Zatím poslední encyklika papeže Františka Dilexit nos věnovaná úctě k Nejsvětějšímu Srdci Páně ze dne 24. 10 2024 v těchto dnech vychází v poměrně zdařilém českém tlumočení, na jehož vzniku se vedle překladatelky podílely také další osoby. Všem, kdo přiložili ruku k dílu, je třeba poděkovat, což platí i o redakční práci Karmelitánského nakladatelství.
Toto vybídnutí k vnitřnímu životu přímo volá po hlubším domýšlení inspirací obsažených v okružním listu římského biskupa, a proto se nejprve zamyslíme nad problematikou úcty k Srdci Páně. Následně upozorním na některé opravdu zajímavé podněty obsažené v dotyčném dokumentu a zároveň se odvážím je v jistém slova smyslu rozvinout. V poslední části encykliky papež František velmi správně podtrhuje praktický význam úcty k Srdci Páně, tedy to, jak se dané duchovní úsilí má promítat do našeho života a působení, což si dovolím parafrázovat v závěrečném bodu tohoto pozvání k zamyšlení nad daným fenoménem a také nad obsahem encykliky.
Spiritualita úcty k Srdci Páně a s tím spjatá úskalí
Za velmi pozitivní a povzbudivé považuji, že dostáváme do rukou důrazné vybídnutí k prohloubení vlastního vnitřního duchovního života. Dle mého soudu je to jediný opravdu účinný lék na většinu neduhů, které souží nejenom společenství naší místní církve. Zkrátka a dobře, je to cesta proměny smýšlení, ke které nás neustále v evangeliu vybízí náš Pán a papež František touto formou nyní nechává promlouvat pravého nejvyššího Pastýře, jehož hlas ovce na základě citu pro víru velmi dobře rozpoznají. Je na nás, abychom danou výzvu vzali opravdu vážně. Je na nás, teolozích, duchovních i řeholnících, abychom v tom šli příkladem a ostatním k tomu taktně pomáhali. Tudy vede cesta nejen k nápravě, ale opravdu směrem k Božímu království.
V první řadě je třeba důrazně podtrhnout, že spiritualita úcty k Ježíšovu Srdci jako výraz niterného přátelského, ba v některých případech mystického snoubeneckého vztahu věřícího k Mistrovi z Nazareta není jedinou a povinnou cestou duchovního zrání. Toto hluboké přátelství a sjednocení může být vyjadřováno a prožíváno rovněž jinými způsoby. Leckdo bude mít obavy z určitého druhu laciného sentimentalismu, který může být spjat se symbolem srdce. Do hry evidentně vstupuje cit pro vkusnost, či nevkusnost. Znám řadu vynikajících a hlubokých křesťanů, kteří se nemodlí růženec, protože jim to nevyhovuje, a přece jsou to skvělí lidé a zralí věřící. Zkrátka a dobře, cestu úcty k Nejsvětějšímu Srdci nesmíme nikomu vnucovat, je to specifická spiritualita, k níž je člověk v jistém slova smyslu povolán, a to na základě své osobnosti, svého životního příběhu a také určité formace. Ctitelé Nejsvětějšího Srdce by tudíž nikomu svou zbožnost neměli povinně ukládat a měli by s pokorou vnímat, že tento způsob prožívání vztahu k našemu Mistru a Pánu není jedinou možností. Z druhé strany ti, jimž úcta k Srdci Páně jako výrazový prostředek zcela nevyhovuje, by měli tuto cestu respektovat a tolerovat. Pokud by tedy někdo tyto taje srdce zesměšňoval, nebo dokonce karikoval, měl by se zamyslet, protože uvedené jednání by neomylně vypovídalo o okoralosti a neobřezanosti jeho vlastního srdce. Ten, kdo nerozumí, by měl zachovat takt, který bude jistě odměněn, protože mírou, jakou měříme druhým, bude nevyhnutelně neměřeno nám samotným.
Mělo by být zároveň zřejmé, že hovořit o tomto živoucím tajemství rozhodně není bez problémů, neboť ona úcta je tajuplným prožíváním. Jakmile z ní uděláme předmět našeho zkoumání a vypovídání, aplikujeme přístupy a metody, které nejsou tak docela v souladu s oněmi prožitky jako takovými. Zkrátka a dobře, tajemství velkého Krále přísluší intimita. Afektivně laděné výpovědi o zmíněných prožitcích nejsou srozumitelné tomu, kdo na čemsi obdobném sám nemá účast. Navíc se domnívám, že hovořit o těchto pokladech srdce přímo volá po vysokých literárních prostředcích a formách, po vrcholné poezii, což není dáno každému, a to včetně autentických mystiků. Mistry v daném ohledu byli například Bonaventura a také Jan z Kříže.
Hlavní inspirace obsažené v encyklice a jejich rozvinutí
Velmi mne potěšilo, že v nynější české verzi se již neobjevuje výraz „božské Srdce“, který se sice vyskytoval v textech některých mystiků z minulých staletí, což se projevuje také v příslušných citacích, jež v nynější encyklice shledáváme. Uvedený výraz však nikdy nebyl aplikován žádným z papežů. V církevních dokumentech se v originálních jazykových verzích hovoří o „Přesvatém Srdci“, „Nejsvětějším Srdci“. Výraz „božské Srdce“ by totiž mohl být zavádějící v tom smyslu, jako kdyby Ježíš neměl vlastní lidské srdce, lidskou duši, lidskou osobnost, což by zavánělo inklinací k herezi jménem apollinarismus. V českém prostředí se však s tímto výrazem operovalo dokonce i v nepřesných překladech starších papežských dokumentů, a tak se tato přemrštěnost v myslích českých katolíků hluboce zahnízdila.
Vynikající je zejména partie věnovaná dějinám úcty k Přesvatému Srdci, za kterou odborník tuší pomocnou ruku odborníků z papežských univerzit a patrně také od starších otců jezuitů, protože posledně uvedená řeholní společnost tuto úctu po staletí pěstovala a skvěle rozvíjela. Ve zmíněné partii je srozumitelně a přístupně vysvětlen vynikající přínos nacházející se ve spiritualitě Terezie od Dítěte Ježíše. V dané souvislosti mne napadlo, že něco obdobného bychom mohli vykonat na poli dějin české spirituality. Konkrétně by to znamenalo projít spisy některých výrazných osobností minulosti a dohledat v nich to, jak pojímali a rozvíjeli úctu k Srdci Páně. Tato výzva míří nikoli výlučně, nicméně především na bratry jezuity.
Zde bych si dovolil uvést jeden postřeh, který jde nad rámec prezentovaného papežského dokumentu. Při četbě partií věnovaných novému prožívání úcty k Srdci Páně u svaté Terezie od Dítěte Ježíše jsem si uvědomil, že právě zde se nacházejí kořeny obratu v soteriologii, tedy nauce o spáse přinesené Kristem, který se odehrával v průběhu dvacátého století. Představy, podle nichž je třeba tišit Boží hněv, přinášet právnicky pojímané zadostiučinění tají jako sníh na jarním slunci a nahrazuje je mnohem správnější pojetí, které v kříži vidí projev fascinující lásky Trojjediného Boha a Muže z Nazareta. Důraz je kladen na to, že Velikonoční drama je zjevením tohoto úchvatného mystéria a jeho vylitím do našeho života. S tím je spjata proměna naší představy Boha a následně také našeho sebepojímání a následného sebedotváření. Opět se ukazuje, že autentická duchovní zkušenost může být vynikající a ozdravnou inspirací pro systematickou teologii.
Metodologicky totéž jsem musel konstatovat v případě inspirativní síly stigmat svatého Františka v myšlení svatého Bonaventury, kterýžto církevní učitel je v encyklice několikrát zmíněn a citován. Tento vskutku tajuplný dotyk s mystériem Ukřižovaného následně přivedl Serafického doktora k jeho neskutečně komplexní a kompletní soteriologii a také k rozvinutí jeho myšlení v oblasti spirituality. Mimochodem, Bonaventurovo pojetí stigmatizace, která byla nejprve vnitřní, vtištěná do mysli – srdce, a teprve následně sestupovala do masa a kostí jako výraz onoho vnitřního sjednocení s Ukřižovaným, má mnoho co do činění s mystériem Nejsvětějšího Srdce a našeho malého lidského srdce, i když Serafický učitel užíval jinou terminologii.
V encyklice se to sice marginálně objevuje, nicméně znalec Augustina a Bonaventury by očekával, že bude položen mnohem větší důraz na pojetí srdce jako mysli, která je obrazem Trojice, protože lidská mysl je celá pamětí, chápajícím intelektem a milující i citově naplněnou vůlí, což by odkazovalo na jedinou Boží přirozenost a osoby Otce, Syna a Ducha svatého. Ano mysl – srdce je sídlem moudrosti nejenom lidské, ale především Moudrosti vtělené, moudrosti kříže, která se jeví jako Boží pošetilost, která však neskonale překračuje veškeré lidské mudrlantství. S tím pak souvisí překladatelský problém, který tkví v tom, že český výraz „cit“ je významově mnohem chudší než původní výraz „afekt“ pocházející z latiny. Afektivní teologie rozhodně není teologií lacině sentimentální, nýbrž v pravém slova smyslu sapienciální. Moudrost je totiž souběh paměti, chápání, zalíbení, prožívání. To je také prapůvodní význam teologie srdce (theologia cordis). Pokud v této věci někdo tak říkajíc švindluje a předstírá, pravý sapienciální afekt to velmi záhy odhalí. Je to tedy jako s uměním, kde znalec popatří například na obraz, a ihned rozpozná originalitu, pravdivost, genialitu a odliší to od laciného a předstírajícího balastu.
Výroky o tom, že lidské Srdce Kristovo překypuje božskou i lidskou láskou, jsou bezesporu správné. Možná by se hodilo využít skvělý obraz, který razil Origenes, když hovořil o lidském nitru, lidské duši našeho Pána. Podle zmíněného mistra a mučedníka lze tuto duši přirovnat k železu vnořenému do ohnivé výhně Boží lásky. Kristova lidská duše je touto láskou prostoupena, jakoby do ruda rozžhavena. Lidská duše vtěleného Syna nás tudíž miluje nejenom lidskou láskou, protože zároveň vyjadřuje a vyzařuje lásku celé Trojice.
Kam tedy pojednání o úctě k Srdci Páně patří? Je to pouze spiritualita v jistém slova smyslu uzavřená do sebe a oddělená od ostatních oblastí teologie? Je jednoznačné, že zde stojíme před specifickou zkušeností niterného poznávání vtěleného Slova, a proto daná partie patří do oblasti tak zvané spirituální christologie, potažmo soteriologie. Vtělený Syn nás evidentně uvádí do tajemství Trojice, a proto je třeba vzít v potaz i tento korunní aspekt mystéria víry. Do hry nevyhnutelně vstupuje rovněž Písmo, tedy biblické vědy. Naše přebývání v Kristu a jeho přebývání v nás je neodmyslitelně spjato s tajemstvím eucharistie, se sakramentologií. Pochopitelně tu jde rovněž o dějiny spirituality. Proměna našeho srdce pak evidentně ovlivňuje naše vnější jednání a postoje, pročež do hry vstupuje problematika společenství, církve, evangelizačního působení. To by byl systematickoteologický rámec, do něhož je daná problematika zasazena a v němž by měla být vnímána na základě skvostného principu analogie víry. Ten říká, že mezi pravdami jediného tajemství víry nesmí být rozpor a že tyto pravdy začínáme hlouběji chápat i prožívat, když trpělivě odhalujeme jejich vzájemnou propojenost.
V encyklice se pochopitelně hovoří rovněž o trojičním zakotvení úcty k Srdci Páně. Zde bych si opět dovolil rozvíjející poznámku. V představovaném textu totiž vše zůstává jen a jen na rovině ekonomické Trojice. Schází zde konstatování, které znalci trojiční teologie a spirituality spontánně vytane na mysli, totiž že ony prožitky nacházejí svůj poslední základ v trojiční perichorezi, tedy v tajemství přebývání osob Trojice jedné v druhých dvou a opačně. Nosíme vtěleného Syna v srdci a on nese ve svém Srdci nás. Podobným způsobem prožíváme na mezilidské rovině rovněž vzájemná přátelství, hluboké porozumění, souznění, a to jako předchuť nebeského společenství svatých. Úcta k Srdci Páně je tedy podle mne cestou zacvičování do naší účasti na vnitřním životě Trojice a předjímkou eschatologické plnosti, která pak sestupuje do času a dělá z nás, s trochou humoru a nadsázky vyjádřeno, nefalšované agenty Božího království v tomto pochmurném světě, a to s oprávněním předávat život v plnosti.
Zdravě pojatá spiritualita úcty k Srdci Páně proměňuje naše postoje a působení
Mým cílem nyní určitě nebylo převyprávět ve zkratce obsah papežovy encykliky. Šlo mi spíše o probuzení zájmu přednostně o danou tematiku, proto také sděluji některé teologické postřehy jdoucí nad rámec encykliky, a také o okružní list, který je nám nyní doručen i v naší krásné a lahodné mateřštině a který rozhodně stojí za přečtení, i když délka textu je značná. Snad už by někdo mohl otcům ve Vatikánu vysvětlit, že se vzrůstajícím množstvím slov exponenciálně klesá dopad textu do života osob a církve, protože normální pracující člověk tohle zkrátka a dobře nebude schopen pozorně přečíst, natož vstřebat a promítat do vlastního duchovního života. Ve stručnosti tkví průraznost a pronikavost sdělování a sdílení. Ruku na srdce, a nepovídám tu už já sám přespříliš? Jak ale zastavit pramen, který neuvěřitelnou silou tryská z hlubin vlastního srdce? To samé se asi přihodilo těm, kdo na encyklice pracovali. Zároveň jedním dechem dodávám: pro katolické teology a duchovní je to četba papežova dokumentu povinná. Určitě to nebude ztráta času.
Asi nejenom mne přímo oblažuje, když papež František velmi moudře podotýká, že ustavičné přeorganizování, v něž někteří bláhově stále věří, toho moc nezmůže. Bez duchovního života je každá vnější aktivita nevyhnutelně bezduchá, ba spíše proniknuta temným duchem světa a doby, kterou prožíváme. Náš boj není proti lidem, nýbrž proti zlým duchům, kteří se všemožně a nepřetržitě snaží o uchvácení našeho vlastního srdce a následné otrávení našeho vlastního i komunitního života. Kéž bychom na základě tohoto povzbuzení našli víc času, odvahy a energie napřené směrem do vlastního nitra, z něhož pak budou vyvěrat prameny živé vody v opravdu duchovním působení směrem do společenství církve a do světa.
R. D. Prof. Ctirad Václav Pospíšil je katolický kněz a teolog.
Obrázek: redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!