Slučitelnost zaměstnání a rodiny z perspektivy dítěte – 1. díl
Jaroslav Šturma – Jitka Vávrová
Dětské centrum Paprsek, Praha. FF a KTF University Karlovy, Praha. Seminář v Emauzích dne 15. 3. 2005. Připsáno památce prof. Zdeňka Matějčka
Rodina – tato základní buňka sociálního organismu společnosti – funguje, je-li tím, čím být má, jako vzájemně propojený systém vztahů, jako „připravené prostředí“ (Maria Montessoriová). Toto prostředí umožňuje malému dítěti na počátku jeho vývoje plnou aktualizaci a rozvoj jeho lidství, a zároveň rodičům dosažení dalšího stupně jejich osobní zralosti.
A v tomto procesu vývoje a zrání se členové rodiny navzájem podporují, navzájem se potřebují. Jde zde, jak to výstižně formuloval prof. Zdeněk Matějček, jehož se tu sluší s úctou a vděčností vzpomenout, o vzájemné naplňování potřeb, o vzájemnou službu. Děti i rodiče jsou si dání a jsou v tomto smyslu pro sebe darem a výzvou, a to i v podobě zcela konkrétně biologické a psychologické.
V Eriksonově (1999) pojetí lidského vývoje jako sledu životních období, charakterizovaných vždy určitým základním úkolem, jehož splnění podmiňuje postup na další vývojový stupeň, nacházíme jako sedmé z osmi období stadium generativity, tedy plození, rození, tvoření, vytváření. Zahrnuje plodivost, prokreativitu v nejširším slova smyslu, přičemž rodičovství náleží do samého jádra tohoto pojmu a je základním výrazem a projevem této potřeby, schopnosti či daru, kterého se člověku dostává. Není bez významu, že v Eriksonově pojetí přichází toto období teprve poté, co se jedinec v průběhu předchozí vývojové cesty vyrovná s úkolem vytvořit a upevnit si vlastní sebedůvěru, sebepojetí a vlastní identitu stejně jako schopnost vstupovat do hlubokých meziosobních vztahů a v takovém intimním vztahu dlouhodobě vytrvat. Jak ukazuje evoluční i vývojová psychologie, je předchozí naplnění těchto vývojových úkolů nezbytné právě pro naplnění cílů období generativity. Ta totiž u člověka spočívá nejen v samotném aktu plození, nýbrž i v odpovědné péči o dílo, v případě zplození dítěte v dlouhodobé péči o ně. Víme totiž, že člověk se rodí jako „fyziologicky nezralý tvor“ (Portman). Na období prvých 9 měsíců velmi intenzivního vývoje v matčině těle musí proto navazovat další období vývoje v chráněném prostředí rodiny, jehož dominantou je vytvoření a utužení bezpečného a jistého přilnutí ke klíčovým osobám, zpravidla počínaje osobou matky. Naši přední rodinní terapeuti Vladimír Chvála a Ludmila Trapková hovoří v této souvislosti o rodině jako o sociální děloze. Právě typické charakteristiky malého dítěte jako bytosti, probouzející svou přirozenou výbavou a jistou nehotovostí lásku, péči a ochranu jsou výzvou k aktivizaci právě těchto postojů a hodnot na straně rodičů.
Citové angažmá a vynaložení konkrétního času a námahy věnované dětem znamená pro rodiče ovšem i vytváření přesahu osobního času a prostoru právě v dětech. V nich se jako rodiče stáváme součástí koloběhu života ve smyslu slov Gibránova Proroka: „Vaše děti nejsou vašimi dětmi, jsou posly života toužícího po sobě samém…“ Rodiče jsou podle tohoto obrazu lukem, kterým vysílají děti jako šípy do daleké budoucnosti, kam mohou dohlédnout leda ve svých snech. Jan Amos Komenský to kdysi vyjádřil slovy: „Zdají – li se dítky komu něčím špatným, nehleď, co jsou, nýbrž co býti mají, neboť jsou k tomu určeny, aby byly po nás obyvateli světa.“
K tomu, aby se ovšem na straně rodičů i dětí rozvinula vzestupná spirála společného růstu a zrání, je ovšem třeba naplnit určité předpoklady z obou stran. Ukazuje se např., že v moderní a postmoderní době se člověk, pokud jde o vztahy mezi rodiči a malým dítětem, značně vzdálil původnímu charakteru těchto vztahů, s negativními důsledky pro rodiče i děti. Vývojová biologie a psychologie (B. Hassenstein, J. Prekopová aj.) dokládají, že člověk je tzv. nošencem (Tragling), tj. tvorem, který svá mláďata útlého věku nosí, chová, poskytuje jim bohatou příležitost k pevnému objetí. Není ostatně náhodou, že zralý novorozenec se vyznačuje úchopovým reflexem, který později mizí, jenž působí, že se dítě instinktivně zachytí předmětu, vloženého mu do dlaně, tak pevně, že je možné je nadzdvihnout. Praxe nošení malých dětí přetrvává dosud u přírodních národů. Člověk naší kultury se však často spíše chová, jako by patřil do skupiny „hnízdilů“ (Nesthocker), podobně jako je tomu u vlaštovek, kdy mláďata nacházejí bezpečí v hnízdě. Péče rodičů pak spočívá v tom, že jim shánějí a snášejí potravu.
Na principu tohoto typu péče jsou např. založeny dětské jesle, s nimiž v naší novodobé historii máme bohatou zkušenost. Měli jsme příležitost v tomto nedobrovolném masovém experimentu, který zasahoval v některých dobách až čtvrtinu dětí do 3 let a který by si z etických důvodů nikdo z psychologů nedovolil uspořádat, pozorovat důsledky časné kolektivní péče o děti. I studie objednané s jednoznačným cílem prokázat údajnou pokrokovost tohoto zařízení v NDR i u nás opakovaně poukazovaly na opožďování dětí zejména v řečové, v sociální a citové oblasti (Habiňáková – Bálková, 1972, Ždanska-Bricken, 1972, M. Nováková, 1957, Kunzová a kol., 1974). Notoricky známé jsou nálezy zvýšené nemocnosti a horšího zdravotního stavu jeselských dětí (Šamánková, 1968, Kubát a Syrovátka, 1966).
Zabývali jsme se zevrubně historií jeslí od vzniku prvých v Paříži r. 1844, v době vrcholící průmyslové revoluce, kdy jejich smyslem bylo vždy učinit z matek pracovní sílu a děti chránit před nejhorším, zajistit jim základní dozor a péči. Není náhodou, že v obdobích, kdy vzrůstal nárok na zapojení žen do pracovního procesu, zejména za všech novodobých totalitních režimů (ať již to byl nacismus anebo komunismus), výrazně rostl počet dětí umístěných v jeslích. Ty tedy byly od počátku zařízením sociálně pediatrickým, podobně jako např. kojenecké ústavy. Vznikaly z potřeby uchránit děti před horším zlem, nikoli však z primárního pozitivního zájmu vytvořit optimální podmínky pro jejich vývoj. Děti ve věku jeslí jsou schopny při hře jen omezené spolupráce, hrají si nejspíše souběžně, základy spolupráce se teprve tvoří a děti si mnohdy při hře spíše překážejí, jak to vidíme, pozorujeme-li větší kolektiv malých dětí na hřišti. Z hlediska potřeb dětí jsou jesle spíše zařízením pro dospělé, řešící jejich problémy, nikoli primárně pro děti a v zájmu jejich nejvlastnějších potřeb. Jak říkával prof. Matějček, děti by si jesle samy nikdy nevymyslely, mateřskou školku však ano. V předškolním věku totiž dospívají děti do stadia, v němž překračují přirozený rámec rodiny a skupina vrstevníků pro ně je cenným obohacením a stimulem.
Jsme tedy té zásady, že děti útlého věku by měly vyrůstat převážně v rodině. Její péče může být podle okolností doplněna v omezeném časovém rozsahu některými novými, flexibilními malými společenstvími, jaká nacházíme např. v mateřských centrech. Jesle pak jsou zařízením sociální povahy, nezbytným v některých případech matek samoživitelek či dětí z rodin s nižším sociálním a výchovným standardem, kde péče rodiny může být v některých případech doplněna péčí odbornou a kontaktu s rodinou může být užito i k podpoře náležitých postojů k dětem. Je ovšem zřejmé, že zejména v některých případech střetu oprávněných profesních zájmů rodičů, a především matek, je třeba hledat řešení, která by napomohla naplnění potřeb matek při zabezpečení potřeb dítěte. Z hlediska dětských psychologů se nám zdá důležité poukázat na nezbytnost primárního respektu k potřebám slabšího člena malého společenství, a tím bývá ve své odkázanosti na péči dospělých povětšině přece jen malé dítě. Víme ovšem dobře, že frustrovaní a ve svých potřebách nenaplnění rodiče mohou být jen v malé míře zdrojem podpory vývoje svého dítěte. Na druhé straně dospělý může přece jen své potřeby spíše naplnit s odkladem, zatímco dítě nemůže s uspokojením základních duševních potřeb čekat i několik let. Hledání cest ke společnému blahu rodičů a dětí je nanejvýš aktuální, dynamický a tvořivý proces, mohli bychom říci, jde tu o dobrodružství lidského zrání a rozvoje.
Sepětí obou v těsném procesu časné směny podnětů – interakce – je ovšem v prvém roce života a pak i v několika dalších cestou k utváření zdravé osobnosti dítěte a všech jeho dalších vztahů. Malé dítě má vrozenou, intuitivní schopnost vysílat signály vůči dospělým, které v nich aktivují jejich vlastní připravenost se k děťátku vztáhnout a vyjít mu odpovídajícím způsobem vstříc. Tak vstupuje s rodičem do nikdy nekončící směny podnětů, do řetězce interakcí, což zejména v prvém období života bude výrazně přispívat k rozvoji osobnosti dítěte a jeho sebeuvědomění, k tomu, aby skrze blízké osoby vnímalo svět jako bezpečné a vstřícné místo pro život. Je to ovšem proces obousměrný: dítě se vyvíjí a rodiče zrají. V průběhu dětství a dalšího života bude charakter vztahu a vzájemné komunikace procházet proměnami: konečným smyslem je vyslat do života a společnosti samostatného a odpovědného jedince, jemuž jsme pomohli poznat a naplňovat pozitivní možnosti jeho rozvoje, stávat se tím, čím v možnosti od počátku, tedy od početí byl a je. Na straně rodičů pak aktivní příspěvek k tomu znamená naplnění významného životního úkolu, jež jim umožňuje vstoupit do dalšího životního stadia, kde bezprostřední podíl na péči o děti už ustupuje do pozadí a kdy se rodičovství projevuje, jak říká Říčan, spíše empatickou starostlivostí (2002), tj. porozuměním, empatií.
Foto: František Ingr, ČaV
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!