Vážení přítomní,
udělení ceny kardinála Bey je pro mě poněkud neuvěřitelné, neboť si plně uvědomuji, jak velká a výjimečná osobnost je patronem tohoto ocenění.
Kardinál Augustin Bea vstoupil do mého života v období mých teologických studií na Teologické fakultě v Litoměřicích, a to v nelehkých letech 1965 až 1970, kdy jsme žili v komunistickém Československu. Za mé první seznámení s touto skutečně mimořádnou osobností, a nejen katolické církve a křesťanstva, ale i širší mezinárodní veřejnosti, vděčím svému profesorovi biblistiky a hebrejštiny, ThDr. Františku Kotalíkovi.
Byl to právě on, kdo jako někdejší student Lateránské univerzity a Papežského biblického institutu v Římě, a to v dramatickém období druhé světové války, dokázal pak s hlubokou znalostí i osobním svědectvím přiblížit osobnost kardinála Bea svým studentům, mezi nimiž jsem měl tu čest být i já.
Měl možnost se seznámit se spolužákem, kterým nebyl nikdo jiný než Sabatino Moscati. Poznal také římského rabína Zolliho. Pro nás, studenty biblických oborů, bylo důležité, že nás profesor Kotalík seznámil s významným podílem kardinála Bea na encyklice Pia XII. Divino afflante Spiritu. Tato biblická encyklika představovala zásadní krok v pochopení vztahu mezi vírou a vědou – ne prostým zjednodušením, ale prohloubením biblického studia. Víme, že na počátku jeho biblické dráhy stála přednáška o Hexaemeronu, tedy o šesti dnech stvoření z prvních stránek Bible, kterou pronesl roku 1935 na mezinárodním interkonfesním setkání starozákoníků. Domnívám se, že přednáška byla inspirovaná i dílem Prof. ThDr. Vincenta Zapletala, rektora fribourské univerzity. Tento rodák z Moravy byl jedním z prvních katolických biblistů uplatňujících historicko-kritickou metodu ve výkladu Starého zákona – zejména ve svém rozsáhlém komentáři ke knize Genesis a dalších exegetických pracích, v knize Dějiny náboženství Izraele. Avšak i tato účast kardinála Bea si tehdy vyžadovala svolení příslušných úřadů Svatého stolce. Po vyslechnutí jeho přednášky, která byla velmi pozitivně hodnocena i ze strany nekatolíků, už nebylo možné říci, že katolická biblistika nebude studována a žita. Přínos kardinála Bea spočívá v jeho pojetí Bible jako knihy Božího zjevení.
Domnívám se, že právě toto bylo rozhodující i pro mé další studium – věnovat se biblistice, především Starému zákonu – a to právě ve zmíněném duchu: jak porozumět knize Božího zjevení, která je norma non normans, jak zdůrazňuje kardinál Walter Kasper. Kardinál Bea však stojí také v popředí zrodu nového pojetí ekumeny, v němž zásadní roli hraje náš vztah k Izraeli, k lidu Mojžíšovy smlouvy.
A Boží zjevení se odvíjí především od chápání slova Logos – v hebrejském textu Dabar, které neoznačuje pouze poučení či výroky, ale také znamená události a Boží zásahy. Není náhodou, že právě z této práce vzešel klíčový text koncilní konstituce Dei Verbum, tedy o Zjevení. Připomeňme, že tento text byl přednesen kardinálem Josefem Fringsem, který – ač z velké části slepý – jej přednesl zpaměti. Text byl přitom vypracován jeho teologickým poradcem Josefem Ratzingerem, pozdějším papežem Benediktem XVI.
Víme, že v koncilním dokumentu o ekumenismu, vzhledem k určitému napětí mezi Izraelem a islámskými státy – napětí, které spíše narůstá, než se zmenšuje – je tento vztah skutečně klíčový.
Na tuto skutečnost upozornil i prefekt Dikasteria pro otázky jednoty křesťanů, švýcarský rodák, a dovolím si říci i můj přítel, kardinál Kurt Koch, při udělení čestného doktorátu Karlovy univerzity v Praze. Měl jsem možnost jej poznat jako biskupa v Solothurnu, kde jeho diecéze – především kanton Thurgau – výrazně podpořila výstavbu formačního centra mé rodné diecéze v Hradci Králové, konkrétně obnovu bývalé jezuitské koleje, Nového Adalbertina. Můj dík v této souvislosti patří také zesnulému JUDr. Augustinovi, který byl hlavním realizátorem pomoci kantonu Thurgau.
Připomíná mi to i další postavu, a to sestru Danielu Dietsche, která se po řadu let v době episkopátu mého předchůdce, arcibiskupa Karla Otčenáška, stala jakousi „ministryní zahraničí“ našeho královéhradeckého biskupství. Především však byla odpovědná za komunikaci se zahraničím v oblasti hospodářské, finanční, ale také studijní podpory a spolupráce.
Můj dík patří však také Švýcarsku především proto, že díky postoji pohraniční stráže Grenzjäger a zásahu švýcarské vlády zde v Bernu, po konzultacích s Ženevou a londýnskou vládou dr. Eduarda Beneše, mohu dnes tuto cenu převzít:
Šlo o organizovaný útěk českých vojáků tzv. protektorátu, kteří byli v roce 1944 nasazeni ke strážní službě na trase Cremona–Milano. Díky Komitétu protinacistické rezistence Československa, jehož předsedou byl dominikán profesor Jiří Maria Veselý, a díky spolupráci londýnské vlády s Ženevou, Milánem a Římem se podařil i útěk těchto jednotek přes Švýcarsko směrem na osvobozenou Marseille a dále do Velké Británie.
Jedním z těchto celků byl i Královéhradecký prapor, který utekl jako jeden muž. Právě v této jednotce sloužil i můj otec jako učitel a tlumočník německého jazyka. V okamžiku, kdy překročili hranici, byli zadrženi švýcarskou pohraniční stráží, která je podle platných předpisů měla vrátit zpět do Itálie. Po dlouhém vyjednávání – kdy více než tři sta mužů klečelo, modlilo se, plakalo a někteří dokonce proklínali – se podařilo navázat spojení s vládou Švýcarské konfederace v Bernu a požádat ji, aby konzultovala situaci s vyslanectvím Československa v Ženevě.
Díky spolupráci s londýnskou vládou byli tito muži zachráněni. Šlo o stovky vojáků ze strážních jednotek, kterým Švýcarsko poskytlo přístřeší, domov a umožnilo jejich další transport, aby se mohli zapojit do zápasu o návrat svobody a demokracie do mé rodné země.
Pro mého otce bylo Švýcarsko rájem na zemi. Často říkával, že pokud to bude jen trochu možné, jednou se tam přestěhujeme. Díky Bohu a díky iniciativě významných politiků, a především papeže tisíciletí – svatého Jana Pavla II. – to nakonec nebylo třeba.
Moje rodina – a můj otec ve svých osmdesáti letech – se dožil svobody a rehabilitace. A proto bych zde rád vyjádřil svou vděčnost. Zároveň chci poděkovat Univerzitě ve Fribourgu za udělení čestného doktorátu, ale především za přátelství s otcem kardinálem Georges Cottierem OP a s profesory této univerzity: Benedictem T. Vivianem OP, Dominikem Barthelémy OP a dalšími, s nimiž jsem se opakovaně setkával jak v Albertinu, tak i při konzultacích s těmi, které jsem v průběhu let potkával v našem dominikánském, řečeno s nadsázkou, rekreačním středisku v Bolu na ostrově Brač v Chorvatsku.
Rád bych zde rovněž vyjádřil svůj vděk i přátelství muži, kterého jsem původně chtěl požádat o přednesení laudatio – což, z mnoha důvodů, nebylo možné – profesoru Adrienu Schenkerovi. Děkuji mu za naše setkání na generální kapitule v Mexiku, ale především za jeho nezištnou pomoc, kterou poskytoval našim studentům svými přednáškami i publikacemi v České republice – v Olomouci i v Praze. Díky též tehdejšímu profesoru Christophu Schönbornovi. Mé poděkování patří také za vzájemná přátelství s manželi Františkem a Dagmar Halasovými, kteří už nyní nejsou mezi námi. Právě díky jejich velké práci na překladu Jeruzalémské bible do českého jazyka se otec Schenker i otec Viviano stali významnými pomocníky tohoto díla.
Na závěr bych chtěl, jako vděčný dlužník poděkovat za velké uznání i za čest, která se mi tímto udělením ceny kardinála Bea dostává. Přijímám ji jako závazek, abych se nikdy nezpronevěřil té Pravdě, o níž náš Spasitel říká: „Já jsem Cesta, Pravda a Život.“
Vděčný
Dominik kardinál Duka OP
emeritní arcibiskup pražský a primas český
Švýcarsko, Bern, 27.6.2025
Foto: Redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!