To není nadsázka ani hra s pojmy, jenom prostá skutečnost známá každému, kdo četl Mayova Vinnetoua v jeho původní, cenzurou nepoškozené podobě. Old Shatterhand o své víře bez ostychu mluví – hájí skrze ni svá rozhodnutí – a čtenář románu je často seznamován s jeho pohnutkami, jejichž jádrem je poslušnost evangeliu. Věděli jste kupříkladu, proč vlastně před střelbou upřednostňuje pěstní souboj, podle nějž také obdržel své jméno „Drtící ruka“? Protože pěstí protivníka pouze zneškodní, zato neusmrtí. Old Shatterhandův úder je v kontextu Divokého západu, přeplněného palnými zbraněmi, vlastně projevem shovívavosti.
Letní úpal pokaždé jako by našince v duchu přibližoval vzdáleným krajům indiánů – nespatřeným horám a prérijím spalovaným sluncem. Přinášíme tedy vybraný střípek z prvního dílu Vinnetoua od Karla Maye. Výňatek pochází z 16. kapitoly nadepsané Pokrevní bratrství, která začíná líčením pohřbu Klekí-petry (v řeči Apačů „Bílý otec“), což byl Sas, jenž za revoluce (patrně 1848) podněcoval studenty k boji a pak prchl z Německa; později se obrátil a učil indiány znát Krista – dá se říci, že mezi Apači konal misii. Na dějové lince se nacházíme v okamžiku krátce po spřátelení Vinnetoua s Old Shatterhandem, jenž příběh vypráví. (Text je krácen.)
Odebrali jsme se k místu, na kterém měl být Klekí-petra pohřben. Zeptal jsem se, jak velký hrob bude a požádal o několik seker. Pak jsem šel se svými třemi přáteli podél řeky dolů do lesa, abych vybral vhodná dřeva na kříž.
Když jsme se vrátili do ležení, pohřební obřady už začaly. Rudoši usedli kolem téměř dokončené stavby a zpívali své jednotvárné, zvláštní a dojemné písně. Jejich tlumený zvuk náhle přehlušil pronikavý, řezavý výkřik žalu, který se zvedl jako blesk z těžkých hustých mračen.
Dvanáct indiánů za vedení obou náčelníků se zabývalo dokončením stavby a mezi nimi a kvílejícím davem tančila pitvornými, volnými pohyby a skoky divná, různými odznaky ozdobená a zakuklená postava.
…
Když jsme kříž položili vedle rakve, ozval se Vinnetou:
„Má toto znamení křesťanství přijít na náhrobek?“
„Ano.“
„To je správné. Byl bych svého bratra Old Shatterhanda sám požádal, aby kříž vyrobil, protože Klekí-petra měl ve svém pokoji také jeden, u kterého se modlil. Proto jsem si přál, aby takové znamení víry střežilo jeho hrob. Kam má přijít?“
„Nahoru na hrobku, nad kterou bude vyčnívat.“
„Tak jako u velkých, vysokých domů, do kterých se chodí modlit křesťané k Dobrému duchu? Dám je umístit tak, jak si přeješ. Usedněte a přihlížejte, jestli to děláme správně!“
Zanedlouho byla stavba hotová. Vpředu zůstal otvor pro rakev, která byla dosud venku.
V tu chvíli přišla Nšo-či. Byla v pueblu, aby přinesla dvě misky z pálené hlíny, se kterými došla k řece, aby je naplnila vodou. Když to udělala, přišla k nám a postavila je na rakev.
Konečně bylo k pohřbu všechno připraveno. Inču-čuna pokynul rukou a kvílení přestalo. Medicinman usedl na bobek. Náčelník přistoupil k rakvi a promluvil zvolna a vážně:
„Slunce vychází ráno na východě a zapadá večer na západě, rok se probouzí s jarem a na podzim jde opět spát. Tak je to i s lidmi. Je to pravda?“
„Howgh!“ zaznělo temně kolem.
„Člověk vyjde jako slunce a zapadá opět do hrobu. Přichází na zem jako jaro a ulehne si jako zima k odpočinku. Ale když slunce zajde, pak se příští den zase objeví, a když pomine zima, vrátí se nové jaro. Je to pravda?“
„Howgh!“
„Tak nás to učil Klekí-petra. Člověk bývá uložen do hrobu, ale za hrobem povstane opět jako nový den a nové jaro, aby žil dále v zemi Velkého dobrého ducha. To nám řekl Klekí-petra a on nyní ví, jestli mluvil pravdu. Neboť zmizel jako den a rok a jeho duše se odebrala do sídla zemřelých, po kterém toužil. Je to pravda?“
„Howgh!“
„Jeho víra nebyla naší vírou a naše nebyla jeho vírou. My milujeme své přátele a nenávidíme nepřátele, ale on nás učil, že máme milovat i nepřátele, protože také oni jsou prý našimi bratry. Tomu jsme nechtěli věřit, ale vždy, když jsme jeho slova uposlechli, bylo nám to na prospěch a k potěšení. Snad je jeho víra i naší vírou, jenže jsme ji nemohli pochopit tak, jak si přál, abychom ji chápali. My říkáme, že naše duše jdou do věčně zelených loveckých plání, a on tvrdil, že jeho duše půjde do věčné blaženosti. Často si myslím, že naše zelené lovecké pláně jsou touto věčnou blažeností. Je to pravda?“
„Howgh!“
„Často nám vypravoval o muži, který přišel, aby všechny lidi spasil. Věřili jsme jeho slovům, protože v jeho ústech nebylo místo pro lež. Ten spasitel přišel pro všechny lidi. Byl už také u rudých lidí? Kdyby přišel, uvítali bychom ho, protože nás bledé tváře utiskují a vyhlazují. Toužíme po něm. Je to pravda?“
„Howgh!“
„To bylo jeho učení. Nyní promluvím o jeho smrti…“
…
„Klekí-petra od nás odešel, ale jeho tělo nám zůstalo, abychom mu postavili pomník, u kterého si my i naši potomci připomeneme dobrého Bílého otce, jenž byl naším učitelem a kterého jsme milovali. Nenarodil se tady, přišel ze vzdálené země za velkou vodou, která je známá tím, že v ní rostou duby. Proto jsme z lásky k němu přinesli žaludy, abychom je kolem jeho hrobu vysadili. Tak jak budou klíčit a růst ze země, tak se jeho duše probudí a za hrobem bude růst. A tak, jak budou růst tyto duby, tak se budou v našich srdcích šířit slova, která jsme od něho slýchali, a naše duše pod nimi naleznou stín. On na nás vždy myslel a staral se o nás. Neodešel od nás, aniž by nám poslal bledou tvář, která se má stát na jeho místě naším přítelem. Zde vidíte Old Shatterhanda, bílého muže ze stejné země, z jaké přišel Klekí-petra. Je to moudrý a statečný muž. Zabil šedého medvěda nožem a srazí každého nepřítele k zemi pěstí. Inču-čuna i Vinnetou padli několikrát do jeho rukou, ale on je neusmrtil a ponechal jim život, protože nás má rád a je přítelem rudých mužů. Je to pravda?“
„Howgh!“
…
Když Inču-čuna domluvil, povstali všichni Apačové, i děti, aby provolali hlasité, potvrzující „howgh“.
A náčelník dodal:
„Nyní je nový, živoucí Klekí-petra přijat mezi nás a my můžeme mrtvého odevzdat jeho hrobu. Ať to moji bratři udělají!“
Mínil tím muže, kteří stavěli hrob. Požádal jsem o chvíli odkladu a pokynul Hawkensovi, Stoneovi a Parkerovi. Když přistoupili, promluvil jsem nad rakví několik slov a skončil modlitbou. Pak indiáni vsunuli pozůstatky někdejšího revolucionáře a pozdějšího kajícníka dovnitř kamenné hradby, kterou zavřeli.
Byl to první indiánský pohřeb, který jsem viděl. Hluboce na mne zapůsobil. Nebudu posuzovat názory, které při něm Inču-čuna pronesl. V jeho řeči bylo hodně pravdy smíšené s nejasností, ale ze všeho vyznívala touha po spasení. Milý Inču-čuna si to spasení ovšem představoval – podobně jako izraelský národ – způsobem vnějším, i když to mohlo být pouze spasení vnitřní, duševní.
Při zavírání hrobu zazněl opět žalozpěv indiánů, a teprve když byl poslední kámen zasazen, mohla být slavnost považována za skončenou, načež se každý odebral k veselejšímu zaměstnání. Bylo to především jídlo, na které mne Inču-čuna pozval k sobě.
Obýval největší pokoj už zmíněného poschodí. Zařízen byl velmi jednoduše, ale na stěnách visela bohatá sbírka indiánských zbraní, která mne zaujala. Krásný den nás obsluhovala, totiž otce, Vinnetoua a mne, a já poznal, že je nepřekonatelnou v přípravě indiánských jídel. Při jídle jsme skoro vůbec nemluvili. Rudoch vůbec rád mlčí a dnes už toho bylo namluveno tolik, že každý nechal to, o čem se ještě mělo jednat, raději na pozdější dobu.
Poměrně rychle se setmělo. Vinnetou se mne zeptal:
„Chce můj bílý bratr odpočívat, nebo jít se mnou?“
„Půjdu s tebou,“ odpověděl jsem bez rozmýšlení a ani jsem se nezajímal, kam chce jít.
Sestoupili jsme z puebla a zamířili k řece. To jsem čekal. Povahu, jakou měl Vinnetou, muselo něco táhnout k hrobu milovaného učitele. Došli jsme k němu a sedli si vedle sebe. Vinnetou mne uchopil za ruku a držel ji dlouho ve své, aniž promluvil slova – a já neměl důvod k přerušení ticha.
…
„V zemi mého bílého bratra není obřad kouření kalumetu?“ [zeptal se Vinnetou (kalumet je dýmka míru – pozn. red.).]
[Old Shatterhand odpověděl:] „Ne. Křesťané jsou všichni bratři i bez nějakých zvláštních obřadů.“
„Všichni křesťané jsou bratři? Nikdy mezi sebou neválčí?“
„Válčí – občas!“
„Tak nejsou o nic lepší než my. Učí nás lásce, ale sami ji neznají. Proč opustil můj bratr svou zem?“
U rudochů není zvykem ptát se na takové věci. Vinnetou si to však mohl dovolit, protože byl teď mým bratrem, který měl právo znát celý můj život. Svou otázku ale nevyslovil jen ze zvědavosti, měl k tomu také ještě jiný důvod.
„Abych tady hledal štěstí,“ odpověděl jsem.
„Štěstí? Co je štěstí?“
„Bohatství…“
Když jsem řekl to slovo, pustil mou ruku, kterou dosud držel, a nastala přestávka. Věděl jsem, že měl znovu pocit, že se ve mně přece jen zmýlil.
„Bohatství?“ zašeptal pak.
„Ano, bohatství,“ opakoval jsem.
„Tedy proto jsi… proto jsme…?“
„Co?“
„Proto jsme tě… viděli mezi…?“
Bylo pro něj těžké větu dokončit. Dopověděl jsem ji tedy sám:
„Mezi zloději země, chceš říct?“
„Ty jsi to řekl! Udělal jsi to tedy proto, abys zbohatl. Myslíš opravdu, že bohatství učiní člověka šťastným?“
„Ano.“
„Mýlíš se! Zlato je příčinou neštěstí všech rudých mužů. Pro zlato nás dnes běloši vytlačují ze země do země, z místa na místo, takže pomalu, ale jistě umíráme, až vymřeme. Zlato je příčinou naší záhuby. Můj bratr ať po něm netouží!“
„To také nedělám.“
„Ne? Ale vždyť jsi řekl, že hledáš štěstí v bohatství.“
„Správně. Ale nemyslel jsem na bohatství zlata, ale na bohatství moudrosti, zkušenosti, zdraví, cti a slávy, Boží milosti.“
„Uff! uff! Tak to tedy myslíš? Ty netoužíš po bohatství zlata?“
„Netoužím!“
„Boží milost!“ opakoval po mně. „Jsi zajisté dobrý a věřící křesťan!“
„Jestli jsem dobrý křesťan, to nevím. To ví jen Bůh. Ale rád bych takový byl.“
„Považuješ nás za pohany?“
„Ne! Věříte ve Velkého dobrého ducha a neklaníte se bůžkům.“
„Splň mi tedy prosbu!“
„Rád! Jakou?“
„Nemluv se mnou nikdy o náboženství! Nepokoušej se mne obrátit na svou víru! Mám tě velmi rád a nechtěl bych, aby se náš vztah pokazil. Je to tak, jak řekl Klekí-petra. Tvoje víra je možná ta pravá, ale my rudoši jí nerozumíme. Kdyby nás křesťané nezatlačovali a nehubili, považovali bychom je za dobré lidi a i jejich učení za dobré. Pak bychom se snad časem naučili tomu, čeho je třeba vědět, aby bylo možno rozumět vaší svaté knize. Ale my, které sice zvolna, ale jistě ženete vstříc neodvratné záhubě, nemůžeme věřit, že učení těch, kteří zabíjejí, je učením lásky!“
„Musíš dělat rozdíl mezi náboženstvím a jeho vyznavači, kteří se k němu sice hlásí, ale nejednají podle něho!“
„Tak mluví všichni běloši. Nazývají se křesťany, nejednají ale podle toho. My máme svého velkého Manitoua, který chce, aby všichni lidé byli dobří. Já se snažím být dobrým člověkem a jsem možná křesťanem, lepším křesťanem než ti, kteří se sice tak nazývají, ale neznají lásku k tomu, co roste a žije na zemi. Ti všichni jednají jen podle svého prospěchu. Tak se mnou nemluv nikdy o víře a nepokoušej se udělat ze mne člověka, který si říká křesťan, a přitom jím ve skutečnosti není! Tu prosbu mi splň!“
Splnil jsem ji a nepromluvil nikdy o své víře. Ale je vždycky potřeba slov? Podle skutků jejich poznáte je, píše se v Bibli, a já se tedy snažil přesvědčit Vinnetoua svým životem a svými skutky. Po letech, jednoho večera, na který nikdy nezapomenu, mne sám vyzval, abychom si promluvili. Seděli jsme pak celé hodiny a tu noc vzešlo najednou všechno tiše zaseté semeno a přineslo bohaté ovoce.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!