Každá společnost, která si chce v proměnlivosti dob a kultur uchovat vlastní identitu, nutně potřebuje pravidla interpretace, kupříkladu vlastních dějin a jazyka, v případě církve Božího zjevení, a zároveň instituci, která nad touto identitou bdí. Zkrátka a dobře, bez centrální, nejvyšší věroučné autority by církev nepřežila.
Lidská paměť je velmi krátká, a proto ony nejdůležitější záležitosti je třeba opakovaně připomínat. Bohužel ani mnozí duchovní neumějí dobře rozlišovat stupně závaznosti výroků učitelského úřadu církve. Položme si nyní jednoduchou otázku: Který magisteriální výrok Jana Pavla II., od jehož narození mimochodem v květnu uplyne sto pět let, je vybaven největší mírou závaznosti? Odpověď bude pro mnohé překvapivá a zároveň zcela jasná. Veškeré encykliky a adhortace i proslovy doposud jediného slovanského papeže se odehrávají na rovině řádného univerzálního magisteria, a proto nejsou absolutně nezměnitelné. Pouze jeden má závaznost tak zvané deklarované definitivní pravdy, která sice není dogmatem, nicméně je nezměnitelná. Pokud by se někdo tomuto učení vzpíral, upadal by tím samým do schizmatu a příslušná církevní autorita by takového opovážlivce měla nejprve napomenout a v případě zatvrzelosti také spravedlivě postihnout. Připomeňme si nyní přímou citací, oč se jedná:
„Aby se vyloučila jakákoli pochybnost ohledně otázky tak zásadní důležitosti, jež se dotýká božské konstituce církve, a v síle své služby utvrzovat bratry ve víře (srov. Lk 22,32), prohlašuji, že církev nemá právo udělovat ženám kněžské svěcení a že tento výrok mají všichni věřící církve přijímat jako definitivní.“ (Jan Pavel II., De sacerdotali ordinatione viris tantum reservanda, apoštolský list ze dne 22. května 1994).
Pozorný čtenář si povšiml, že v květnu minulého roku uplynulo třicet let od tohoto nesmírně důležitého papežova vystoupení. Lze ze skutečnosti, že ve večeřadle byli při poslední večeři pouze apoštolové, s jistotou vyvozovat, že vyhrazení kněžského svěcení mužům je zjevená pravda? Zde nepanuje jednota. Každopádně to není nesnadné ve slovech Písma vidět a církev to tak chápala po dva tisíce let. Zásadní je, že žádná nynější církevní autorita nemá právo měnit to, co církev věří a zachovává po celou dosavadní dobu své existence. Z uvedeného důvodu se papež může odvolávat na nepřetržitou Tradici církve, kterou nelze nerespektovat. To pochopitelně platí obecně, takže souběžně vyvstávají velmi tíživé otázky spjaté s některými posledními výroky a postoji Vatikánu. Otázka možnosti udělování kněžského svěcení ženám je tedy jednou provždy vyřešena. Pokud by nějaká současná církevní autorita toto rozhodnutí nerespektovala, popřela by tím samým Apoštolskou tradici a zároveň nejvyšší věroučnou autoritu církve jako celku, jak ji vyjádřil Jan Pavel II. Obecně platí, že vlastní autorita stojí a padá s poslušností autoritě vyšší, v tomto případě se jedná o zjevení a Apoštolskou tradici.
Daný problém má ale také druhou stranu. Je evidentní, že církev musí velmi citlivě a odvážně valorizovat roli a místo žen v církvi. To je nejen požadavek doby, ale také svým způsobem vanutí Ducha svatého, který nadouvá plachty Petrovy bárky. I v tomto ohledu je nám Jan Pavel II. příkladem, protože za jeho pontifikátu se v daném směru mnohé změnilo k lepšímu. Jedná se o příklad dilematu, které prožívá každý teolog i duchovní. Na jedné straně leží požadavek věrnosti Tradici, zatímco na druhé nevyhnutelná věrnost době, kterou prožíváme.
Ti, kdo stále ještě v katolické církvi volají po udělování kněžského svěcení ženám, vycházejí z mylného předpokladu, že se jedná o post přinášející prestiž a seberealizaci. Ve skutečnost je to mnohdy až děsivě náročná služba v naprosté většině případů bez ekonomické, společenské a mravní gratifikace. Je to každodenní nesení vlastní kůže na trh s vědomím, že nebetyčným nárokům tohoto povolání a poslání jenom stěží někdy učiníme zadost. Zkrátka a dobře, je to často opravdu drtivý nápor na nervovou soustavu. I pro opravdu silného chlapa je to častokrát k neunesení. K této vpravdě mission impossible je třeba specifického Božího povolání, které nezávisí na církevní instituci a ani výhradně na rozhodnutí povolaného. Vyhrazení kněžského svěcení mužům bychom neměli vnímat jako něco, co ženy omezuje, ale spíše jako něco, co je chce přivádět k tomu, aby byly tím, čím jsou, a ne tím, čím ve skutečnosti nejsou, čehož jsme dnes bohužel tak často svědky. Je to pobídka, abychom se společně všichni hlouběji zamýšleli nad pravou velikostí ženy.
Co by nastalo, kdyby nějaký papež vydal dokument umožňující kněžské svěcení ženám? Odpověď je nasnadě. Církev by se velmi záhy rozštěpila, což se koneckonců v jednom případě nekatolické církve již také odehrálo. Církve, které ustanovují svěcené osoby ženského pohlaví kněžími, nevykazují zrovna velký rozkvět. Dále by došlo k tomu, že ekumenický dialog mezi námi a východními církvemi by byl ze strany Východu notně zmrazen, pokud ne dokonce úplně ukončen.
Velikost ženy určitě netkví v jejím pomužšťování, v tom, že přestane být sebou. Navíc v dnešním genderovém chaosu bychom si měli uchovat zdravý rozum a přijímat s vděčností ty role, které nám jsou darovány jako naše vlastní. Jeden můj profesor v Římě mi právě v roce 1994 řekl toto: „Kamaráde, jsme syny svatých matek. Bez nich bychom tu nebyli.“ Nezbylo mi nic jiného než pokývat hlavou a dát mu za pravdu. Zároveň mi ale hlavou problesklo: Ale kdo to má s těmi svatými ženami vydržet? Moje matka by ovšem bez zaváhání totéž řekla o mně. Ono opravdu není vždy snadné unést výraznou alteritu.
Vyvstává ještě jedna hypotetická otázka, kterou by si mohl zvídavý čtenář položit. A co kdyby si nějaký vysvěcený následně nechal změnit pohlaví? Odpověď se nachází v prvním kánonu I. nicejského koncilu z roku 325, který hovoří moudře a velmi jasně:
„Je-li někdo lékaři připraven o část těla kvůli určité nemoci, případně zmrzačen barbary, může zůstat součástí kléru. Ovšem pokud se někdo zdravý, kdo náleží ke kléru, sám zbaví mužství, je třeba, aby z něho byl vyloučen, a aby do budoucna nikdo, kdo takto jedná, nebyl ordinován. Je zřejmé, že to, co bylo řečeno, se vztahuje na ty, kdo popsané dělají svobodně a opovažují se sami mrzačit. Pokud by někoho zbavili jeho mužství barbaři nebo jeho páni a pokud by byl z ostatních hledisek vhodný, kánony připouštějí jeho příslušnost ke kléru.“
Foto: Lucie Horníková, ČaV
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!