Milí čtenáři, velmi děkuji za zájem o toto téma. Jak tuto sérii článků píšu, vybavují se mi další vzpomínky. Myslím, že stojí za to udělat z nich knížku. Jen co dokončím spisek o kulturních válkách, pustím se do ní.
Zde uvedu dvě epizody z práce StB a přidám jakousi morální úvahu. První epizoda se odehrála v listopadu a prosinci roku 1984. Několik členů našeho sboru navštívili v pondělních ranních hodinách příslušníci StB a odvedli je k výslechu. Jiní dostali předvolání k výslechu do Bartolomějské na některý z následujících dnů. Já nic. Přirozeně nás to vylekalo. Tehdy byla v našem sboru zaměstnaná Verunka Hájková jakožto tzv. „sborová sestra“. Občas kázala, vedla skupinku dospívajících, navštěvovala staré lidi. Její služba byla velice požehnaná. Ve středu dopoledne jsme shodou okolností oba byli ve sborové kanceláři. Už ani nevím proč. Obvyklé to nebylo – většinou jsme se scházeli v pondělí dopoledne, abychom probrali, co se bude v daném týdnu dít, a pak jsme se za to modlili.
Ve středu náhle přišli dva tajní a Verunku odvedli k výslechu. Bylo mi zle – pochopitelně bych si přál, aby odvedli mne, nikoli ji. Připadal jsem si naprosto bezmocný.
Předvolávání do Bartolomějské a sledování až na chatu
Už nevím, zda jsem předvolání dostal ještě tu středu nebo až ve čtvrtek. Byl jsem předvolán do Bartolomějské na pátek 14:00. V průběhu týdne byli na výslechu téměř všichni aktivní členové sboru. Předpokládal jsem, že si mne tam nechají, a tak jsem se rozhodl, že z farního bytu na Dukelských hrdinů půjdu do Bartolomějské pěšky přes Letnou, abych se naposledy podíval na stověžatou matičku Prahu. Měl jsem dokonce docela povznesenou náladu.
Většinou mne zvali k výslechu na osmou a nechali mne dvě hodinky čekat, asi abych „vyměkl“. To, že jsem byl poslední, koho předvolali, a že to bylo na pátek odpoledne, jsem si vyložil tak, že budu zatčen.
K mému velkému překvapení celé setkání trvalo jen asi půl hodiny. Nechali mne podepsat, že budu dodržovat československé zákony. Netušil jsem, proč, a raději jsem se neptal. Pak mě propustili a od té doby se nic podobného neopakovalo. Na dalším výslechu jsem byl až po téměř pěti letech, ale ten výslech se netýkal mne nebo sboru, nýbrž východních Němců, kteří prchali na Západ přes nás a přes Maďarsko.
Celé mi to začalo dávat smysl, až když jsem si mohl přečíst svůj spis v archivu StB. Kdosi si všiml rostoucího sboru, a možná to ani nebyla StB. Kdosi tedy rozhodl, že ten růst se musí zastavit. Proto ty výslechy s vyhrožováním.
Růst se nezastavil, ale StB prohlásila akci za úspěšnou! Pochopil jsem, že oni byli mimo jiné dost líní a patrně necítili vůči mně a vůči ostatním křesťanům nějakou „třídní nenávist“. Pro ně to možná bylo zaměstnání jako každé jiné.
Druhá událost, kterou chci popsat (v knížce jich bude mnohem víc), se odehrála na naší chalupě v Údolí u Zlatých Hor. Byl jsem tam na dovolené s rodiči, s mými dětmi Šimonem a Danuškou a s bratrovými dětmi Markem a Maruškou. Zrovna jsme izolovali střechu skelnou vatou. Jednoho dne jsme viděli, že děti se nudí, a tak jsme se rozhodli, že je vezmeme do Jeskyní na Pomezí. Tehdy ještě nebyly povinné autosedačky, takže já seděl vedle maminky, která řídila, a na zadním sedadle byly čtyři děti.
Otec pracoval sám a náhle si všiml, že kdosi přichází. Byl to zřejmě příslušník StB, který se představil jako „poručík Zeman“. (Možná se nechal inspirovat televizním majorem Zemanem.) Zřejmě dostal nějakou hlášku z Prahy, že bych se mohl bez státního souhlasu účastnit dětského tábora evangelické církve v nedalekém Vrbně pod Pradědem, kde měla evangelická církev vilku, v níž se pořádaly různá školení nebo rodinné rekreace. Když poručík Zeman vstoupil do předsíně, viděl tak spoustu dětských botiček – rodina s více dětmi si to dovede představit – sandálky, holínky, pevná obuv, přezůvky na doma… Můj otec vypadal poměrně mladě a onen příslušník se domníval, že můj otec Lubor Drápal je oním Danem Drápalem, kterého měl sledovat. A šel rovnou k věci: „Nepořádáte tady nějaké kurzy pro děti?“ zeptal se a významně se díval na hromadu dětských botiček. „Ne, tady ne. Ale v Praze nějaké kurzy pořádám, ale to byste musel mít doporučení svého nadřízeného.“ Poručík Zeman evidentně znejistěl. „A jaké kurzy pořádáte?“ „No, třeba o průmyslové špionáži. Ale jak jsem říkal, to byste musel mít doporučení svého nadřízeného. Ale já nemám moc času Vám to teď vysvětlovat. Mám tu spoustu práce… Ledaže byste mi trochu pomohl, já bych Vám půjčil montérky…“ „Já mám taky moc práce…“ odvětil příslušník a dal se na kvapný ústup.
Kdyby mi někdo tento příběh vyprávěl, nevěřil bych mu. Vzpomínáte si na příběh o Marxově kapitálu z prvního z těchto článků? Tato epizoda byla ve stejné linii. U některých z těchto příběhů jsem byl, takže nemám důvod tátovu líčení nevěřit. V knížce uvedu některé další.
Mohl bych toho napsat ještě hodně, ale chci dodržet ohlášený počet těchto článků. Zde se pokusím o několik zevšeobecnění.
Odmítnout spolupráci s StB bylo bezpečnější než ustoupit nátlaku policie
Nevidím jako velký prohřešek to, že někdo pod nátlakem podepsal spolupráci. Ani nevím, proč to vlastně po mně nikdy nechtěli. Horší bylo, že si to kolegové neřekli mezi sebou. S několika z nich jsem se pravidelně setkával. Diskutovali jsme spolu a modlili se. Když jsem se pak z archivů dověděl, že podepsali spolupráci a že se jich estébáci na mne ptali a oni mi to neřekli, měl jsem z toho divný pocit. Přitom se mi zdá, že ti, kdo spolupráci nepodepsali, měli pokoj… nebo je za něco později zavřeli. Celkově ale odmítnutí spolupráce bylo mnohem bezpečnější než podepsání a následná snaha neposlechnout. To StB zpravidla neodpouštěla.
Samostatnou kapitolu si zaslouží nečekaná překvapení, vyplývající z archivů. Například rodiče věděli, že k zavření babičky a vazbě mých rodičů podstatnou měrou přispěl jeden farář. Naši žili až do zpřístupnění archivů v domnění, že tak učinil pod nátlakem. Z archivů se však dověděli, že opravdu chtěl škodit – že to zřejmě nebyl člověk zbabělý, ale zlý.
Maminka, která pracovala pro AP, měla vždy nějakého sekretáře nebo sekretářku. Rodiče počítali s tím, že tito lidé budou vyslýcháni a dotazováni. Byli ale dost zaražení z toho, když vyšlo najevo, že říkali mnohem víc než museli. Jeden z nich udělal po sametu závratnou kariéru. Maminka si ale nepřála, aby byl odhalen, a já budu její přání respektovat.
StB nebyla příliš efektivní, protože sledovala příliš mnoho lidí. Tak kupříkladu jeden člověk (nebo snad více?) sledoval mne. Další člověk sledoval tátu. A další lidé sledovali maminku. Kdyby na nás všechny tři (nebo vlastně čtyři, protože měli dobré důvody sledovat i mého bráchu) byl nasazen jediný člověk, asi by si nějaké věci propojil, což by pro nás mohlo být o dost nebezpečnější. Měl bych sto chutí říci: Lajdácká práce.
Sem patří i řada komických nedorozumění mezi pražským velením a aktivitou StB v okrese Bruntál, pod který tehdy patřila naše chalupa v Údolí. V knížce se o tom rozepíšu.
Kdo má naději ve věčnost, snáze prožívá pronásledování na zemi
A poslední poznámka: Z archivů vyplynulo, že se zřejmě dvakrát nebo třikrát chystalo zatčení maminky. Vždy z toho ale nakonec z nějakého důvodu sešlo, jednou jen pár hodin před spuštěním. Viděli jsme v tom Boží ruku. Maminka byla pochopitelně na výslechu mnohokrát. Když jí vyhrožovali zatčením, řekla: „Podívejte se, já jsem zažila vazbu v padesátých letech, a tehdy mi vyhrožovali, že už nikdy neuvidím svého malého synka. Teď už mám nejlepší léta za sebou, děti mám už dospělé, tak si mne klidně zavřete.“ Maminka jistě nebyla bez chyb, to víme i my, kdo jsme ji milovali. Ale když jsme pročítali její svazky, znovu jsem si uvědomil, jak jinak to prožívá někdo, kdo ví, že ho čeká věčnost, a někdo, kdo má naději jen v tomto životě.
Obrázek: redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!