Nikolaus Lobkowicz a jeho paní Tereza mají osm dětí, šest synů a dvě dcery. Niko, jak se mu v rodině říká, je po otci příslušníkem mělnické sekundogeniturní knížecí větve rodu Lobkowiczů, paní pochází z rakouského Salcburku. Bydlí na zámku Červený Hrádek u Sedlčan. Nikolaus se narodil v Mnichově a češtinu se začal učit až v roce 2014. Dnes mluví plynně česky. Stará se o rodový majetek a je podnikatelem.
Jak jste se seznámil se svou paní?
S Terezou jsme se seznámili na pouti se členy maltézského řádu do Lurd, doprovázeli jsme tam tehdy skupinu těžce postižených dětí.
Jaké je vaše vzdělání a povolání?
Vystudoval jsem ekonomii ve Vídni a již více než dvacet let pracuju v pojišťovnictví. Tereza studovala průmyslový design. Společně rozvíjíme a spravujeme Červený Hrádek u Sedlčan jako místo pro pořádání akcí.
Plánovali jste mít tolik dětí?
Ne. Když jsme se vzali, neplánovali jsme mít osm dětí. Bylo to prostě mimo naši představivost. Dnes ale jak Tereza, tak i já považujeme skutečnost, že se tato část našeho života nevyvíjela podle našich vlastních představ, za jednu z nejlepších věcí, které se nám kdy staly.
Jaké jsou vaše rodičovské zásady a cíle?
Naší vizí je vést naše děti ke skutečné duševní zralosti, aby byly schopny činit správná rozhodnutí pro sebe i pro druhé a aby dokázaly co nejlépe využít svá příslušná nadání i talenty. Snažíme se učit naše děti příkladem, což je velmi náročné, protože jsme neustále konfrontováni s mnoha vlastními omezeními. Když sami díky Boží milosti překonáme svá omezení, můžeme svým dětem dávat autentický vzor. Velmi důležité jsou pro nás svoboda a odpovědnost. Jenže tyto dvě hodnoty jsou často v rozporu, když narazíte na každodenní realitu, a tak se pořád učíme novým věcem. Vychovávat děti v dnešní době je úžasné dobrodružství – a také velmi náročné.
Jaké hodnoty vštěpujete svým dětem?
Naše děti jsou ještě malé. A přesto jsme jim hluboce vděční, když vidíme, jak se začínají chovat soucitně, jak se učí klást dobré a obtížné otázky, jak projevují statečnost, když čelí nepřízni osudu, jak přijímají a zvládají různé náročné úkoly…
Je ve šlechtických kruzích běžné mít velký počet dětí?
Ano, je.
Je mezi šlechtou rozšířen kladný postoj k myšlenkám „pro život“?
Obecně řečeno ano. Existuje však mnoho potomků bývalé šlechty, kteří by s mými postoji na toto téma vášnivě nesouhlasili. Kultura, která nás obklopuje, ovlivňuje tyto rodiny stejně jako kohokoli jiného.
Byli jste vychováváni s myšlenkou, že byste měli společnosti nějakým způsobem přispívat?
Ano. Vyrůstat v rodině, kde bylo po generace zcela normální být součástí veřejného života (v dobrém i ve zlém), nutí člověka uvažovat o vlastní odpovědnosti vůči společnosti. Způsob, jakým mě vychovávali moji křesťanští rodiče, prarodiče a tak dále, mě přivedl k přesvědčení, že okolnosti mého narození mohou být samy o sobě určitou „hřivnou“. A jak víme z evangelia, hřivny se dávají proto, aby se rozmnožily. Takže si myslím, že pokud fakt mého rodinného původu může být nějak užitečný pro společnost, měl bych se snažit tuto „hřivnu“ využít.
Vy ani Vaše paní nepocházíte z Čech. Jak jste se sem vlastně dostal?
Narodil jsem se a vyrůstal v Německu. Můj dědeček z Čech utekl před komunistickou diktaturou. Poprvé mě sem vzal můj otec v roce 1993, to mi bylo čtrnáct let. Pak jsem v sedmnácti odjel na delší dobu do zahraničí a vrátil se v roce 2010 kvůli jedné skvělé pracovní nabídce. Tehdy jsme s manželkou dostali krásný zámek a já jsem tento dar považoval za Boží znamení, abych zůstal a zasvětil se tomuto národu. A pořád to vnímám stejně. Na českém národě mě zaráží jeho nekompromisní hlad po pravdě a poctivosti, ochota tvrdě pracovat a schopnost oslavovat malé i velké věci. A líbí se mi to neokázalé vlastenectví.
Takže jste si tady zvykli?
Žiju zde se svou rodinou a miluju tuto zemi a její obyvatele. Miluju zdejší humor, obtížný, ale krásný jazyk, pragmatický a pracovitý přístup lidí a jsem hrdý na to, že se mohu označit za nejhůře česky mluvícího vlastence všech dob. Moje děti nikdy nepoznaly jiný domov než tento a já i moje žena si tuto skutečnost a příslušné důsledky velmi dobře uvědomujeme. Považujeme za čest žít v České republice a sloužit tomuto národu, jak nejlépe umíme, podle svých omezených možností.
Jak vnímáte roli lidí šlechtického původu v dnešní společnosti?
Jak jsem již řekl – myslím, že se nikdo nerodí do určitých poměrů „náhodou“. Někteří lidé se narodí do rodin s rodokmeny, které po staletí formovaly Evropu. Žijeme v kultuře a společnosti, která si více než čehokoli jiného cení výkonu – a ačkoli jsem sám velkým zastáncem zdravé meritokracie, považuji i známý původ za potenciální talent, který, ač nezaslouženě, může a měl by být využit pro dobro společnosti. Vliv je důležitý, ale je důležité pamatovat na to, že Boží pohled na náš vlastní vliv je často velmi odlišný od našeho pohledu. „Šlechta“ je podle mého názoru slovo, které vyjadřuje postoj služebníka i určitou vznešenou. Jako křesťan vím, že skutečná vznešenost je skrze Krista dostupná všem lidem – a během let strávených v této milované zemi jsem se setkal s mnoha šlechtici srdce s velmi obyčejnými příjmeními. Úkolem potomka šlechtického rodu by tedy možná mohlo být povzbuzovat ostatní, aby se také stali šlechtici. Skutečnými šlechtici, jako jsou následovníci Ježíše Krista.
Jaký je váš vztah k Hnutí pro život?
Označil bych se za jeho obdivovatele. Činnost, které se toto hnutí věnuje, je Tereze i mně samotnému velmi blízká. Říkám „obdivovatel“, ne „fanoušek“, protože žasnu nad odvahou lidí, kteří v tomto hnutí působí, protože se staví za věc, kterou většina dnešní společnosti opovrhuje a odsuzuje ji, a někteří aktivisté dokonce proti ní agresivně vystupují. K této práci je zapotřebí charakter a odvaha.
Které z myšlenek považujete za nejdůležitější?
Ochrana lidského života v každé fázi jeho existence. To musí být nejrozumnější věcí každé společnosti. Pokud jde o lidský život, nelze dělat žádné kompromisy. Společnosti, které se vzdávají tohoto principu, založeného na zdravém rozumu, směřují k sebezničení. Společnost, která tvrdí, že postoj „pro život“ je jen jedním mezi ostatními, které jsou však proti životu, zásadně pokřivila samotný význam pojmu „zdravý rozum“.
Proč se účastníte pochodů pro život i s rodinou?
Protože si to tak žádá zdravý rozum. Mám krásnou ženu, uvnitř i navenek, a jsme obdařeni úžasnými dětmi. Pochod pro život je oslavou života a my rádi slavíme. A možná naše přítomnost na tomto pochodu může
inspirovat i ostatní. Našim dětem se tam vždycky moc líbilo – kolem je vždy spousta dalších veselých dětí a zábavných aktivit, které jim zpříjemní den. Starší děti to také vnímají jako trochu dobrodružný zážitek, a to kvůli protestujícím a ozbrojeným policejním složkám, které nás chrání. Myslím, že pro naše děti je zdravou výzvou vidět a slyšet také ty, kteří se vášnivě staví proti pochodu pro život, aby lépe pochopily realitu společnosti, jejíž jsme součástí. Navíc Pochod pro život je skvělou příležitostí k setkání s milými lidmi, možnost navázán kontakty nebo uzavřít nová přátelství.
Měl byste pro příznivce Hnutí pro život nějaký vzkaz?
Hnutí pro život je podle mého názoru mnohem víc než jen opozice vůči moderní verzi starověké pohanské praxe obětování dětí falešným bohům v naději na získání světských statků, jako je dobrá kariéra, existence bez stresu, více finančních prostředků, bezpečí a jistoty atd. Tyto falešné sliby v průběhu dějin lidstva nalákaly nespočet lidí do smrtícího objetí prázdnoty, která zabíjí duši, a jedovatého nedostatku skutečného cíle. A nikdy se tyto lži neprodávaly tak agresivně jako v našem digitálním věku. V srdci Hnutí pro život stojí hluboké přesvědčení, že my lidé jsme záměrným, chtěným a – ano! – milovaným výsledkem osobního Stvořitele, jehož srdce touží po tom, abychom ho pozvali a mohl se nám zjevit – abychom mohli objevit nejhlubší pravdy o své vlastní identitě ve světle nejvyšší pravdy, Ježíše Krista. Na pravdě je skvělé to, že ji nelze napravit subjektivně – což je pokus, který vidíme na vzestupu v naší stále relativističtější postkřesťanské společnosti. Pokus, který ze zřejmých důvodů podnikli mnozí tyrani v dějinách. Tyrani se vždy pokoušeli nárokovat si výhradní svrchovanost nad pravdou, aby ospravedlnili hrůzné prostředky k dosažení příslušných cílů. A přesto pravda vždy zvítězila – dokonce i nad posledním lživým tyranem, kterému byl tento národ vystaven, totiž nad komunismem. Pravda zvítězí i v naší chvíli – protože původ veškeré pravdy je také původem lásky a samotného života. Po tomto původu tedy touží naprostá většina z nás všech, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. A hnutí pro život stojí na svém místě jako vyslanec a aktivista neměnné pravdy, kterou není nikdo jiný než sám Kristus. Osobně cítím, že v naší kultuře a společnosti brzy dojde k hlubokému posunu; k odklonu společnosti od letargie a bezmocného cynismu směrem k širokému radostnému konsenzu nad pravdou a životem. Sám Ježíš se tohoto konsensu prorocky dovolává v 17. kapitole Janova evangelia a nazývá jej „Boží sláva“. Stále více lidí má plné zuby temnoty, která se skládá z vyčpělého instantního štěstí, povrchních odpovědí a příliš mnoha lží o tom, kým jsou jako lidské bytosti. Zjevení a přesvědčení přicházejí k bezpočtu jednotlivců a vytvářejí společenský rozmach, který se nepodobá ničemu, co jsme kdy v minulosti viděli – zapadá přesně do úžasných technických zázraků, jichž jsme svědky v dnešní době, ale má nekonečně originálnější a mocnější povahu. A pro ty, kdo vycházejí z temnoty, mohou být lidé z Hnutí pro život skutečně zářícím městem na kopci – bezpečným místem, kde mohou najít odpověď na nejhlubší touhu svého srdce: Ježíše.
Jan Šindelka je katolický publicista
Rozhovor a fotografie převzaty z Hnutí pro život.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!