Komentář Tomáše Machuly
Když jsem minule psal o své babičce, měl bych v rámci genderové rovnováhy napsat také něco o svém dědečkovi. Byl z první generace elektrikářů, co se svému oboru učili za chodu, jak se rozvíjel v reálném životě. Do svého pokročilého stáří opravoval stará lampová rádia, kterým rozuměl jako nikdo jiný. Měl jsem od něj velký přijímač, na kterém jsem v osmdesátých letech poslouchal krátkovlnné vysílání Svobodné Evropy. Signál utíkal, houkalo to, ale poslouchat se to dalo. Maminka mi unaveně říkala, ať aspoň zavřu okno, aby to neřvalo na celé sídliště. A to už byla legrace. Babička občas stále ještě s lehkou výčitkou vzpomínala, jak za Protektorátu měl dědeček odstraňovat cívky či co to umožňovalo příjem krátkých vln, na nichž šel chytit signál „štvavých“ vysílaček ze spojeneckých zemí. Šlo o krk, ale on ta rádia jen nějak upravil, že sice krátké vlny nechytala, ale dala se rychle opětně uvést do provozu, když bylo třeba. Jeho stylem bylo krásné a funkční věci uchovávat. Opravil prakticky vše. I Rubikův hlavolam, který mi upadl a rozbil se. Novější rádia s integrovanými obvody už se ale nenaučil. Tam už se také žádné opravy moc nečekaly.
Nastal čas hojnosti a zvykli jsme si kupovat levné věci, které brzy doslouží, ale dají se rychle nahradit jinými levnými věcmi. Lidská práce jednak začala být dražší a dražší a kromě toho, bláznů, kteří by opravovali to, co se porouchalo, strmě ubývalo. Všechno se rozvíjelo a zlepšovalo a nikdo by už stejně nechtěl pár let starý spotřebič, když už se na trhu objevil lepší. Netýkalo se to jen rádií a jiné elektronické havěti, ale i šatů, nábytku apod. Ekonomika se sice utěšeně roztáčí, ale na druhé straně roste objem odpadů. Chybí nám však krásné staré věci, a především, zvykáme si na neuctivé jednání k věcem, které nám slouží.
Od věcí je pak jen krůček k lidem. Jsme hříšní, takže občas pokazíme nejen věci okolo nás, ale i mezilidské vztahy, ať už jde o manžela či manželku, děti, rodiče nebo přátele. Pokud se něco takového stane, bylo by asi na místě snažit se takové narušené vztahy nějak opravit, oživit a rozhýbat. Bohužel jsme si nějak navykli zacházet se vším s lehkostí moderního movitého člověka, který ví, že nejjednodušší je koupit si věc novou. Rozvádíme se s nevídanou lehkostí, k našim předkům se chováme s přezíravostí (zkuste si vyhledat, kolik lidí nemá ani pohřeb). Lidé sice nejsou věci. Když se nás někdo zeptá, tak to sice dobře víme, ale stejně se k nim někdy jako k věcem chováme. Vyměnit stárnoucí manželku za „mladší kus“ je klasickým příkladem takové mentality, a to se ani ta dosavadní manželka nemusela nějak pokazit. Prostě se jen okoukala.
V případě věcí se pomalu vrací trend oceňující věci starší a osvědčené. Je snaha nevytvářet další odpad, ale věci více opravovat, aby déle sloužily. Začínáme si cenit ekologie a také zásoby materiálů nejsou nekonečné. Bude podobný trend sledovatelný i v oblasti mezilidských vztahů? Nějaká ta mezilidská havárie vždycky byla, je a bude, a občas ani opravit nepůjde. Bude ale aspoň větší snaha to zkoušet a vážit si všeho, co mezi lidmi dlouho dobře fungovalo? Člověk navíc není věc, kterou lze nahradit kus za kus. Každý je totiž jedinečný a nenahraditelný. A pokud se něco pokazí, je oprava na nás. Lidé, jako byl můj dědeček, jsou totiž experti na opravu věcí. Se vztahy si musíme dát tu práci sami. Možná to stojí za malé postní rozjímání.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!