7, a jako podnájemník tam sídlil i japanista Petr Geisler, otec známých hereček, který byl korespondentem agentury Jomiuri Šimbun.
V úřadovně AP byla komora, v níž byly čtyři dálnopisy. Na jeden chodily zprávy z ČTK, na jednom probíhala jakási komunikace s nadřízeným ústředím AP ve Frankfurtu, na jednom něco, co už si nepamatuji, a na tom nejdůležitějším všechny zprávy z celého světa, které posílali korespondenti AP. Žádné komentáře, jen syrové zprávy.
Kromě toho chodily do AP časopisy Time a Newsweek, které jsem si tam rovnou přečetl, nebo jsem si je půjčoval domů. Jaká výhoda oproti obyčejným smrtelníkům! Byl jsem tedy relativně dobře informován.
Snad to bylo Boží řízení. StB věděla, že kdyby mě zavřeli, druhý den se o tom bude psát ve Washington Post nebo Los Angeles Times.
Táta, který tehdy pracoval v Polytechně, ovšem přišel o práci. Kvůli své manželce nebo kvůli synovi? To jsme se nikdy nedověděli. Měl už tehdy značnou kvalifikaci, na mnoha místech mu řekli, že ho od příštího měsíce zaměstnají, ale po třech či čtyřech dnech volali, že to nejde, a nenabídli nějaké smysluplné vysvětlení. Když se to opakovalo několikrát, rozhodl se táta, že napíše předsedovi vlády Lubomíru Štrougalovi, a pak poměrně rychle dostal místo na ministerstvu s divným jménem, tuším „Ministerstvo stavebnictví a lehké prefabrikace“, nebo tak nějak.
Nastala doba, kdy byl prezident Ludvík Svoboda neschopen dále zastávat úřad. Byl přijat nový zákon, který ovšem nebyl zveřejněn, což přítele Jana Sokola vedlo k poznámce, že byla kdysi doba, kdy se zákony zveřejňovaly. Ludvík Svoboda byl na základě tohoto zákona odvolán a nastala otázka, kdo ho nahradí. Maminka, která měla přístup k některým informacím, mi sdělila, že to bude Gustáv Husák. Mluvil jsem o tom s několika důstojníky, a řekl jsem jim, že prezidentem bude Husák. Přeli se se mnou, zdůrazňovali, že po abdikaci Antonína Novotného už komunisté nepřipustí kumulaci funkcí, tedy že by se prezidentem mohl stát 1. tajemník ÚV KSČ. Jaký byl jejich údiv, když se po pár dnech ukázalo, že jsem měl pravdu.
Když byly zpřístupněny archivy StB, jeli jsme se všichni nezávisle na sobě podívat do Pardubic, co o nás StB věděla. Na maminku měli tuším 1600 stran, na tátu 1100 a na mě něco přes čtyři sta. Teď je to jistě jinak, ale tehdy nahlédnutí do archivů probíhalo takto: Člověk se musel nejprve dotázat, zda na něj něco mají. Pokud ano, nabídli mu datum, kdy se může přijet podívat. Když přijel, mohl tam zůstat od osmi ráno v podstatě celý den. Zaměstnanci byli milí, zadarmo vám nabídli kávu, a přinesli CD, na němž byly naskenovány vaše materiály. Rovnou mi také dali seznam agentů, kteří se v mém svazku vyskytovali. Zde už prozradím, že to byli všichni profesoři na bohoslovecké fakultě. A mnozí kolegové. Přesto ovšem nelze všechny házet do jednoho pytle. Velice často v mých svazcích vystupoval farář Miroslav Heryán z Radotína. To mne nejprve dost vzalo. Maminka mi ale poradila, ať si ten svazek přečtu ještě jednou. Při druhém čtení mi došlo, že jim nikdy neřekl něco, co by už nevěděli. Na rozdíl od některých kolegů, kterým jsem byl nesympatický. Ale na celkové zhodnocení si prosím počkejte až v samotném závěru.
Vraťme se k procesu čtení archivovaných svazků. Mohl jsem si dělat písemné poznámky, ale nesměl jsem u sebe mít počítač nebo nějaký skener. Mohl jsem přijet opakovaně, ale pokud jsem chtěl nějakou kopii, musel jsem zaplatit 50 korun za stránku. To bylo dost peněz. Mamince to zaplatila agentura AP a já jsem vybral asi 80 nejzajímavější stránek, které mi zaplatil můj sbor, Křesťanské společenství Praha.
Jistě vás zajímá, co jsme se o sobě dočetli. To bude obsahem následujícího článku, a slibuji, že se opravdu pobavíte.
Obrázek: redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!