Neustále se opakující klišé, podle něhož katolická církev promarnila v první polovině devadesátých let svou šanci v naší společnosti, se mi v posledních měsících jeví jako něco, co by si zasluhovalo hlubší promyšlení a možná i určité přehodnocení. Pětatřicet let je už dostatečný odstup na to, abychom toho byli schopni bez neužitečných a často klamných emocí.
Pamatuji si dobře, že po převratu z konce roku 1989 jsme byli jako ve snách. Takové zlomy generují utopická očekávání, jako kdyby už už mělo přijít Boží království. Tak to naši předci prožívali v roce 1918, 1945, 1968 nu a v roce 1989 se to opakovalo. Pochopitelně, že ráj na zemi nikdy nenastal. Po nepodložených snivých představách nastal pád do tvrdé reality obyčejného běhu dějin. První ponaučení tedy zní: Kroťme v takových chvílích vlastní mysl a zůstaňme nohama na zemi. Nečekejme nemožné od sebe ani od svého okolí. Čím bombastičtější iluzorní očekávání, tím trpčí kocovina.
Církev stejně jako většina lidí naší společnosti byla na změny nepřipravená, ocitli jsme se v nové situaci a museli jsme hledat řešení nastalých těžkostí a problémů. Řadu věcí jsme se museli učit za pochodu. Vstupovali jsme do nové epochy značně oslabeni zejména na poli odborné vybavenosti, což ještě větší měrou platilo pro naprosto rozbitou teologii.
Starší otcové viděli řešení v návratu před rok 1950, což bylo evidentně ne zcela správné a nemělo to šanci na úspěch. Co si ale chudáci měli počít, když neměli nic jiného po ruce? Mladí jako já zase chtěli všechno dělat nově. To ale také nebylo ideální řešení. Musela nastoupit přechodná doba a tříbení duchů. Tak to prostě bylo. Jsme jenom lidé a nemůžeme od sebe očekávat divy a zázraky.
Okolní společnost na nás kladla zcela neúměrné nároky. Nu, a když jsme přesně netancovali podle jejich představ, ihned následovala kritika, ba i zatracování. Přízeň lidu bývá vrtkavá a nelze na ní stavět. Občas je povinností říkat také věci nepříjemné a opravdu nepopulární. Neděláme věci proto, že čekáme úspěch u lidí a chválu, ale proto, že jsou pravdivé a správné. Přízeň okolí není kritériem: Běda, když vás budou všichni chválit.
Když se nad tím vším dnes zamýšlím, vyjevuje se mi v mysli paralela s šestou kapitolou Janova evangelia. Ježíš rozmnoží chleby a zástup ho chce provolat králem. On na to reaguje poněkud překvapivě, když začne hovořit o svém těle jako pokrmu a krvi jako nápoji. Tohle ovšem lidé slyšet nechtějí. Zajímá je pozemský chléb, blahobytný život, ale ne to nejzásadnější, co náš Pán přináší, a proto reagují negativně a odcházejí.
I od nás lidé na počátku devadesátých let očekávali kdeco. Jenomže mi nemáme prostředky ani kompetence k tomu, abychom řešili obrovské sociální, ekonomické a jiné problémy. Pomáháme konkrétním lidem ve svízelných situacích, když na to máme. Naším hlavním posláním je ukazovat lidem cestu k Bohu, uvádět je do společenství s Kristem, pomáhat jim k tomu, aby byli Božími syny a dcerami. Jenomže o tohle většinová společnost nestojí, a proto nás obviňuje, že jsme těžce selhali.
Jsme jenom slabí lidé s mnoha nedostatky, ale poctivě se snažíme. Nenechme si brát vlastní důstojnost a nesypme si neopodstatněně popel na hlavu, když k tomu opravdu není důvod. Ano, leccos mohlo být lepší, leckdy se dalo vykonat více a příhodněji, ovšem ten hlavní úkol, tedy přivádět lidi k Bohu a ke Kristu jsme stále naplňovali. Tak jaké selhání? Při sebehodnocení církve je třeba odstupu a moudrosti. Nelétejme v oblacích, nenechme se ale také zaživa pohřbívat. A když se něco nezdaří, je tu stále starý princip, podle něhož naše snažení, je-li poctivé a upřímné, doplňuje nějak Duch svatý a matka církev ze svého pokladu zásluh svatých, zejména těch obyčejných, nenápadných poctivých pokřtěných. K sebemrskačství a depresím opravdu není důvod. Tak strašné, jak se nám škarohlídi snaží namluvit, to rozhodně nebylo a určitě také nebude.
Snímek Veronika Řeháková
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!