Sv. Bernard z Clairvaux, učitel církve a jedna z jejích nejvýraznějších osobností dvanáctého století se proslavil také díky mnoha svým horlivým kázáním, fascinujícím způsobem napojeným na věčně živá slova evangelia, kterými byla doslova prostoupena. Tato kázání jsou dnes připomínkou té nejlepší monastické tradice, která se především odkazovala k církevním otcům prvních staletí a jimi se také nejvíce inspirovala. Pozastavím se proto v tomto čase očekávání slavného Kristova příchodu na svět nad jeho adventními kázáními, která jsou strhující svou neustálou aktuálností a čistou ryzostí, způsobenou věrnou kontemplací Písma.
Jestli něco v Bernardových kázáních zaujme na první pohled, je to jeho kritika člověka, který jen málo žije nebo někdy vůbec nežije duchovním způsobem, ale zabývá se neustále věcmi pomíjejícími a to i v čase adventním: „Ke komu přirovnáme lidi tohoto pokolení? S kým je budeme srovnávat, když vidíme, jak se nemohou odtrhnout a vzdálit od pozemských a tělesných potěšení?“ Pokud dnes pohlédneme do naší společnosti, vidíme, že aktuálnost těchto slov neustále stoupá. Snaha o duchovní uchopení adventu a vánočních svátků zdá se být čím dál marnější, když vidíme, že především v sekulární společnosti vítězí konzum a duchovní prázdnota: „Můžeš je vidět, s jakou péčí chystají v těchto dnes slavnostní oděvy a vybrané lahůdky, jako by snad něco takového hledal při svém narození Kristus (…) Proč tedy s takovou okázalostí chystáš oděv pro mé narození? Já přeci odsuzuji pýchu, nemám ji rád. Proč s takovou péčí odkládáš množství jídla na onen čas? Já odmítám vybrané pokrmy, nepřijímám je. (…) Když takto oslavuješ můj příchod, uctíváš mě sice ústy, ale tvé srdce je ode mě daleko. Neuctíváš mě, ale tvým bohem je žaludek a tvá sláva je v přízemnostech. Je jistě nešťastný, kdo uctívá rozkoš těla a marnost světské slávy; blažený je však lid, jehož Pánem je Bůh.“ Návazným tématem na duchovní vlažnost je potom téma hříchu, kde v dalších částech adventních kázání sv. Bernard připomíná, že svým hříchem se Bohu vzdalujeme a nebojí se připomenout, co nás pro naše hříchy může očekávat: „ Jestliže pro hřích, jehož se v ráji dopustil někdo jiný, jsme vyhnáni na zemi, kde jsme sužováni tolika a tak velkými ostny běd a trápení, kam dopadneme pro vlastní hříchy? Jistě do pekla, z něhož zaručeně není žádné vykoupení.“ Bernardova kázání jsou i v čase naděje a očekávání příchodu Světla na svět plna důrazů, která nás mají vést k pokoře a uvědomění si vlastních vin.
Jiným aspektem těchto kázání je potom pomyslné hledání odpovědí na to kdo vlastně k nám přichází, odkud a kam jde, jakou cestou a z jaké příčiny se to všechno děje. Kdo k nám vlastně přichází: „ (…) je to totiž, podle svědectví Gabriela, sám Syn Nejvyššího, a proto též Nejvyšší spolu s ním. Není přece možné domnívat se, že by Boží Syn byl v něčem menší.“ V otázce odkud a kam přichází, nachází sv. Bernard tato slova: „Přichází jistě ze srdce Boha Otce do lůna Panny Marie. Přichází z nejvyššího nebe, do nejnižších oblastí země (…) A když se podíváme, kam přichází, objeví se jeho nepředstavitelná a zcela nepochopitelná laskavost, že totiž do hrůzy tohoto vězení se rozhodla sestoupit taková vysokost.“ Z kontextu dalších takto laděných úryvků kázání je zřejmé, že sv. Bernard chápe příchod Krista na svět jako výsostný Boží úkon, jehož zdrojem je nezasloužená láska k člověku: „Jistě to bylo něco velikého, a sice velké milosrdenství, nesmírné slitování a nezměrná láska.“ Dále v kázáních můžeme nalézt i náznaky hledání odpovědí proč se všechno děje: „Přece však bych chtěl vědět, co to znamená, že On přišel k nám a že jsme spíše nešli my k Němu? My jsme to přece potřebovali; a není zvykem bohatých, aby chodili k chudým, ani kdyby jim chtěli nějak pomoci. Je to tak, bratři. Spíše jsme měli my přijít k Němu (…).“
Samozřejmostí je, že není opomenuta ani Panna Maria a její zásluhy na příchodu Kristově. Bohorodičku nazývá sv. Bernard cestou, kterou si Bůh sám vyvolil, aby uvedl své Slovo na svět v lidské podobě, a nešetří oslavnými slovy na její adresu, jak se sluší a patří: „ Ó Panno, něžný výhonku (z kořene Jesse) do jaké výše pozvedáš svůj svatý vrcholek! Až k tomu, který sedí na trůně, až k Pánu vznešenosti. A není divu, vždyť také do hloubi noříš kořeny pokory. Jsi skutečně nebeská rostlina, dražší než všechny ostatní, svatější než všechny jiné! (…) Již vidíte, pokud se nepletu, že sama královská Panna je ta cesta, po které Spasitel přišel (…).“
V závěru tohoto zamyšlení nad adventními kázáními sv. Bernarda z Clairvaux bych se rád pozastavil u toho, co adventu přeci jen sluší nejvíce a co k němu neodmyslitelně patří, totiž u naděje. Přes nezbytné výtky a námitky, které jmenovaný kazatel směřuje ke společnosti a lidstvu obecně, nacházíme v jeho kázáních motiv naděje, který téměř všemi přeci jen viditelně prostupuje: „ Až Spasitel přijde, promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy, pokud ovšem dříve bude proměněno naše srdce, takže bude mít podobu poníženosti jeho srdce.(…) Budeš-li tak zachovávat slovo Boží, nepochybně i od něho budeš zachován. Přijde totiž k tobě Syn spolu s Otcem, přijde veliký Prorok, který obnoví Jeruzalém; On všechno činí nové. To tedy způsobí tento příchod, že totiž jako jsme nesli podobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského.(…) Vždyť proto on přišel na svět, aby přebýval v lidech, s lidmi a pro lidi, aby naše temnoty osvěcoval, v našich námahách nám ulehčoval a nebezpečí od nás zaháněl.“
Pane, tedy přijď se svou mocí.
Sv. Bernarde, oroduj za nás.
Zdroj: Bernard z Clairvaux – Kázání pro dobu adventní a vánoční, z latiny přeložila Markéta Korontháliová, Praha: Krystal OP, 2016
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!