Psychosexuální vývoj v útlém dětství
Orální stádium
- Jedním z prvých úkolů je uvědomění sebe jako samostatné bytosti s tělem, smyslovým poznáním, prožíváním, prvými myšlenkovými procesy a s možností volby: mohu, musím, nemusím, nechci. Patří k tomu uvědomění vlastní tělesné jedinečnosti a také odlišnosti od druhých, nejprve poznání rodové odlišnosti: jsem chlapec – děvče a osvojování tomu odpovídajících rolí. Uvědomování vlastní identity se děje v procesu identifikace – ztotožnění. Toto sebepoznávání je spojeno s libostí, jež se podle vývojové úrovně soustřeďuje do určitých oblastí.
- Pro psychologii objevil pojem sexuality jako komponenty vývoje už od raného dětství Sigismund Freud. Tento vývoj je úzce spojen s pocitem libosti, podle stupně dosaženého vývoje lokalizované do určité oblasti tělesného prožívání. Prvním takovým lokálním zdrojem slasti jsou ústa a rty (odtud líbání). Přijímání potravy je pro život tak důležité, že je příroda podporuje pocitem slasti spjatým s příjmem potravy. Přijímat potravu znamená otevřít se světu, mít k němu důvěru. Hovoříme proto o stadiu orality, kdy, zejména při kojení, je příjem potravy zdrojem slasti, jež se šíří do celého těla. Později, když se proklubou zoubky, se dítě samo potravy aktivně zmocňuje.
Anální stádium
- Ve 2. roce se těžiště zakoušení slasti přesouvá do oblasti vyměšování. Zvládnutí těchto funkcí je znamením dosažení určitého stupně sebekontroly. Je spjato se zážitkem, že je příjemné nejenom přijímat, ale též vydávat. Je zde silná sociální souvislost: dítě se učí něco dát, něčeho se vzdát pro radost druhého. Učí se nejprve uchopovat a pak pouštět, vývoj pak směřuje od uchopení k pochopení. Samozřejmě cesta od suroviny v podobě moči či hnědého zlata k vínu a zlatu dobrých skutků je ještě daleká, ale zde se na ni vstupuje. I toaletním nácvikem pomáháme dítěti vidět všechny části těla v jejich funkční a pozitivní účelnosti a vedeme i k estetickému rozlišování a cítění. Ve vztahu mezi dítětem a rodičem pak přichází období (2. – 3. rok), kdy si dítě uvědomuje, že nejen může, ale také nemusí, nechce-li: vymezuje se svou vlastní vůlí, zpočátku to jde lépe negací, protestem, než spoluprací, ve které necítí výslovně svou autonomii. Dostáváme se do období vzdoru. Vychovatelé tu proplouvají mezi Skyllou tak pevných hranic, až to láme vůli, a Charybdou výchovy bez hranic a řádu. Smyslem tohoto období je, aby dítě přijalo určitý řád a pravidla jako něco, co je nám všem společně dáno. V prvém případě dítě ztrácí iniciativu a chuť do života, je zahnáno do pasivity. V druhém případě se stane pánem situace, ocitá se však bez orientace, a proto je ohroženo úzkostí a nejistotou, jež kompenzuje prosazením sebe sama. Jiřina Prekopová ve svých knihách živě popisuje případy „malých tyranů“. Myslíte si snad, že by to nemuselo vůbec souviset se sexualitou, partnerstvím a rodičovstvím? Přenesme se do dospělosti těchto v extrémech vychovávaných dětí a určitě uvidíme otrávené plody takové výchovy.
Sexuální a rodová identifikace
Odlišnost a komplementarita mužské a ženské role mají svůj genetický základ a je vhodné na něj přirozeně navázat, ve smyslu Komenského slov: „Ať věci plynou spontánně, nechť jim chybí násilí!“ Mužnost a ženskost nejsou jen biologické, genetické kategorie, projevují se ve všech složkách života. Identifikace znamená, že se dítě formuje podle vzoru rodiče téhož pohlaví a že se zároveň učí rozumět druhé polovině lidstva: ženy mužům a muži ženám. Důležitou podmínkou účinné identifikace je bezpečný a trvalý citový vztah mezi dítětem a rodičem. Vědomě i nevědomě se připodobňuji tomu, koho mám rád. Psychoanalytici si povšimli toho, že identifikací se dítě dostává ze dvou možných konfliktů. Malé děti mívají obavy, že svého rodiče ztratí. Identifikace je způsob, jak rodiče zvnitřnit, jak jej učinit navždy přítomným v našem nitru, a tak ho vlastně nikdy neztratit. Dítě se zároveň rodiče leckdy bojí, třeba, že bude potrestáno za to, co provedlo. Vždyť žádný z nás není dokonalý. Zde může pomoci fenomén identifikace s agresorem: stanu-li se takovým, jako je on, budu tím ochráněn před tresty. Podle Sigmunda Freuda malý chlapec usiluje o to zaujmout ve vztahu k matce otcovo místo, chce si to s ním „rozdat“. Otec je ovšem přirozeně silnější, což chlapec vyřeší právě tím, že jej chce následovat, identifikuje se s ním. Jde o oidipovský komplex. Obdobný fenomén u dívek později Freudův žák Jung nazval Elektřiným komplexem. Integrací těchto hnutí do rozvíjející se osobnosti je základní sexuální identifikace upevněna, karty sexuálních rolí jsou rozdány. Dítě je spokojeno se svou rolí, chce být jako tatínek resp. maminka a je za to chváleno. Úkolem dětství je přijmout a procvičovat svou roli, těšit se z ní, jak to někdy pozorujeme u dívek i u kluků. Ve zdravém případě je rodová identita samozřejmou složkou naší osobnostní identity a zdrojem naší sebedůvěry.
Oidipovské drama
Oidipus byl podle Sofoklova dramatu královský syn s tragickým osudem. Věštba pravila, že nemá být počat. Otec jej proto po narození zmrzačil a pohodil. Naštěstí byl nalezen a vychován na jiném královském dvoře. Z delfské věštírny byl vyhnán s tím, žen zabije svého otce a ožení se s matkou. Opouští proto domnělé rodiče a nevědomky vstupuje na cestu za naplněním strašní věštby. Svým hříchem (zabil otce a sňatkem s matkou se stal králem) přivolá na město trest v podobě moru. Pátrá po příčině trestu a když je i odhalí, oslepí se a odejde do vyhnanství.
Elektřin komplex
Elektra podle pověsti přiměla svého bratra, aby zabil matku a nevlastního otce, a tak pomstil milovaného otce.
Oidipovský komplex
Když jsem byl ještě maličký,
tu držel jsem se matičky.
Tatínka měl jsem za soka.
Má meta byla vysoká:
Mít jenom ji a jeho zmařit,
pak s ní společně hospodařit
po vůli bujné fantazie.
Nakonec otec ve mně žije
a já se ztotožňuji s ním
a jeho mým je královstvím.
Rád vychutnávám mléko v sklence
Posunul jsem se do latence.
Falické období
V předškolním věku se pocit libosti lokalizuje hodně do oblasti pohlavních orgánů. Děti mnohdy už předtím objeví, že dráždění genitálu je příjemné, příležitostně se objevuje masturbace. Taktně odvádíme pozornost od těchto manipulací, aniž bychom na ně poutali zvýšenou pozornost, aniž bychom dítě trestali. Častějším jevem to bývá u dětí citově a podnětně strádajících (deprivovaných), např. při ústavní výchově. Lékem bývá zabezpečení přívodu podnětů smyslových i citových. V předškolním věku se někdy objevuje nová vlna zájmu o pohlavní orgány, děti objeví rozdíly mezi pohlavími, formou hry zkoušejí dovědět se víc (hra na doktora). Příležitost k výchově studu jako ochrany sebeúcty i úcty k druhému. Freud tu hovoří o falickém stádiu (falos je řecké slovo pro pohlavní úd). Mnozí mají za to, že mnohé případy neuróz mají počátek v tomto období, v důsledku příliš represivní výchovy nebo traumatických psychosexuálních zkušeností.
Foto: L. Horníková, ČaV
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!