Mnozí mladí lidé, mezi nimi i některé z mých dětí, nesou velmi těžce, co se nyní děje. Je zřejmé, že nastává nová éra, určitý zlom, a svět už nebude takový jako dřív.
Ani já nenesu snadno to, čeho jsme dnes svědky. Při rozhovorech se svými dětmi jsem si ale vzpomněl na to, co jsem prožíval já za normalizace. Normalizace začala vlastně hned po návratu Dubčeka a několika dalších předních představitelů z Moskvy, kam byli uneseni v noci z 20. na 21. srpna 1968. Nicméně zpočátku se to tak nejevilo. Brzy byla sice obnovena cenzura, ale časopisy i noviny mohly i nadále zveřejňovat kritické články. Normalizace totiž probíhala postupně, salámovou metodou, a ta kolečka salámu byla hodně tenká. Normalizace zrychlila po novém roce, trochu, ale jen trochu ji zpomalila smrt Jana Palacha, a že zvítězí, bylo zcela jasné poté, co se v dubnu 1969 stal prvním tajemníkem KSČ Gustáv Husák. Barikády, budované v Praze 20. a 21. srpna 1969 už nemohly nic změnit. Nicméně ještě do října toho roku se mohlo volně cestovat i na Západ.
Pak začaly opravdu velkolepé čistky ve straně – a současně čistky ve státní správě i v redakcích novin a časopisů. Počátkem roku 1970 bylo vymalováno.
Křivka sebevražd dočasně výrazně stoupla. Život si vzali někteří dospívající, kteří neunesli, že jejich otcové, případně matky, „prekabátili“, jak se tehdy říkalo. Na jaře 1968 stáli za Dubčekem, ale pak se od vlastních názorů distancovali, aby nepřišli o koryto. Ale život si vzali i někteří zralí lidé, kteří ztratili naději, že se poměry někdy opět zlepší.
Pro mladé lidi to tehdy bylo opravdu těžké. Atmosféra ve společnosti byla ponurá, nízkost a udavačství kvetly. Bylo jasné, že „tato noc nebude krátká“, jak prorocky zpíval Karel Kryl hned po srpnové okupaci.
Ve srovnání s tehdejšími mladými lidmi to mají dnešní mladí lidé postaveno poněkud jinak. Mají to v něčem těžší, v něčem snazší. Stále ještě mohou svobodně psát. Ano, to píšu i já, komu už jednou nějací hackeři zničili web a komu vícekrát na několik hodin či dní přestal fungovat FB. Zatím je to tak, že pokud nezavřou přímo vás, můžete stále psát. Není to samozřejmost – ve Spojeném království se počet odsouzených (mnohdy nepodmíněně) za své (mnohdy hnusné) posty na sociálních sítích pomalu blíží ke čtyřem tisícům.
Situace dnešních mladých lidí je jiná v tom, že dnes je v pohybu celý svět. V roce 1968 se sice dělo mnohé v ulicích Paříže nebo Berkeley, ale tam šlo o něco zcela jiného. Češi věděli, že jim nikdo nepomůže. Před dvanácti lety, tedy v roce 1956, viděli, jak Západ nejprve hecoval maďarské povstalce a vyvolal v nich přesvědčení, že jim přijde na pomoc, aby je pak nechal zcela na holičkách. Když v srpnu 1968 vzbudili prezidenta Spojených států, aby mu oznámili, že „spřátelené armády“ obsazují Československo, odvětil, že kvůli tomu ho nemusejí budit.
Vraťme se ale ještě o generaci před osmašedesátý. Moji rodiče a jejich generace to měli nesrovnatelně těžší než generace má a generace mých dětí a vnuků. Obrovským traumatem byla nadšená mobilizace v září 1938, která byla odvolána po Mnichovu. My Češi jsme mnohokrát řešili, zda jsme tehdy měli bojovat a riskovat zničení celého národa, nebo zda se tehdy Beneš rozhodl správně. Na této straně nebe ale rozhodující soudní výrok nepadne.
Zdá se mi, že žádná z těchto generací nezůstala ušetřena těžkého rozhodování a hlubokého zklamání. Ve všech těchto generacích zde ale byli křesťané, kteří věděli a vědí, že pokud bychom měli naději jen v tomto životě, jsme nejnešťastnější ze všech lidí. Vzpomínám si, jak v červnu či červenci zakázali Svaz vysokoškolského studentstva (SVS). Pokusili jsme se nějak existovat bez financí a vedení svolalo mimořádný sjezd do Olomouce. Bylo ale jasné, že končíme. Tehdy jsem tam měl krátký projev, v němž jsem řekl, že je lepší nazývat věci pravými jmény a že v dějinách mnohdy ti spravedlivější nevítězí. Ač jsem tehdy ještě nebyl evangelikální křesťan, řekl jsem, že zde existuje věčná naděje, která nám umožňuje, abychom nepropadli zoufalství.
Dnes to nemám jednoduché. Jsem rád, že Trump prohlásil, že jsou jen dvě pohlaví. Jsem rád, že se vyslovil proti tomu, aby muži, kteří se prohlásili za ženy, mohli závodit v ženských sportech. Jsem rád, že USAID už nebude financovat chirurgické zásahy páchané v Guatemale na dětech, které si myslí, že změna pohlaví vyřeší jejich problémy.
Nicméně Trump vědomě lže. Dobře ví, že agresorem je Putin, nikoli Zelenskij. Dobře ví, že i když Zelenského podpora klesá, podporuje ho stále více než polovina obyvatelstva. Dobře ví, nebo to přinejmenším dobře vědí americké tajné služby, že v éře Zelenského se konečně začalo s korupcí na Ukrajině něco hýbat k lepšímu. Ano, na Ukrajině je velká korupce. Pokud tím ale chcete argumentovat v neprospěch Ukrajiny, nezapomeňte uvést, že v Rusku je ještě větší.
Trump opravdu chce velkou Ameriku. Nicméně je to narcis, který se zhlédl v podobných autokratech. Nazývá-li Putina, Si Ťin-pchinga či Kim Čong-una svými přáteli, není to jen politický tah. On to opravdu myslí vážně.
Chci upozornit ještě na jednu věc. Jsem přesvědčen, že Trumpovi umetla cestičku woke ideologie, jejíž excesy vyděsily běžné občany. Progresivisté ničící sochy vážených osobností a vyhazující ze škol vědce, kteří měli být chráněni profesurou (v Americe se tomu říká tenure) to prostě přehnali a ještě budou sklízet trpké ovoce. A dle mého názoru se podobné hlouposti dopustil Trump svými návrhy na anexi Kanady a Grónska. V Kanadě se budou letos konat volby a ještě před měsícem bylo téměř jisté, že dosavadní premiér Justin Trudeau dostane podobnou nakládačku jako toryové v Británii. Na vládu se chystal vůdce konzervativců Pierre Poliévre. Zdálo se, že už má vítězství v kapse. Teď se ale karta obrací a zdá se, že Poliévre nakonec prohraje. A Dánsko, k němuž Grónsko patří…, ze severských států bylo Dánsko Spojeným státům nejbližší. Jedna z mála zemí, jejichž imigrační politika by se mohla Trumpovi zamlouvat. Trump se zřejmě někdy nekontroluje a střílí se do vlastní nohy. Amerika jistě může být veliká, ale přijít vlastní vinou o nejlepší spojence není moudrá politika ani pro velmoci.
Milé děti, chtěl jsem vám nechat svět lepší, než jsem ho zažil. Uznávám, že se mi to moc nedaří. Naší jedinou nadějí je, že jsme nesmrtelné bytosti, vykoupené Kristovou krví. Běda tomu, kdo doufá v člověka, ale blaze tomu, kdo doufá v Hospodina. Jistě bude líp. Ale definitivně až v Novém Jeruzalémě.
Foto: FB President Donald J. Trump
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!