Zcela splendidní ukázkou kultu obrazu, jenž sehrál důležitou úlohu v bitvě, je kult Panny Marie Vítězné. Dne 23. května 1618 se dostavili do České dvorské kanceláře na Pražském hradě protestantští stavové pobouřeni zbořením protestantských sborů v Hrobu a v Broumově. Přítomné císařské místodržící, katolíky Jaroslava Bořitu z Martinic, Viléma Slavatu z Chlumu a jejich písaře Filipa Fabricia obvinili z eskalace napětí a po krátké hádce je vyhodili z oken. Ti však utrpěli pouze lehčí zranění a defenestrovaný Slavata dokonce ve svých Pamětech připisuje své zázračné zachránění Panně Marii. Panna Maria „zadržovala“ při pádu do Jeleního příkopu Jaroslava Bořitu z Martinic, o čemž se prý zmiňuje i Ferdinand II. v Majestátu, v němž ty pány činí hrabaty Svaté římské říše. Jako upomínku na tuto událost dal namalovat votivní alegorický obraz, který dnes visí na zámku v Telči.[1] Výrazem Slavatovy vděčnosti Panně Marii byla i kolekce dvaceti milostných mariánských obrazů, kterou shromáždil ve své obrazárně.[2] Pražskou defenestrací byl dán impuls k rebelii, která měla mít pro protestanskou většinu země tragické důsledky Jevištěm mariánského zázraku se stala i samotná bělohorská bitva. Dne 8. listopadu 1620 na Bílé hoře u Prahy proti sobě stanula dvě žoldnéřská vojska, na straně jedné spojené vojsko katolické Ligy s armádou císaře Ferdinanda II. a na straně druhé vojsko českých stavů.[3] Katolíky duchovně povzbuzovali zpovědník hraběte Karla Bonaventury Buquoye, jezuita Jindřich Fitzsimon, a zpovědník bavorského kurfiřta Maxmiliána, karmelitán Pater Dominik á Jesu Maria,[4] jenž měl podle legendického podání zásadně ovlivnit průběh bitvy tím, že žehnal katolickému vojsku pozdně gotickým deskovým obrázkem Adorace Krista (tzv. Strakonický obraz), který nalezl v neděli 11. řijna 1620 zohavený protestanty v kapli tvrze ve Štěnovicích, kterou měl v držení rytířský rod Henigarů ze Seebergu.[5] Dle tradičního podání byl obraz nalezen ve strakonické komendě johanitů. Karmelitán Dominik á Jesu Maria žehnající obrazem je vyobrazen na štukovém reliéfu ve štítu bělohorského kostelíka a na malbách v jeho interiéru.[6] Nákladem staroměstského čalouníka Gabriela Senzy provedl roku 1718 malíř Václav Vavřinec Reiner na klenbě kaple sv. Rosálie fresku s námětem Císařské vojsko před bitvou na Bílé hoře, jemuž žehná tzv. Strakonickým obrazem karmelitán Dominik á Jesu Maria. K výmalbě klenby střední kopule byl roku 1728 povolán věhlasný bavorský malíř Cosma Damian Asam a malba v klenbě kopule kaple sv. Hilária byla svěřena původem bavorskému malíři Janu Adamu Schöpfovi, C. D. Asam zvolil neobvyklé téma triumfálního vozu, na němž sedí alegorie Víry, Naděje a Lásky společně s alegorií Papežství, kterou personifikuje mužská postava s tiárou a veslem, jež řídí společně s anděly bílé oře drtící svými kopyty nepřátele církve. Na kolech vozu jsou erby Habsburků a bavorského vévody Maxmiliána. Anděl před vozem rozvinuje prapor s vyobrazením Panny Marie. Na oblacích asistují čeští zemští patroni sv. Václav, sv. Vojtěch, sv. Vít, sv. Ludmila, sv. Prokop, sv. Zikmund, sv. Norbert, sv. Ivan, sv. Jan Nepomucký.
Originál obrazu Panny Marie Vítězné odvezl Dominik á Jesu Maria do Říma a daroval ho do klášterního kostela sv. Pavla (S. Maria della Vittoria) bosých karmelitánů na Quirinálu. Zde až do požáru v roce 1833 byl obraz vystaven úctě na oltáři. V sakristii jsou vystaveny památky (vojenské praporce) na bělohorskou bitvu. Milostný obraz řeholníci korunovali zlatou korunou, na níž vedle císaře Ferdinanda II. přispěli i Pražané. Někdy v letech 1730–1740 namaloval Sebastiano Conca pro římský kostel obraz, na němž Maxmilián Bavorský přenechává v průběhu bělohorské bitvy svého koně Dominikovi á Jesu Maria. Nejstarší kopii tzv. strakonického obrazu zhotovil roku 1622 v Římě malíř Robert de Longin pro kostel Panny Marie Vítězné na Malé Straně. Druhou si objednalo literátské bratrstvo ve Strakonicích (podle ní byla namalována kopie pro městský kostel sv. Markéty ve Strakonicích). Ve slavném procesí byla 26. června 1650 přenesena do johanitského kostela sv. Prokopa. Pavel Hager dal v roce 1708 pro hlavni oltář bělohorského kostelíka namalovat kopii strakonického obrazu (opatřený v Římě pověřující autentikou), aby připomínal zázračné přispění Panny Marie v bělohorské bitvě. Kopii obrazu měl na svém hradčanském domě i malíř Kristián Luna.
Výtvarný ohlas bělohorské bitvy a mariánského zázraku nalezneme i mimo prostředí poutního kostelíka Panny Marie Vítězné, jako například na univerzitní tezi Aloyse Tochtermana de Treymuth[7] či na freskách v zámku v Hostivicích a v letohrádku Hvězda. V Hostivicích se ještě vyskytuje bělohorský obraz na mariánském sloupu, vztyčeném uprostřed obce. Exponenti bělohorské bitvy jsou vyobrazeni na obraze let 1627–1637 v kostele Panny Marie Vítězné, [8] připisovaném dnes Antonínu Stevensovi ze Steinfelsu. Spatřujeme na něm v popředí vlevo klečícího císaře Ferdinanda II. a jeho syna českého krále Ferdinanda III., vpravo klečí s obrazem Panny Marie Vítězné v ruce karmelitán Dominik á Jesu Maria; v pozadí zuří před hradbami Prahy bělohorská bitva a v horní partii obrazu na nebesích uprostřed světců a světic se přimlouvá u Nejsvětější Trojice Panna Maria. Popularita tzv. strakonického obrazu byla šířena zejména pomocí grafiky a kresby. Patrně návrhem pro rytinu je Škrétova kresba z roku 1671 s obrazem Panny Marie Vítězné a dvěma světci karmelitského řádu – sv. Terezií a sv. Janem z Kříže.[9] Velmi rozšířená byla grafika zobrazující karmelitána Dominika á Jesu Maria s tzv. strakonickým obrazem v ruce, k níž pravděpodobně nakreslil předlohu Petr Brandl. Milostný obraz a celé poutní místo, včetně plánu a původní kaple ve dvou fázích vývoje, nám zachycuje rytina Antonína Birckharta z roku 1723, rytá podle návrhu Kristiána Luny. Je zajímavé, že poutní místo na Bílé Hoře zůstalo pouze lokálním, neboť se prakticky vůbec nevyskytuje v mariánských atlasech, tištěných i malovaných na stěnách našich poutních míst. Jako by stín bělohorské tragédie padl i na katolíky, jak ostatně víme z hodnocení bělohorské bitvy, které učinil profesor Josef Pekař ve své slavné studii Bílá hora.[10]
S bělohorskou bitvou má co do činění milostný obraz Panny Marie Budějovické.[11] Těšil se velké úctě předních osobnosti katolického tábora. Po vítězné bitvě u Záblatí poděkovali budějovické thaumaturze hrabě Bonaventura Buquoy s Albrechtem z Valdštejna a těsně předtím, než se vydali k rozhodujícímu střetnutí se stavovským vojskem ku Praze, prosili 24. září 1620 o přízeň Panny Marie Budějovické bavorský kurfiřt Maximilián Bavorský, hrabě Bonaventura Buquoy, bavorský vojevůdce Jan Tserclaes Tilly a španělský grand Don Balthasar Marradas de Vique y Salent. Na pilíři lodi zůstal obraz zavěšen až do roku 1634, kdy majitel Hluboké Don Baltazar Marradas, jenž se stal velkým ctitelem mariánského obrazu, dal pro něj v dominikánském klášteře zřídit zvláštní kapli. Roku 1634 dominikáni za velké slavnosti přenesli obraz do kaple, v níž Marradas po své smrti roku 1638 nalezl místo posledního odpočinku.
[1] Jiří DVORSKÝ – Rudolf CHADRABA, Votivní obraz Viléma Slavaty v Telči, Umění 38, 1990, s. 128–140.
[2] Jiří SALABA, Slavatovská obrazárna, Památky archeologické a místopisné (PAM) XVII, 1896–1897, s. 709–718, Jiří NOVÁK, Slavatové a umění výtvarné, PAM XXIX, 1917, s. 17–36; Vít VLNAS, Po známky k žánrové skladbě českých barokních obrazáren, in: Rozprava o baroku, Slaný 1993, s. 34–38.
[3] Josef TEIGE – Hanuš KUFFNER – Jan HEREIN– Zdeněk WIRTH, Na Bílé Hoře, Praha 1921.
[4] Paul J. MÜHLBACHER, Die Gnadenbilder des e. P Dominicus á Jesu Maria, in: Festschrift zum 300jährigen Todestag des e. P. Dominicus á Jesu Maria, Wien 1930, s. 57n.
[5] Štěpán VÁCHA, K původu a kultu milostného obrazu Panny Marie Vítězné ze Štěnovic. Minulostí západočeského kraje. 2010, roč. 45, s. 7-31.
[6] K historii a uměleckému vývoji kostela a jeho výzdoby, Dominik á Jesu Maria Carmel, Summarischer Bericht von dem wunderthätigen Bildnis Maria de Victoria, Prag 1671, latinsky – Compendiosa relatio thaumaturgae imaginis B. V. Maria de Victoria, Pragae 1672; Cyril KANĚRA, Bílá Hora, Praha 1884; Julius KOŠNAŘ, Poutnická místa a památně svatyně v Čechách, Praha 1906, s. 135–142; Antonín PODLAHA, Posvátná místa království Českého, vikariát libocký, díl V, Praha 1911, s. 21–28; Jan SEDLÁK, Jan Blažej Santini, Praha 1987, s. 75–76; Zdeněk BOHÁČ, Poutní místa v Čechách, Praha 1995, s. 27–28; Jan ROYT, Poutní místo Panny Marie Vítězně na Bílé Hoře, Praha 1986; Mojmír HORYNA, Jan Blažej Santini – Aichel, Praha 1998, s. 256-261.Naposledy k tomu Štěpán VÁCHA, Pražské děkovné procesí na paměť bělohorského vítězství. K tématu státní pouti v raném novověku, Kuděj 2007, č. 1-2, s. 16-31; Štěpán VÁCHA, Oltářní obraz v kostele P. Marie Vítězné na Malé Straně – sakrální pomník vítězného Ferdinanda II. na Bílé Hoře, in: Eliška Fučíková – Ladislav Čepička (edd.), Valdštejn. Albrecht z Valdštejna – Inter arma silent musea? Praha 2007, s. 191-198.
[7] Mědiryt Josefa a Jana Klauberových 1754, Anna FECHTNEROVÁ, Katalog grafických listů univerzit ních tezí uložených ve Státní knihovně ČSR v Praze, díl II., Th. 266, s. 359.
[8] Michal ŠRONĚK, Matyáš Mayer, Oldřich Musch a David Altman – pražští malíři první poloviny 17. století, Umění 40, 1992, s. 148–161, obr. 9.
[9] Sbírka kresby NG v Praze, inv. č. K 1989, k tomu Jaromír NEUMANN, Malířství XVII. století v Čechách, Praha 1951, s. 131, obr. 165; Jaromír NEUMANN, Karel Škréta, katalog výstavy, Praha 1974, s. 246–247; obr. 222, rytina M. Küsella je uložena v grafické sbírce Strahovského kláštera, i. č. 55.
[10] Josef PEKAŘ, Bílá Hora. Její příčiny a následky, Praha 1921.
[11] Idem, s. 259-260.
Fotografie z archivu autora
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!