Otevření archivů pontifikátu papeže Pia XII. zahájilo novou éru bádání, která, jak se doufá, přinese plodné a podnětné výsledky. Jako první se objevily práce, jako je kniha Johana Ickxe o Piu XII. a Židech, či Il Diario di un Cardinale, kterou editoval Sergio Pagano a věnoval ji státnímu sekretáři Pia XII., kardinálu Maglionemu. Studie Cesareho Catanantiho s názvem Il Vaticano nella Tormenta nabízí pohled na válečné události z perspektivy papežské četnické gardy.
Nyní přichází nová kniha Davida I. Kertzera s titulem Papež ve válce: Tajné dějiny Pia XII., Mussoliniho a Hitlera, která se pokouší přinést další příspěvek k zatím skrovné historiografii, jež vzniká díky nově zpřístupněným vatikánským archivům.
Dlouho očekávaná a hojně propagovaná studie Kertzera si klade za cíl pokrýt události, jež provázely pontifikát Pia XII. Podle autorovy předmluvy má být tato kniha „prvním komplexním zpracováním s dosud neznámými materiály a novými odhaleními“, týkajícími se rozhodnutí Pia XII. v letech 1939 až 1945. Avšak autor ve svém díle necituje výše zmíněnou knihu od Ickxe, a to ani v textu, ani v bibliografii, což je opomenutí, které přejímá také kniha Cesareho Catanantiho.
Kertzerovo „prohlášení o záměru“ představuje rozsáhlý závazek vůči čtenářům. Oprávněně upozorňuje na to, že vatikánské archivy musí být porovnávány s dalšími zdroji. To však činí jeho „morální smlouvu“ s čtenáři o to náročnější.
Jelikož jsme se některými otázkami, které Kertzer zmiňuje, zabývali již krátce po otevření archivu o Piu XII. (srov. Osservatore Romano ze 4. září 2020 a webová stránka vaticanfiles.net), omezíme naši analýzu na ty aspekty jeho nové knihy, které podle nás vyžadují kritické zhodnocení.
Jedním z „nových odhalení“ v Kertzerově knize má být údajné „tajné vyjednávání“ s Hitlerem, které si údajně vroucně přál Pius XII. a které bylo realizováno prostřednictvím vysoce důvěrných iniciativ zaměřených na zlepšení bilaterálních vztahů mezi Svatým stolcem a nacistickým Německem. Tento pokus se měl uskutečnit na přelomu let 1939 a 1940 (v době, kdy německý ministr zahraničí navštívil Vatikán).
Hlavními aktéry této „tajné mise“ měli být: princ z Hesenska, šlechtic, který se oženil s princeznou Mafaldou Savojskou a byl znám jako Hitlerův vyslanec u Mussoliniho; kardinál Camerlengo Lorenzo Lauri; a Raffaele Travaglini, zástupce Suverénního řádu maltézských rytířů v Berlíně.
V prvním svazku oficiální vatikánské série Actes et Documents du Saint-Siège rélatifs à la Seconde Guerre Mondiale, publikovaném již v roce 1965 (s aktualizací o pět let později), čteme, že „tato tajná vyjednávání skutečně existovala; šlo o přípravy Ribbentropovy návštěvy v Itálii.“ Dále ve stejném svazku, k datu 9. března 1940, je uvedeno: „V pondělí 11. bude von Ribbentrop přijat Svatým otcem. Audience byla tajně připravována již delší dobu. Prostřednictvím prince z Hesenska (myslím) a za pomoci pana X.“ Autorem této poznámky je Mons. Domenico Tardini, tajemník pro mimořádné církevní záležitosti Státního sekretariátu. „Pan X“ není nikdo jiný než vikomt Raffaele Travaglini di Santa Rita, markýz z Vergante.
Když byl publikován první svazek Actes, Travaglini byl stále naživu (zemřel až 9. února 1994). Kvůli citlivosti vysokých funkcí, které zastával v bezprostředním poválečném období, Travaglini pravděpodobně požádal, aby nebyl v této souvislosti zmíněn ve svazku, který jej zmiňuje ve spojitosti s vyjednáváním s nacistickým Německem. Jeho jméno však známe z původní Tardiniho poznámky, která byla zpřístupněna 2. března 2020. V ní monsignor identifikuje aktéry operace jako „prince z Hesenska (myslím) a Travagliniho (jistě).“
Travaglini však historikům není neznámý. „Chráněnec kardinála Lauriho […] Travaglini je velvyslancem řádu maltézských rytířů a cestuje do Berlína přibližně dvakrát ročně, kde údajně opakovaně vyjednával s Göringem. Jedním z Travagliniho úkolů bylo zlepšování vztahů mezi Itálií, Německem a Vatikánem.“ Takový je jeho profil, jak jej zaznamenala nacistická bezpečnostní služba, v dokumentu, který byl historikům zpřístupněn již dávno.
Z toho vyplývá, že zde není nic nového. Naopak, existují rozsáhlé důkazy o tajném vyjednávání, o kterém Kertzer tvrdí, že bylo „vymazáno ze všech oficiálních dokumentů Svatého stolce“ již v roce 1965, při zveřejnění prvního svazku vatikánských dokumentů, jejichž publikaci nařídil Pavel VI. A nejen to.
Kertzer věří, že má drtivé důkazy o touze Pia XII. dosáhnout dohody s Hitlerem. Co však Kertzer interpretuje jako „operaci objímání“ mezi Piem XII. a Hitlerem, je ve skutečnosti něco zcela jiného.
Zaprvé, dokumenty týkající se tohoto případu jsou obsaženy ve spise o Ribbentropově návštěvě Říma, tedy v rámci běžné papežské diplomatické agendy, a nikoli mezi nejtajnějšími písemnostmi Pia XII. To jasně naznačuje, že „operace Travaglini-Hessen“ byla dobře známá spolupracovníkům papeže. Z dokumentů rovněž vyplývá, že to byl Hitler, nikoli Pius XII., kdo toužil po nové dohodě, která by měla širší rozsah než konkordát z roku 1933. Tato dohoda neměla být ničím jiným než revizí konkordátu z roku 1933 tak, aby zahrnovala Rakousko (připojené k Německu po anšlusu), Čechy a Moravu (německý protektorát od 15. března 1939).
To, že šlo pouze o revizi Reichskonkordátu z roku 1933, je zřejmé z toho, že Hitler navrhl zapojit do této operace i úřady v Bádensku a Bavorsku (spolkových zemích, s kterými Vatikán sjednal samostatné konkordáty před nástupem nacistů). Pacelli (rodné příjmení papeže Pia XII.), který tyto konkordáty vyjednával, však nebyl mužem, který by je obětoval, a proto nechtěl učinit žádné písemné závazky.
Zadruhé, žádná jednání by se nikdy neotevřela, dokud by Hitler nepřijal pět papežských podmínek. Tyto podmínky (Aufzeichnungen), které jsou věrně zaznamenány ve vatikánských archivech, připravil osobně papež. Mezi podmínkami byla i nutnost mít papežského vyslance v okupovaném Polsku.
Papežské podmínky se týkaly neodcizitelné svobody církve v Německu – podmínek, které Hitler očividně nebyl připraven přijmout. Na německé straně se navíc ptali, zda papežskou nótu lze „považovat za základ pro příměří“ (známka přetrvávající „války“ mezi Třetí říší a katolickou církví). Rovněž žádali, aby „z taktických a stranických důvodů“ byla potlačena druhá část prvního bodu (týkající se stažení publikací zvláště urážlivých pro papeže a církev). Kromě toho princ z Hesenska nevylučoval úpravy „zejména čtvrté části“ papežské nóty (týkající se obnovení svobody církve veřejně se bránit proti útokům na katolickou doktrínu a instituce). Tyto podmínky byly pro papeže očividně nepřijatelné.
Na druhou stranu Hitler, zaměstnaný na jiných frontách, neměl žádné konkrétní návrhy jakéhokoli druhu. Ribbentropova návštěva v březnu 1940 (která mimo jiné přinutila německou delegaci odstranit hákové kříže z vozového průvodu, jenž byl přijat do Vatikánu) tak skončila neúspěchem a zklamáním. Nový konkordát měl naplnit očekávání prince z Hesenska a Travagliniho; místo toho byl odmítnut jako jeden z mnoha návrhů na smíření mezi církví a německým státem, ať už oficiálních či neoficiálních.
Pokud Hitler uvažoval o novém konkordátu, znamená to, že konkordát z roku 1933 jej neuspokojoval. Kertzer tento bod neobjasňuje. Tvrdí, že konkordát z roku 1933 „byl velkým triumfem pro Hitlera“ a že s Pacellim na papežském stolci „se nacismus nyní mohl chlubit uznáním samotného papeže“.
Pokud tomu tak ale je, proč Hitler usiloval o nový konkordát? Jen proto, že připojil další území? Na tuto otázku Kertzer neodpovídá. Stejně tak nevysvětluje, proč konkordát z roku 1933, navzdory téměř devadesáti letům politických a církevních zvratů, přežil a je stále platný, přičemž upravuje vztahy mezi Spolkovou republikou Německo a Svatým stolcem.
Kertzerova kniha navíc vykazuje problémy s kontrolou zdrojů. Jedním z příkladů je první encyklika Pia XII., Summi Pontificatus, věnovaná tragédii Polska, které bylo napadeno Německem a SSSR. Kertzer tento papežský dokument odbývá jako soubor líbivých slov, která neohrožují Itálii ani Německo. Avšak zdroje vyprávějí jiný příběh. Summi Pontificatus dokonce vstoupila do práce Společnosti národů. Encyklika byla zmíněna na zasedání Rady, která rozhodla o vyloučení SSSR ze Společnosti národů za jeho nevyprovokovaný útok na Finsko. Při této příležitosti předseda Rady, aniž by to přítomní věděli, citoval první encykliku Pia XII. Po jejím přečtení řekl: „Pánové, text, který jsem nyní přečetl, je úryvkem z encykliky Summi Pontificatus.“ Reakce přítomných na zasedání Rady byla hluboce emocionální. Francouzský delegát ve Společnosti národů Paul-Boncour ocenil „tak spravedlivá a dojemná slova.“ Britský delegát Butler se připojil ke svému francouzskému kolegovi s podobně dojatými komentáři.
Podle vatikánských dokumentů Summi Pontificatus vyvolala „velký dojem nejen v kruzích Společnosti národů, ale i mimo ně.“ Pozitivní reakce byly zaznamenány v Paříži a Londýně. Jak ironicky poznamenal jeden novinář v Ženevě, Vatikán vstoupil do Společnosti národů ve stejný den, kdy z ní byl SSSR vyloučen.
Ale měla encyklika Pia XII. Summi Pontificatus odezvu mezi Němci? Ačkoli poradce německého velvyslanectví ve Vatikánu Menshausen tvrdil, že v jeho zemi byla encyklika „čtena v kostelech a že noviny o ní psaly s respektem“, skutečnost byla zcela jiná. Německé archivy ukazují, že berlínské úřady zakázaly tisk a distribuci Summi Pontificatus (podle telegramu Ernsta Woermanna adresovaného von Bergenovi z 8. listopadu 1939). Vatikánské zdroje dokonce odhalují, že nacistická správa v Polsku šířila pozměněnou verzi encykliky, kde slovo „Polsko“ bylo nahrazeno slovem „Německo“ a papežova slova zbožnosti vůči Polákům byla pozměněna tak, aby byla adresována Němcům.
Správnější použití zdrojů tedy odhaluje skutečné německé reakce na Summi Pontificatus. Kertzer uvádí, že 1. ledna 1940 napsal německý poradce ve Vatikánu Fritz Menshausen, že papež vysvětlil, „že jeho projevy byly logicky obecného charakteru a že je speciálně formuloval tak, aby je Německo nemohlo interpretovat jako namířené proti němu“. Co však Kertzer neříká, je, že Menshausenův přímý nadřízený, velvyslanec ve Vatikánu von Bergen, dělal vše pro to, aby encykliku prezentoval jako neškodný dokument. To však nepřineslo žádný úspěch. „Relativně příznivé hodnocení papežské encykliky v podání, které jsme obdrželi, zde není sdíleno,“ napsal Woermann z Berlína. „Zde se má za to, že touto encyklikou, která je v podstatě odsouzením principu totalitního státu, měl papež především na mysli Třetí říši.“
Podobně se vyjádřil Woermannův nadřízený von Weizsäcker: „Pokud Vatikán tvrdí, že tato prohlášení jsou obecné povahy a nejsou namířena proti nikomu konkrétnímu, podle našeho názoru je to pravda pouze formálně. Vatikán používá obecné fráze, ale je zcela jasné, že naráží na konkrétní případy,“ napsal von Weizsäcker von Bergenovi 25. ledna 1940.
Podle slov šéfa Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Reinharda Heydricha „je encyklika namířena výhradně proti Německu, a to jak na ideologické úrovni, tak v souvislosti s německo-polským konfliktem.“ A dále uvedl: „Považuji za zbytečné zdůrazňovat, jak je tato encyklika nebezpečná jak vnitropoliticky, tak v zahraničněpolitických vztazích.“ Nelze také přehlédnout slova velitele gestapa Heinricha Müllera: „Mám rozkaz nezakazovat čtení encykliky, ale zabránit jakémukoli jejímu šíření, zejména formou letáků.“
Tyto dokumenty, vzniklé ve stejné době jako zmíněná „tajná vyjednávání“ mezi Německem a Svatým stolcem, ještě více zpochybňují jejich význam.
Témata, která jsme právě připomněli, se v Kertzerově knize nenacházejí. To je důvod, proč se zdá, že dílo trpí nedostatečnou kontrolou zdrojů. Například mnoho dokumentů, které Kertzer uvádí jako své archivní objevy, bylo publikováno již v 70. a 80. letech. Navíc názory různých diplomatů jsou často považovány za nezpochybnitelné, ačkoli ve skutečnosti jde pouze o osobní názory, pokud člověk dokumenty správně porovná. Kertzer také lpí na opotřebovaném názoru, že Pius XII. se staral pouze o pokřtěné Židy. Série dokumentů o Židech, otevřená 2. března 2020 na popud papeže Františka, se zdá být spravedlivou odpovědí na tento zastaralý stereotyp.
Za skutečně vážné opomenutí však považujeme způsob, jakým Kertzer pojednává o zátahu na římské Židy 16. října 1943. Kertzer následuje záznam kardinála Maglioneho, kde popisuje jeho rozhovor s německým velvyslancem. Vynechává však rozhodující slova, která kardinál adresoval von Weizsäckerovi (novému velvyslanci ve Vatikánu): „Svatý stolec nesmí být nucen k protestu. Pokud by k tomu byl Svatý stolec donucen, spolehl by se, pokud jde o důsledky, na Boží prozřetelnost.“ Jinými slovy, pokud by zátah na římské Židy pokračoval na přímý Hitlerův rozkaz, Svatý stolec by protestoval, a byl by připraven nést odpovídající důsledky. Toto Kertzerovo opomenutí není zanedbatelná záležitost.
K tomuto opomenutí se navíc přidává neporovnání s britskými zdroji. Vezměme si například poznámky britského zástupce ve Vatikánu Osborna, zaslané do Londýna 31. října 1943: „Jakmile se kardinál státní tajemník dozvěděl o zatýkání Židů v Římě, povolal německého velvyslance a formuloval určitou [formu] protestu,“ čímž dosáhl požadovaného výsledku.
A co více, nelze přehlédnout humanitární aspekty oné tragické „Černé soboty“ z deníku slovenského ministra ve Vatikánu Karola Sidora. „Na příkaz Svatého otce,“ stojí v dokumentu, který zveřejnili badatelé Róbert Letz a Peter Slepčan, „bylo v generálním domě jezuitů ukryto více než sto Židů a italských úředníků. Podobně jsou v každém klášteře ukryty celé židovské rodiny.“
Kertzerova kniha o „Černé sobotě“ v Římě zůstává problematická nejen kvůli opomenutím, ale také kvůli vážné chybě. Kertzer uvádí, že 18. října 1943 přijal papež Pius XII. v audienci britského ministra Osborna, kterému vyjádřil své obavy ohledně nedostatku potravin a možné nepokoje v Římě. Papež údajně dodal, že nemá důvod si stěžovat na Němce, kteří respektovali neutralitu Vatikánu. Kertzer dále píše, že Osborne ve své zprávě do Londýna o této audienci „podivně“ zmínil zátah na římské Židy pouze nepřímo. To je pravda, ale Osborne 31. října 1943 zaslal do Londýna depeši, kterou jsme již zmínili, a která Kertzerovi zůstala neznámá.
Vážnou chybu badatele však představuje zmatení ohledně amerického delegáta u Pia XII., Harolda Tittmanna. Kertzer tvrdí, že stejně jako při audienci s Osbornem papež údajně „neučinil žádnou zmínku o tom, co se stalo římským Židům při setkáních s těmito dvěma vyslanci, nebo pokud ano, bylo to považováno za příliš bezvýznamné, aby to uvedli ve svých zprávách.“ Kertzer uvádí, že papežská audience s Tittmannem proběhla 19. října 1943. Ve skutečnosti se však konala 14. října v 11 hodin dopoledne, tedy dva dny před zátahy v římském ghettu, nikoli tři dny po nich.
Toto datum potvrzují záznamy o audiencích za rok 1943 uložené v archivu komory Apoštolského stolce, které naopak neuvádějí žádnou audienci udělenou papežem Tittmannovi 19. října 1943. Chyba v datování, kterou jsme již dříve objasnili, je způsobena tím, že Tittmann neměl k dispozici telegrafní a šifrovací službu a musel spoléhat na svého britského kolegu Osborna. Datum 19. října 1943 je ve skutečnosti datem telegramu, kterým Osborne „znovu předal“ Tittmannovu nedatovanou depeši. Existují navíc dvě verze této zprávy. V britských archivech píše Tittmann, že papeže neviděl od předchozího pondělí (19. října bylo úterý – mohl mít Tittmann dvě audience s Piem XII. ve dvou po sobě jdoucích dnech?). V amerických archivech čteme, že Tittmann papeže neviděl od předchozího roku. Chyby při přenosu informací byly způsobeny složitou cestou Tittmannovy depeše přes Alžír, zahrnující komplikované postupy (Osborneho depeše z 19. října obsahuje Tittmannovu nedatovanou zprávu; pozdější depeše britského ministerstva zahraničí americké ambasádě ve Washingtonu obsahuje obě).
15. října 1943 přinesly noviny Osservatore Romano aktuální zprávu o papežské audienci s Tittmannem. Obviňovat Pia XII. z mlčení 14. října 1943 ohledně události, která se stala o dva dny později, lze tedy pouze za použití „kreativní historiografie.“
Nedostatečné využití zdrojů, opomenutí a nepřesné metody kritiky dělají z této knihy, přestože je napsána plynulým beletristickým stylem, dílo, které zdaleka nepředstavuje konečné slovo v bádání o Piu XII. To je však pochopitelné vzhledem k obrovskému množství dokumentů, které byly zpřístupněny Vatikánem během vrcholu pandemie, a teprve nyní budou postupně podrobeny důkladnější analýze.
Zdroj: On the already-public negotiations between the Holy See and Germany – Vatican News
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!