V legendách provázejících milostné obrazy je často připomínáno husitské a kalvínské obrazoborectví. Tak je tomu u Madony z Loučimi v Neukirchen bei Hl. Blut poškozené husity,[1] u obrazu tzv. Chrudimského Krista zneuctěného Švédy,[2] u milostných soch Ukřižovaného a Piety ve františkánském kostele v Bechyni, které se pokusili údajně zapálit vojáci vzbouřených českých stavů[3] a v neposlední řadě socha Panny Marie v katedrále sv. Víta poškozená kalvínským kazatelem Scultetem v roce 1619.[4] Pohnutou historii měla zejména milostná socha Panny Marie Zelenohorské.[5] Podle legendy pochází z cisterciáckého kláštera v Nepomuku pod Zelenou Horou. Husité se jí pokusili spálit, ale vyskočila prý zázračně z ohně. Duševně nemocný Ondřej ze Šternberka († 1625), jenž konvertoval ke kalvinismu, se v roce 1575 pokusil několikrát odstranit ji ze zelenohorské zámecké kaple, ale vždy vrátila na původní místo. Následně ji poručil vhodit do ohně, ale opět z něho zázračně vystoupila nepoškozená. Neuspěl ani pokus rozsekat ji sekyrou. Muž, který se o to pokusil, zemřel ještě týž večer. Ondřej ze Šternberka pak dal sochu uvrhnout do sklepení zámku. Naváděl ho prý přitom protestantský kazatel Matouš Žlutický. Ondřejův bratr Ferdinand navštívil Zelenou Horu společně se dvěma hudebníky, Dominikem de Ventile a Petrem de Nagerou. Náhodou objevili ve sklepení milostnou sochu a vynesli ji na nádvoří, kde se ji jeden ze služebníků opět pokusil zapálit, ale nezdařilo se to. Socha byla tedy znovu zavřena do sklepení. Duševně nemocný Ondřej ze Šternberka pobodal svou matku, ale následně činil pokání ze svých skutků a záhy poté zemřel, když mu ve vaně byly otevřeny žíly. Třetí Ondřejův bratr Ladislav sochu roku 1603 ze sklepení vyzvedl a vzal ji s sebou do boje proti Turkům. Vystavena byla podle legendického podání ve stanu před bitvou u Nových Zámků, která se odehrála 26. září 1603. V ní byli Turci na hlavu poraženi a vítězství bylo připisováno také zázračnému přispění Panny Marie prostřednictvím milostné sochy Panny Marie Zelenohorské. Při hře v karty Ladislav ze Šternberka prohrál velkou sumu peněz a musel sochu přenechat polskému plukovníkovi Petru Turnovskému. Ten si ji odvezl do svého sídla, avšak jeho protestantská manželka ji prý nesnesla, proto ji věnoval císařovně Marii, vdově po Maxmiliánu II. Po její smrti byla v roce 1607 socha darována do františkánského kostela sv. Jeronýma ve Vídni. V roce 1688 požádal Václav ze Šternberka o navrácení sochy na Zelenou Horu. Jeho žádost byla vídeňskými řeholníky odmítnuta, proto nechal zhotovit její devoční kopii dotýkanou s originálem. Ta pak byla přenesena do zelenohorské zámecké kaple Nanebevzetí Panny Marie, kterou Václav ze Šternberka obnovil. Po roce 1948 nalezla zelenohorská socha útočiště v Neurazech, kde byla vystavena úctě v kostele sv. Martina.
V neposlední řadě je nutné v souvislosti s odražením Švédů od hradeb Starého a Nového Města pražského v roce 1648 vzpomenout obraz Panny Marie Rynecké. Záhy po postavení mariánského sloupu v roce 1650 byl umístěn do zamřížované niky v podstavci Bendlova mariánského sloupu.[6] Důvodem umístění obrazu do niky sloupu mohlo být mimo jiné to, že svým typem připomínal Palladium staroboleslavské, které bylo saskými vojáky protestanského vyznání „zajato“ roku 1632 v mariánském kostele ve Staré Boleslavi a na Staroměstském náměstí v Praze přibyto na pranýř. Podle legendického podání obraz Panny Marie Rynecké dal na svém domě (č. 20), na rohu Staroměstského náměstí a Železné ulice, umístit řezač křišťálu a drahých kamenů Dionýsius Miseroni, údajně na paměť zneuctění Palladia v roce 1632. Při obléhání Prahy Švédy v roce 1648 prý měl obraz na krku zavěšen statečný staroměstský purkmistr Mikuláš František Turek ze Štrumfeldu a Rozenthalu, jenž burcoval městské i studentské setniny k boji proti Švédům.
Záchrana Prahy byla také připisována přímluvě Panny Marie, která se prý zjevila na Karlově mostě v průběhu švédského útoku. Dokonce vzešel návrh postavit jí sochu přímo na mostě, avšak to nebylo realizováno, a proto jezuité zamýšleli postavit původně mariánský sloup před Klementinem. Když ani k tomu nedošlo, konali pravidelně procesí na svátky Nanebevzetí Panny Marie a Neposkvrněného početí kolem staroměstského mariánského sloupu. V procesí byla nošena umbela se Zvěstováním Panně Marii a rukavice a přilbice jezuity Jiřího Plachého, jenž se v obraně města proti Švédům velmi angažoval.
S určitou nadsázkou jsem článek nazval Panna Maria jako generalissima. Její „velení“ bylo a je však spíše v duchovní oblasti, neboť síla její přímluvy u svého Syna pomáhala a pomáhá v mnoha zdánlivě prohraných střetnutích ať vojenských či duchovních.
Resumé
V prostředí východní a západní církve Panna Maria dle legend často pomáhala při vojenských taženích a bitvách. Dělo se tak prostřednictvím mariánských obrazů a soch, které s sebou brala vojska do pole. V kontextu evropských dějin byla pomoc Panny Marie vzpomenuta v bitvě u Lepanta či při obraně Malty. Ve střední Evropě byl protiturecký motiv mariánské pomoci aktuální v zemích, kde hrozila invaze tureckých vojsk, tedy v Uhrách a v rakouských zemích. Splendidní ukázkou je přispění Mater domus rodiny Habsburků Panny Marie Mariazellské k vítězství uherského krále Ludvíka nad Turky v roce 1363. Nejvíce vzývaným obrazem v souvislosti s tureckým nebezpečím byl v říši rakouských Habsburků milostný obraz Panny Marie Pomocné (Mariahilf). Na Moravě můžeme s určitou licencí vysledovat antiturecký motiv v legendě a kultu Panny Marie Hostýnské. V Čechách dominuje v mariánských legendách motiv antireformační, což se projevilo zejména v zázračném přispění Panny Marie Vítězné v bitvě na Bílé Hoře.
[1] ROYT 2011, s. 239, zde i další literatura, zejména německá.
[2] .Julius KOŠNAŘ, Poutnická místa a památné svatyně v Čechách, Praha 1903, s. 359-365.
[3] Jan František BECKOVSKÝ, Poselkyně starých příběhů českých, díl II, ed. Antonín Rezek, Praha 1880, s. 127; KOŠNAŘ 1903, s. 408-414.
[4] Jan Hynek DLOUHOVESKÝ, Zdoroslavíček na poli požehnaném, Praha 1670, s. 82-83, píseň o něm na s. 143-145.
[5] KOŠNAŘ 1903, s. 514-519; Antonín BERNDORF, Zelená Hora, Plzeň 1932, s. 70-72.
[6] ROYT 2011, s. 271-272; BLAŽEK Petr / Pokorný Vojtěch: Duchovní střed Evropy. Praha 2020.
Fotografie z archivu autora
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!