Mariánské obrazy jako záštita proti nepříteli se objevují od středověku na západě i východě. V legendách spjatých s milostnými obrazy na Východě (Byzanc, Rusko, Srbsko, Bulharsko) je aktuální motiv protitatarský a protiturecký. Ve střední Evropě k tomu ještě přistupuje v katolickém prostředí motiv protireformační (ochrana proti husitům či proti Švédům, zneuctění obrazů či soch protestanty).
Na ikonách zobrazujících boj Novgorodů se Suzdalci je zobrazena zázračná pomoc Bohorodičky zv. Znamení novgorodským.[1] Děj zázraku je kladen do roku 1170, kdy vojsko Andreje Bogolubského napadlo Novgorod. Po modlitbě biskupa Jana před paladiem Novgorodu – ikonou Bohorodičky zv. Znamení (Platytera) bylo vojsko Suzdalců odraženo.
Jako záštita v boji vystupuje milostný mariánský obraz i v našem prostředí. V VII. knize Balbínových Epitome historica rerum Bohemicarum (Praha 1677) je na rytině Karla Škréty zobrazen návrat vítězného vojska Václavova ze střetnutí s Radslavem Zlickým. V čele vojska je neseno labarum se staroboleslavským Paladiem.
V útlé knížce Idea Atlantis Mariani (Tridenti 1655), dedikované milostnému obrazu z římského kostela S. Maria Maggiore, se její autor jezuita Wilhelm Gumppenberg pokusil systematizovat některé poznatky vyplývající z Atlasu Marianus. Rozdělil svoji knihu do pěti hlav, z nich první je věnována původu a nálezu sochy či obrazu (Imaginum B. V. Miraculosarum inventio), druhá materiálu zázračných či milostných obrazů a soch (De materia), třetí jejich formě (De forma), čtvrtá jejich úctě (De honore) a pátá jejich působení (De moribus et virtutibus). Pro náš účel je důležitá Hlava III, pojednávající o formě milostných obrazů a soch (Imaginum B. V. Miraculosarum forma). V Indexu VI. jsou zařazeny zázračné a milostné obrazy Panny Marie Vítězné (Imaginum B. V. Miraculosarum Victoria). ty jsou dále členěny: Catalogus I. Mstící se zázračné a milostné obrazy (Imaginum B. V. Miraculosarum vindicta): překroucením krku, vydloubnutím očí, ostrým slovem, roztrženou rukou, zastavením nepřítele, trestáním Turků, bleskem. Catalogus II. Zázračné a milostné obrazy a sochy Panny Marie – způsob boje (Imaginum B. V. Miraculosarum pugnandi modus): vyskočením z plamenů, plutím vodou, zlomením šípu, pošlapáním zbraní. Catalogus III. Od zázračných a milostných obrazů poražení nepřátelé (Imaginum B. V. Miraculosarum hostes vici): Indiáni, Mauři, Saracéni, Židé, Turci, heretici a ti, kteří urážejí a zesměšňují.
Melchior Guttwirth ve své trojdílné práci Amores Mariani… (Linec 1690, Knihovna kl. premonstrátů na Strahově, BS VII 40) píše o významných mariánských ctitelích a mariánských patrociniích. V poslední kapitole pojednává o Panně Marii jako ochránkyni rakouských zemí, Uher a Moravy proti Turkům.
Řada uctívaných mariánských obrazů pochází údajně z Konstantinopole, odkud byly přeneseny většinou do Itálie po tureckém dobytí města v roce 1453. Takový byl například osud obrazu bohorodičky Hodegetrie, uctívané v římském kostele S. Agostino.[2] Z Kréty byl v důsledku turecké hrozby převezen do římského Pantheonu převezen mariánský obraz Panny Marie ze svatyně mučedníků.[3] S tureckým nebezpečím je spojena Mater domus augustiniánů eremitů – Panna Maria Dobré rady (z Genazzana). Původně byl uctíván v albánském Skadru, ale když hrozilo jeho zneuctění od Turků, byl údajně zázračně přenesen 25. dubna 1467 do italského Genazzana.[4]
Protiturecký motiv je patrný zejména u milostných obrazů uctívaných v rakouských zemích, což je logické vzhledem k nebezpečí, které těmto zemím hrozilo ze strany Turků prakticky až do 90. let 17. století.
S tureckým nebezpečím je spojena úcta k milostné soše a obrazu Panny Marie Mariazellské.[5] Když v roce 1363 vpadli Turci do Uher, postavil se jím uherský král Ludvík I. s daleko slabším vojskem. Večer před bitvou se modlil k soše Panny Marie Mariazellské. V noci před bitvou mu Bohorodička ve snu zavěsila na prsa mariánský obraz. V nastalé bitvě pak nad značnou tureckou přesilu zvítězil a obraz pak věnoval chrámovému pokladu. Podle legendického podání při obléhání Vídně Turky v roce 1520 se turecký předvoj dostal do Mariazell a jeden z vojáků chtěl zničit milostnou sochu, avšak následkem tohoto záměru spadl z koně. Do Mariazell putovala řada poutníků z českých zemí, zejména z Moravy, kde bylo turecké nebezpečí poměrně aktuální.
Dokonce vzniklo legendické spojení mariánského Sacro sancta Čech, Staré Boleslavi, a Mariazell, a to prostřednictvím sv. Václava,[6] který se ve snu zjevil nemocnému moravskému markraběti Jindřichovi a přikázal mu, aby putoval do Mariazell. Právě markrabě Jindřich je považován za zakladatele tohoto rakouského poutního místa. Celá zázračná událost byla vyobrazena na čtyřicátém zastavení Svaté cesty. Popsánu do nejmenších podrobností ji máme také v četné česky psané literatuře, věnované paladiu Rakouska, jako např. v knize Blahoslavená Panna Cellenská…, jejímž autorem byl P. Gerard Petschacher.[7] Ke zvýraznění této legendické epizody došlo zřejmě proto, protože podtrhávala legitimní nároky Habsburků na vládu v Čechách.[8] O tom, jaký význam přikládali poutnímu místu v Mariazell Habsburkové ve svých ideově-politických záměrech, svědčí i to, že vzhledem k Uhrám byla velmi zdůrazňována záchrana mariazellské svatyně před Turky v roce 1344, přičiněním uherského krále Ludvíka.[9] Celou legendu máme zobrazenu na dvou výtvarně pozoruhodných rytinách Michala Jindřicha Rentze z první poloviny 18. století.[10] Neméně oblíbená byla v Čechách Mariazellská thaumaturga, zřejmě také pro své legendické spojení se sv. Václavem. K žádnému jinému mariánskému vyobrazení nebylo vydáno tolik českých spisů.[11] Již roku 1676 dal zřídit hrabě Bernard Ignác z Martinic uprostřed kostela Panny Marie a sv. Karla Velikého na Karlově v Praze mariazellskou kapli. Nádherná kaple nestála v kostele dlouho, neboť již roku 1733 došlo k jejímu zboření. Úctu k milostné soše přenesl roku 1737 opat Jan Tomáš Brinke do nově založené kaple, ale i ta byla později zrušena.
Jako záslibný dar za zachránění hraběte Jana Františka z Fünfkirchenu vznikl v letech 1738–1745 v Chlumu u Třeboně kostel Panny Marie Mariazellské. Jde vlastně o volnou kopii štýrské svatyně.
„Malou Mariazell“ byla zvána kaple „Na louce“ v Komárově na Moravě,[12] již vystavěl Valentin Weiss, rolník z Heršpic, na paměť každoročních poutí Brňanů do Mariazell. V jejím interiéru lid uctíval obraz Madony mariazellské, dotýkaný v Mariazell s milostnou sochou. Roku 1784 byl obraz přenesen ze zrušené kaple do farního kostela v Komárově.
Z knihy Pobožné vzývání nejsvětější Panny Cellenské…[13] je zřejmé, že dotýkaná mariazellská Madona se nacházela na oltáři v kostele sv. Karla Boromejského na Novém Městě pražském. Další sochy mariazellské Madony se dochovaly v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Polné, ve Slapech-Rovínku, v Heřmanicích na Náchodsku, v Horní Čermné a v Rychnově na Moravě („Malá Mariazell“).
[1] Dmitrij LICHAČOV- Vasilij PUŠKAJROV- Věra LAURINOVÁ, Novgorodské ikony 12. – 17. století. Praha – Leningrad 1984, s. 30-32, obr. 103-106
[2] Placidus MATHON, Život nejblahoslavenější Bohorodičky Panny Marie a jejího panického chotě chotě sv. Josefa, patrona církve svaté , dědice země české, ochránce císařského rodu Habsburského. Kniha II. Nejblahoslavenější Bohorodička Panna Maria, se svým panickým chotěm sv. Josefem uctívána a vzývána od křesťanského lidu v její svatyni. Brno 1884, s. 64-65.
[3] Idem, s.65-66.
[4] Ibidem, s. 81-83.
[5] Franz JANTSCH, Mariazell. Das heiligtum der Gnadenmutter Österreich, Wien 1930, s. 57n; Alfred WONISCH, Wallfahrtskirche Mariazell, Wien 1990. K politickým aspektům pouti do Mariazell: G. Franz, Politisches Denken Kaisers Ferdinand II., in: H. U. Rudolf (ed.), Der dressigjährige Krieg. Perspektive und Strukturen, Darmstadt 1997, s. 416; E. Scheeweis, Wegweizer zur Magna Mater Austriae, in: H. Grün (ed.), Das Wallfahrtsmuseum in Kleinmariazell. Austellung und Katalog, Wien 1975, s. 64-78; Ungarn in Mariazell – Mariazell in Ungarn. Geschichte und Erinnerung. Ausstellung der Historischen Museum der Stadt Budapest im Museum Kiscell 2004; Jan ROYT, Der Marienkult von Mariazell in den böhmischen Ländern, in: Ungarn in Mariazell – Mariazell in Ungarn. Geschichte und Erinnerung. Ausstellung der Historischen Museum der Stadt Budapest im Museum Kiscell 2004, s. 194 – 202; Jan ROVT: Obraz a kult v Ćechách v 17. a 18. století . Praha 2011, s. 229-230
[6] Antonín PODLAHA, Sv. Václav – spoluzakladatel Mariazell, ČKD 1928, s. 783.
[7] Gerhard PETSACHER, Blahoslavená Panna Cellenská…, Praha 1738, s. 6–12. K historii Mariazell: O. Wonisch, Geschichte von Mariazell Wallfahrtsbücher I, Mariazell 1974; Jan ROYT, Der Marienkult von Mariazell in den Böhmischen Ländern, in: Ungarn in Mariazell – Mariazell in Ungarn. Geschichte und Erinnerung. Ausstellung der Historischen Museums der Stadt Budapest im Museum Kiscelli 2004, s. 194 – 202.
[8] K tomu: Maria Elizabeth DUCREUX, Symbolický rozměr pouti do Staré Boleslavi, in. Český časopis historický 95/97, č. 3-4, , s. 585 – 620.
[9] K jiným, aktualizačnim aspektům této legendy Pavel PREISS, Uherský Bellerofon jako osvoboditel Prahy roku 1742, in: Pražský sborník historický XXIV., 1991, s. 38–50; Marie GERSTENBERGOVÁ, Die gotische Waltfahrtskirche von Mariazell, in: H. Boerhard, H. Fell (hrsg). Schatz und Schicksal. Steierische Landes – Austellung 1995, Graz-Mariazell 1996. Gábor BARNA, Mariazell und Ungarn, in: Schatz und Schicksal. Steirische Landes – Austellung 1995, Graz-Mariazell 1996.
[10] ROYT 2011, obr. 17 a 88,
[11] R. A. EREMIÁŠ, Blahoslavená Panna Cellenská v těch milostech, které … od roku 1370 až do roku 1645 prokázati ráčila, nedat.; R. A. EREMIÁŠ, Divotvornice nebeská blahoslavená Panna Maria Cellenská v milostech od l. 1645 až do l. 1666 prokázaných, Praha 1715 (Trnava 1726); Jindřich Václav ZYWALD, Cellenská v Štýrsku zahrada, to jest: Nejsvětější Panna Maria Cellenská, nemocným a v ouzkostech postaveným jisté autočiště, Praha 1667; Gerhard PETSACHER, Blahoslavená Panna Cellenská nesčíslnými zázraky a nevyvažitelnými milostmi bez přestání se skvoucí z latiny přeložena od Nor berta Matheidesa z Závětic, Praha 1738; Radostná cesta v tomto plačtivém audolí, to jest každo denní pobožnost putujícího k zázračným obrazům totižto do Marie Cell, k nerozdílně Trojici boží na Sontagberk a k Bolestné Marii Panně Taferlské, kterážto pobožnost v městě Evančickém v markrabství Moravském vyzdvižena r. 1753, nyní pak zase všem horlivým poutníkům Českým a moravským na světlo vydaná, V Litomyšli 1781; Žíznivý poutník aneb Cellenská cesta, v Praze u Johanny Jeřábkový 1802; Cesta do Marye Celly, v Litomyšli, bez data (v Brně 1803); K úctě mariacellské thaumaturgy v Čechách: Jan ROYT, Der Marienkult von Mariazell in den Böhmischen Ländern, in: Ungarn in Mariazell – Mariazell in Ungarn. Geschichte und Erinnerung. Ausstellung des Historischen Museums der Stadt Budapest im Museum Kiscell, Budapest 2006, s. 194-201.
[12] Karel EICHLER, Poutní místa a milostivé obrazy na Moravě a v rakouském Slezsku, 1/2, Brno 1888, s. 319–321.
[13] PETSACHER 1738, s. 295.
Fotografie z archivu autora
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!